Obvodní soud pro Prahu 1 v pátek zprostil Nečasovou viny ze zneužití vojenské tajné služby ke sledování manželky tehdejšího premiéra Petra Nečase. Osvobodil i ostatní obžalované – bývalé šéfy Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka a Milana Kovandu a zpravodajce Jana Pohůnka. Verdikt není pravomocný. Státní zástupce se na místě odvolal. Překvapil vás takový verdikt?
Upřímně řečeno ani ne. Osobně se domnívám, že pokud by měl být někdo stíhaný, tak pouze pracovníci tajné služby, kteří poslechli příkaz osoby, která k tomu nemá oprávnění. A to si nejsem ještě jista, zda přímo za trestný čin. Představte si totiž situaci, že bych zašla na vojenské zpravodajství já, a řekla – přeji si, abyste sledovali tu a tu osobu. Tak mne vyhodí nebo pošlou do blázince. Moje postavení v tu chvílí by ale bylo obdobné, jako bylo tehdy Jany Nagyové – oni ji prostě neměli poslechnout, protože vůči nim byla nikým. Ona to zkrátka pouze zkusila, možná vyvíjela nátlak, mávala Petrem Nečasem, ale pochybuji, že tím mohla spáchat trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby – tu může zneužít jen ta osoba, která tu pravomoc má. Pak je zde ta druhá otázka, zda pracovníci rozvědky tzv. „jen“ tím, že poslechli tuto nesprávnou osobu, mohli spáchat přímo trestný čin, nebo se „jen“ provinili například kázeňsky ve vztahu ke složce, ve které působí. Ne každé porušení zákona je zkrátka trestným činem, a i když si odsouzení přeje veřejnost, soudce se tím nesmí nechat ovlivnit. Víte, že například v USA je někdy porota zavřena kolik týdnů, aby ji neovlivňovala média? Tím neříkám, že Jana Nagyová si nezaslouží náš despekt lidský i profesní – ale to se musí od trestního stíhání oddělovat. Spíše je důležité klást si otázku, jak se tato dáma mohla ocitnout tam, kde byla. Myslím tím samozřejmě úřad vlády.
Troufnete si odhadnout, jak dopadne odvolání?
Těžko říct, ale zkusím být odvážná – osvobozující rozsudek bude potvrzen, protože Jana Nagyová jednala amorálně, ale nemohla spáchat trestný čin zneužití pravomoci, kterou jako lepší sekretářka neměla, a pracovníci tajné služby by měli spíše podléhat služebnímu postihu. Uvidíme. Sama jsem zvědavá, jako každý advokát v této zemi, protože tomu případu nešlo uniknout.
Setkala jste se vy sama někdy s tím, že by soudkyně při vynesení rozsudku neodůvodnila verdikt? A shledáváte k tomu v této kauze nějaký důvod?
To vidím jako velkou slabinu, protože k odmítnutí odůvodnění nebyl podle mého názoru žádný důvod, a každé rozhodnutí nezávislého soudu odůvodněno být prostě musí. Může se stát, že proto bude rozsudek vrácen. Ovšem to neznamená, že s odůvodněním bude jiný. Předpokládám, že soudkyně už nezmění názor. To by musel odvolací soud.
Psali jsme:
Blíží se také konec procesu s bývalým středočeským hejtmanem Davidem Rathem, jak to vidíte tady?
Smutný příběh, trapný příběh, odstrašující příběh. Narcis, jehož ego přesáhlo realitu. Odsouzen podle mého názoru bude, tady se nelze střepat jasných důkazů i jasné kvalifikace trestného činu. Může pouze protahovat, což zdatně činí, neboť jde o velmi inteligentního člověka, byť tu inteligenci používal a používá poněkud zvláštním způsobem.
Zejména v souvislosti s kauzou Davida Ratha se v tuzemsku začal hojně skloňovat pojem „korunní svědek“. Je podle vás tento institut spravedlivý, či nikoliv? A kde eventuálně vidíte jeho největší nedostatky?
Není podstatné, zda je někdo korunní svědek nebo nekorunní. Podstatné je, zda je věrohodný svědek, který zná důležité informace pro spravedlivý rozsudek. Věrohodnost je u svědka vysoce podstatná, protože soud mu buď věří, nebo nevěří, a musí vědět, proč věří, a proč nevěří. Tedy pojem korunní nemám ráda, nahrazuji si ho slovem věrohodný – s nějakou minulostí a současností.
A jak jste jako advokátka vnímala Rathovu rošádu se svými právními zástupci?
Tak dělá, co umí, a našel slabinu systému. Budiž mu za to dík, bude asi nutné se nad těmito pravidly zamyslet. Ad absurdum může měnit advokáty donekonečna. Bude-li mít na to nervy. Stát nemůže nic jiného, než to akceptovat – nesmí porušit jeho práva. Je otázkou, zda lpěním na formálních pravidlech nenahráváme lumpům. Někdy i demokracie procesních pravidel musí skončit, jde-li o to najít opravdovou spravedlnost. Měníš advokáta? Třikrát a dost – a pak se musíš spokojit s obhajobou ex offo, která je už neměnná. Třeba tak. Ale to improvizuji, nejsem odborník na trestní proces.
Psali jsme:
Proč jste se po volbách rozhodla nepřijmout mandát zastupitelky Mohelnice?
Byla jsem na to připravena už dlouhou dobu a jasně to deklarovala. Buď mi dají voliči sílu řídit město většinově, protože jsme nepochybně byli nejzkušenější i nejčitelnější skupinou svou letitou prací v zastupitelstvu, nebo to pro mne nemá smysl. Výsledkem bylo, že město zaplavily poprvé v historii drahé anonymy, které někomu stály za to, a které dvě třetiny lidí od voleb odradily. Ano, u nás šla k volbám opravdu jen třetina voličů. Jistě k tomu přispělo i to, že v minulém období se výsledky voleb nerespektovaly, a ti, kdo měli nejvyšší podporu, byli odstaveni bokem – včetně mně. Nastoupila jsem tak do funkce „krizové“ starostky skoro ze dne na den až když to pánové totálně nezvládli, město jsem zklidnila, aby klasicky fungovalo, a dočkala se toho, že před volbami zase ti samí, jak se otřepali, dělali opět podrazy – až mne přinutili odejít. To aby kůň vydržel. Po volbách mi bylo jasné, že ta skupina, co si chystá rozdělit funkce, se deleguje opět z těchto lidí, nebo z těch, co o samosprávě většinou nic neví, a měla jsem pocit, že se dostávám zase někam na začátek, kde se ode mne bude očekávat, že je budu „hlídat“, a to už mi přišlo v mém profesním postavení a při mé zastupitelské historii od raného mládí zcela degradující. Nic podobného už nemám zapotřebí, což málokomu v Mohelnici dochází. Nevědí, kam jsem se profesně dostala, a že po nějakém starostování vůbec neprahnu, jen mi prostě mé město není jedno. Velmi vážným důvodem, hned druhým v řadě, byla tedy moje profese – jsem v ní už tak daleko, že se mi v podstatě ulevilo, že voliči mne zbavili nutnosti stále dělit čas – pár hodin po volbách jsem cítila neskutečnou svobodu. Konečně „jen“ práce, nemusím „zachraňovat svět“. Je to už na těch druhých. Řešila jsem to už v roce 2010, kdy jsem už dokonce nechtěla ani kandidovat, a tentokrát jsem to dala vabank. Buď jasná většina, nebo konec. A je, konečně, rozhodnuto. Pro můj život to cítím momentálně jako výhru.
Jak byste jako bývalá starostka hodnotila současné vedení města?
Nechci hodnotit vedení města, ať ukáže, co umí. Pouze dvě poznámky, které nejsou hodnocením, ale konstatováním. Hned v úvodu udělali fatální chybu, že opět ty zkušené odstavili, a co víc, ani s nimi slušně nekomunikovali. A druhou chybu, že spoléhají na to, že skupina, co se ustavila v červnu před volbami, má šanci to ustát. První koaliční partner přitom odpadl už teď, za pár měsíců, a nevraživost nezná mezí. Zkrátka neustojí sebe sama, a tzv. opozice nebude muset, lidově řečeno, ani hnout prstem. Navíc nováčci samosprávu nikdy neznají, a já jako profesionál právě v oboru samosprávy vím, jaký je to rizikový handicap. Zkrátka kdo se bojí zkušených, sám klesá k průměrnosti, a naopak ty zkušené má v opozici. Vlastní vinou, a je to v mohelnických poměrech maloměsta, kde se všichni známe, neuvěřitelná školácká a tak trochu trapná chyba. Ano, zaznamenala už jsem řadu omylů, do kterých by šlo namířit, ale nepřísluší mi to hodnotit, protože už nejsem „in“. Musí jim to jednou připomenout už někdo jiný. A to se prostě dřív nebo později stane, aniž to budu já.
Psali jsme:
Návrat do politiky podle vašich slov neplánujete. Je to definitivní rozhodnutí? Proč?
Je to definitivní rozhodnutí. Jsem úspěšná a nesmírně spokojená ve své profesi, a to vysoce nad očekávání, které jsem kdysi v začátcích měla. Tam jsem svou paní, tam své výsledky přímo ovlivňuji, vše záleží na mé pracovitosti, inteligenci, zkušenostech, kreativitě, analytických schopnostech – ať jde o právo nebo vzdělávací projekt MUNICIPAL, který několik let řídím, a v jehož rámci působím i jako lektorka. Nikdo mi nemusí nic odhlasovat, je na mně, jaké přednášky připravím, jaké spory vyhraju, jak dobré materiály zvládnu, jaké články napíšu… Můj poslední blog četlo přes 44 tisíc lidí. Úžasné. Nemám opravdu potřebu usilovat o to, aby mně brali vážně noví mohelničtí zastupitelé, kteří vědí o samosprávě a vůbec veřejné sféře tisícinu toho, co já. Pracuji už mnoho let pro obce, města, statutární města i kraje, a tam jsem jako doma – jako člověk, který jim může odborně velmi pomoci a stát jim po boku. Věnuji se právu v samosprávě přes dvacet let, a nikdo už mne nedožene, jak říkám s nadsázkou. Jsem si dobře vědoma toho, co znám a umím, a že to nemohu dát ve prospěch svému městu, to není moje volba. Doma nebývá nikdo prorokem, a je to docela pochopitelné. Lucii Bílé taky v Otvovicích uvěřili, že opravdu umí zpívat, až když dostala zlatého slavíka (úsměv) – protože ji znali jako malou holku. Já sice už vícekrát vyhrála u ústavního i nejvyššího soudu, přednáším a stýkám se s nejlepšími právníky a řadou dalších profesně významných lidí, s mnohými jsme už dokonce téměř přáteli, ale to prostě není pro Mohelnici argument, má profesní dráha je více nudná než ta pěvecká u Lucie Bílé (úsměv). Takže jsem konečně dala za pravdu lidem kolem mne, kteří mi už léta říkali – proboha, proč se něčím takovým jako je místní zastupitelstvo při tom, co děláš, ještě zdržuješ a děláš jim terč? Měli pravdu. Chcí být ve svém oboru špička, a tímto směrem nyní půjdu.
Co vám působení v politice dalo či naopak vzalo?
Vůbec nelituju, že jsem se v ní pohybovala, naopak. Poznala jsem osobně lidi, k nimž bych se jinak asi ani nepřiblížila, a tím zjistila, jak to v politice chodí. Což je pro profesi veřejného práva docela bonus. Seděla jsem na úřadu vlády se Stanislavem Grosem, kde jsem pochopila, že je možná obratný politik, ale jinak s ním není o čem hovořit, protože ve své podstatě nic jiného neumí, kdysi v roce 1990 jsem dělala kampaň OF po boku Václava Klause, Miloše Zemana, Šimona Pánka, Miroslava Macka… Potkala jsem se a hovořila se všemi prezidenty – s Václavem Havlem, Václavem Klausem i Milošem Zemanem – kdo to může říct… S řadou ministrů, poslanců, europoslanců… Byla jsem shodou náhod pár měsíců poslankyní, a byl to tak intelektuální šok, že závěr byl nikdy více. Kde je mi dobře, tak to je mezi dobrými starosty, radními a zastupiteli, a věřte, že je jich u nás většina. Znám i skvělého hejtmana a pár skvělých senátorů – ale nechci jim zde dělat PR, ostatně si myslím, že ti opravdu dobří to nepotřebují. Takže bych to shrnula asi tak, že asi bych nebyla ve své profesi tak daleko, kdybych nepoznala fungování státu a samosprávy na vlastní kůži – jen tak mohu vidět problém nejen přes paragrafy, ale automaticky na obcích přemýšlím o vnějších dopadech, nutnost vysvětlení problému na půdě zastupitelstva, médiím, a tak dále. A navíc – být starostkou svého města byla pro mne velká čest. A „svým“ starostům a starostkám mohu říct bez obav – byla jsem „v tom“ taky. A nemyslím těhotenství (úsměv). Jsem prostě ještě více „jejich“. A toho si vážím. Nakonec i v Mohelnici a regionu mne podpořili lidé, kterých si velmi vážím- například bývalý velmi úspěšný a respektovaný ředitel významného podniku ve městě, což nikdy pro nikoho jiného neudělal. To jsou pro mne ty důležité věci, možná důležitější než přímo nějaký volební výsledek.
Schází doplnit, co mi to vzalo – neskutečné množství času, iluzí o řadě lidí, iluzí o fungování státu a odhalilo mi slabiny demokracie. Netrpím žádnou nedůvodnou úctou vůči autoritám, i ti prezidentni jsou lidi jako my, a žádný funkce ještě neznamená schopnosti. Ale i to vše je svým způsobem dar – člověka to zocelí, a v mém případě se to snaží někdy zvrátit u těch soudů. Dnes je proto velmi málo věcí, které mne dokáží rozhodit – jsem nepoučitelný optimista a pohodář, možná tak trochu workoholik – práce mne těší, baví, inspiruje. A teď na ni mám konečně tolik času, kolik si zaslouží tím, co mi dala a umožnila… Včetně finanční svobody a nezávislosti. A musím říct, že už za toho půl roku je vidět, jak to má na tu práci dobrý dopad – že už se ničím jiným nerozptyluji. Zkrátka asi se věci měly stát, jak se staly, a mne to dodalo vnitřní klid. V padesáti letech je to přesně to, co je třeba mít – jasno o tom, kudy dál. Jednoznačně už jen právo územních samospráv, zato na plný plyn ve všech směrech. Zrovna v tomto týdnu jsem vyhrála důležitý soud, a zachránila jednomu městečku velké peníze. Úžasný pocit, protože vím, že soud jsem přesvědčila až na místě. Právníci ví, o čem to je.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Kateřina Synková
