Je to právě 82 let, co česko-slovenský prezident Emil Hácha v Berlíně po celonočním nátlaku podepsal, že „skládá osud českého národa a země v důvěře do rukou vůdce Německé říše“. Dokument zaštítil již probíhající vojenskou invazi německých vojsk do Čech a na Moravu, kde bylo téhož dne složení osudu do rukou vůdce vyjádřeno vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Jako oficiální důvod Německo uvedlo, že stát Čechů a Slováků „prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu“.
Proto vůdce německé říše Adolf Hitler vyhlásil nad českými zeměmi „Protektorát, ‚naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech‘,“ jak bylo uvedeno v oficiálním dokumentu.
CELÝ TEXT DOKUMENTU VYHLAŠUJÍCÍHO PROTEKTORÁT
Události z března 1939 jsou traumatizující především pro armádního generála Jana Syrového. Všeobecně populární legionář, jemuž na legendě přidávala i „žižkovská“ páska přes oko, které ztratil v legendární bitvě u Zborova, jež byla za první republiky považována za naprostý základ její identity a její výročí se slavilo jako státní svátek. Sám se prý v roli vojenské celebrity necítil příliš dobře, ale prezident Masaryk mu měl říci: „Tož, Jendo, nechej to tak, lidi mají rádi legendy.“
Mimořádně talentovaný vojenský stratég Syrový byl společně s kolegou Ludvíkem Krejčím jedním ze dvou hlavních tvůrců respektované československé armády, připravující se v roce 1938 na válku s Německem.
Po přijetí Mnichovského diktátu byl obdivovaný generál prakticky jedinou osobností, která dokázala frustrovaný národ udržet v klidu, a proto na počátku „druhé republiky“ vykonával funkci předsedy vlády. Právě on byl na nátlak zahraničních diplomatů vyslán, aby přesvědčil prezidenta Edvarda Beneše k abdikaci.
„Okleštěné Československo bylo ve sféře vlivu Německa. A západní mocnosti říkaly na všechno: Musíte se domluvit s Německem,“ objasnil v dokumentu Generálové tehdejší realitu historik Jaroslav Rokoský.
GENERÁLOVÉ: JAN SYROVÝ A LUDVÍK KREJČÍ. CELÝ DÍL SERIÁLU ČT
Po zvolení prezidenta Emila Háchy se Syrový rozhodl svou premiérskou misi ukončit, zůstal však ministrem obrany ve vládě sestavené předsedou Agrární strany Rudolfem Beranem. Zatímco generál Krejčí se jako náčelník štábu snažil vymyslet, zda se okleštěná republika může Německu vůbec nějak bránit, na Syrového jako ministra obrany spadly takové věci, jako likvidace nepoužitého a teď už zbytečného vojenského materiálu, nakoupeného v předcházejících letech na plánovanou válku s Hitlerem.
Jak v dokumentu vzpomínali historikové, jak Syrový tak Beran měli zájem hlavně na tom, aby se československé zbraně a další materiál dostaly do rukou spojenců, bojujících proti Hitlerovi. Nabízeli je opakovaně Francii i Velké Británii, ty však podle historika Rokoského dávaly otevřeně najevo nezájem.
Psali jsme:
Syrový tedy pověřil generála Heliodora Píku, aby se pokusil prodat zbraně jiným spojeneckým státům. Píka to zkoušel v Rumunsku, se kterým mělo Československo spojenectví v rámci tzv. „Malé dohody“. Ani zde neuspěl, a tak se oslovovaly další země, třeba Bulharsko nebo dokonce Japonsko.
V tu chvíli se o československé snaze prodat nevyužité zbraně dozvědělo Německo a z pozice síly si vynutilo, aby byly naše zbraně prodány jemu. Transakce byla dokončena v únoru 1939.
K 1. 3. si Německo vynutilo odvolání generála Krejčího. O dva týdny později Slovensko (po konzultacích s Hitlerem) vyhlásilo samostatnost a Maďarsko obsadilo československé území Podkarpatské Rusi. V této situaci 14. 3. odpoledne odjel prezident Hácha na jednání s Hitlerem do Berlína…
NOC ROZHODNUTÍ: DRAMATICKÉ ZPRACOVÁNÍ JEDNÁNÍ PREZIDENTA HÁCHY V BERLÍNĚ
Mobilizace 1938 a „čučkaři“
S tím souvisí ještě jeden příběh. Vládu na chystanou německou invazi opakovaně upozorňoval velitel československého obranného zpravodajství, generál František Moravec. Ministři však o jeho informacích pochybovali, navíc si všichni vzpomínali na ostudu Moravcových zpravodajců z předcházejícího roku.
Na jaře 1938 získali informace o německých vojenských přesunech u hranic v Sasku a Bavorsku. Ve vyhecované atmosféře po anšlusu Rakouska zpravodajci podlehli fantaskní interpretaci, že se chystá německá invaze do Československa a takto výbušně věc přeložili vládě. Ta 20. května rozhodla o částečné mobilizaci československé armády.
PŘÍBĚH ZPRAVODAJSKÉHO OMYLU OD VOJENSKÉHO HISTORICKÉHO ÚSTAVU
Ve skutečnosti ale za hranicemi docházelo jen k běžným přesunům německých vojsk.
Pochybně zdůvodněná mobilizace sice značně povzbudila odhodlání obyvatel Československa, na druhou stranu ovšem odhalila řadu nedostatků a prozradila Německu řadu strategických plánů, které měly zůstat utajeny. Bujná fantazie zpravodajců tak vedla ke zcela zbytečné eskalaci sousedských vztahů, které poté Německo samozřejmě dokázalo náležitě propagandisticky využít.
Psali jsme:
Od té doby se za zpravodajci táhla pověst „čučkařů“ a vláda dávala Moravcovi najevo velkou nedůvěru. Sám Moravec byl navíc mnohými vnímán jako nesnesitelný a arogantní, a navíc se spekulovalo, že je protekčním „dítětem“ vlivných generálů Bílého a Ingra, což ochotu naslouchat ještě snižovalo. To vše se promítlo i do reakce vlády, když po deseti měsících zpravodajci opět přišli s informacemi o chystané německé invazi.
„Nedělejte nám tu paniku,“ měl na Moravce přímo na jednání vlády křičet jeden z ministrů. Jiní se mu zcela otevřeně posmívali. Informace, že německá invaze se chystá na 15. 3. tedy byla vládou ignorována.
Když zpravodajci neuspěli u vlády, začali jednat na vlastní pěst. Odpoledne 14. března, pár hodin před invazí, Moravec s jedenáctkou zpravodajských důstojníků narychlo odletěl z Československa na západ. V rámci nejpřísněji utajené „operace Transfer“ vyvezli množství dokumentů, které budou posléze využity v londýnském odboji. Moravec sám odjel z titulu nabídky britských zpravodajců, aby začal pracovat pro ně.
GENERÁLOVÉ: FRANTIŠEK MORAVEC. CELÝ DÍL SERIÁLU ČT
V noci ze 14. na 15. března se prezident Hácha setkal s Hitlerem „aby svěřil další osud tohoto rozpadlého státu do rukou Vůdce,“ jak referoval německý filmový týdeník. Okolnosti tohoto „jednání“ jsou celkem známé již dlouho včetně toho, že Hácha po agresivním nátlaku dostal srdeční záchvat, po kterém jej křísil Hitlerův lékař.
Na Hitlerův příkaz Hácha přikázal generálu Syrovému, aby československá armáda nekladla žádný odpor a rovněž zakázal jakékoliv ničení vojenského materiálu. Generál Syrový, vědom si bezvýchodné situace, na to přistoupil.
Německá propaganda tak mohla do světa šířit obrázky nadšeně vítaných jednotek, přivážejících „jistotu, bezpečí a pořádek“.
V Praze se na Pražském hradě sešla vláda, která řešila, co dál. Mezitím již na Hrad dorazil Adolf Hitler, aby převzal svůj protektorát nad Čechami a Moravou. A během tohoto dne došlo ke scéně, která bude po válce generálu Syrovému vyčítána a stane se jedním z hlavních bodů jeho obžaloby.
Mediálním výstupem z této scény byla fotografie, na které starý generál třese rukou Hitlerovi. Tento snímek se následujícího dne objevil ve všech médiích a na veřejnost, pro kterou byl Syrový stále legendou od Zborova, měla nepochybně frustrující dopad.
Historik Rokoský popsal vznik této fotografie: Na jednání vlády se dostavili tři němečtí důstojníci a vyžádali si generála Syrového (museli se zeptat, který to je, protože na jednání v tu chvíli seděli tři důstojníci v uniformě).
Poté generála odvedli do jiného křídla Pražského hradu, kde jej posadili do předpokoje a přikázali mu, ať čeká.
„Syrový nevěděl, kam jde. Za chvíli se otevřely dveře, vyšel z nich státní prezident Hácha a Syrový byl vyzván, aby vstoupil do místnosti. Když vstoupil, tak u okna stál Hitler. Otočil se a šel k Syrovému a v okamžiku, kdy se potkali, tak si podali ruce. Řekl mu, že to, co se stalo, se stát muselo a že jednou to jako frontový voják pochopí. A že nemusí mít obavy, že českém národu se pod německým ‚patronátem‘ povede dobře. Syrový neřekl ani slovo, otočil se a odešel,“ popsal Rokoský.
Fotografie zachmuřeného Syrového proti Hitlerovi ale vypadala nesmírně působivě a druhý den skutečně vyšla ve všech novinách, s titulky na úrovni „setkání starých frontových bojovníků“. Podle Rokoského to byla dokonalá ukázka, jak se dělá moderní propaganda.
O čtyři dny později, 19. března, se slavil „Den branné moci“. Kromě velkolepé přehlídky německé armády v ulicích Prahy se při té příležitosti konala také návštěva hrobu neznámého vojína na pražském Vítkově. Syrový byl stále ještě ministrem obrany a vojenských akcí se účastnit musel. Svůj postoj ovšem jednoznačně demonstroval tím, že všechny akce absolvoval v generálské uniformě Československé armády.
A propaganda podle všeho skutečně zafungovala. Později v dokumentu byl zaznamenán příběh jakési návštěvy u Syrového, které nešťastný generál ukazoval množství provazů svázaných do oprátky, které mu chodily v dopisech. „Podívej se, co jsem si vysloužil. To jsou všechno rozsudky smrti od bratří legionářů,“ povzdechl si.
Psali jsme:
Po zážitcích ze „Dne branné moci“ se generál Syrový zcela stáhl, složil funkci a uchýlil se do své vily v Dobřichovicích, kde byl celou válku v podstatě v domácím vězení. Byl trvale sledován a podle posledních zjištění na něj donášel dokonce jeho domovník.
Poslední věcí, kterou ve funkci zařídil, bylo převedení prostředků z tzv. Legionářského fondu na potřeby odboje. Jednalo se o milionové částky. Syrový sám se snažil rodiny odbojářů podporovat i ze svých osobních prostředků a byl v kontaktu i s generálem Eliášem, předsedou vlády, kterého poté nacisté popravili.
Po válce byl ale společně s ostatními členy Beranovy vlády souzen a byla snaha právě z něj udělat hlavního „kolaboranta“. Fotografie s Hitlerem byla až příliš sugestivní. V médiích byl líčen jako zrádce národa a tisk dopředu psal, že o jeho odsouzení není nejmenších pochyb.
Proces se nevyvíjel pro žalobce příliš dobře, mnoho vojáků svědčilo v Syrového prospěch a postupně začínalo být zřejmé, že více „nabito“ má obžaloba na tehdejšího premiéra Rudolfa Berana. Syrový proto dostal od vyšetřovatelů nabídku, že by svědectvím proti Beranovi mohl z procesu vyváznout. Generál to odmítl a byl stejně jako Beran odsouzen k 20 letům vězení. Některým se i toto zdálo málo – v Praze se konala demonstace „proti mírným rozsudkům“, která žádala pro Syrového i Berana tresty smrti.
Propuštěn byl po 15 letech v rámci velké amnestie roku 1960. Do své smrti o deset let později dožíval v ústraní.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
