„Když jsem navštívil Českou republiku, byl jsem opravdu mimořádně překvapen vřelým přijetím a velkým pochopením. Do lidského života patří samozřejmě těžkosti a nějaká hořkost, nemělo by to ale být něco, co lidský život ovládá,“ píše Brady v úvodu své statě, kterou na svých stránkách zveřejnil Institut pro křesťansko-demokratickou politiku.
Přeživší holocaustu na vlastní kůži zažil nacismus a další totalitní režim – komunismus – sledoval na dálku. Proto zdůrazňuje, že on ani mnozí další nechtějí žít ve světě, kde malá skupina lidí může prosazovat lež a nenávist, zatýkat, vraždit, lhát, mučit druhé lidi. „Je to něco, proti čemu jsem se snažil celý život stavět. Ne proto, že bych byl zvláštní hrdina, ne proto, že bych chtěl dosáhnout nějakých vyznamenání a poct, ale protože každý člověk, který myslí a cítí, chce spontánně dělat takovéto věci,“ objasnil Brady.
Pro svou vlast, v níž desítky let nežije, považuje za správné chtít, aby v ní lidé žili svobodně a důstojně a aby si mohli vybrat, kdo jim bude vládnout a kdo jim vládnout nebude.
„Potkal jsem ve vlasti mnoho krásných lidí, mladých i starších. Pořád vidím, že když jde lidem o dobrý život a svobodu, je to vidět v jejich tvářích. Víte, svoboda je krásná a nesvoboda je ošklivá. Svoboda je život a nesvoboda je smrt. To je moje přání k 17. listopadu: Ať už nikdo nikdy nikde nemusí žít na kolenou,“ vzkazuje Brady z Kanady.
Psali jsme:
autor: luš
