Petr Beck se narodil v roce 1927 do rodiny lékaře Artura Becka v tehdejších Sudetech na dnešní severní Moravě. Jeho matka pocházela ze židovské podnikatelské rodiny Oppenheimů. Do roku 1936 měla rodina v pohraničí, kde žila tehdy převážná část Němců (až 98 procent), celkem klid. Jakmile však začínala získávat čím dál tím větší vliv fašistická strana Henleinovců, poměry se výrazně měnily k horšímu jak pro české, tak i pro židovské obyvatelstvo.
„Otec provozoval svoji praxi ve dvou městech. Po zabrání Sudet nacisty ale už lidé nesměli chodit k lékařům židovského původu, vytvářely se jim různé překážky. Jenže můj tatínek si získal velmi dobrou pověst všestranného specialisty a navíc měl dobře zařízenou ordinaci včetně rentgenu, takže neměl nouzi o pacienty ani mezi Němci. Situace se ale začala postupně dost zhoršovat. Lidé se s námi přestávali bavit, a to se týkalo i mých kamarádů ze školy. Henleinovci společnost rozeštvávali. V roce 1938 jsme se museli proto odstěhovat do Rožnova. Valaši se k nám tehdy chovali naprosto skvěle, kde mohli, tak nám pomáhali, s ubytováním, s prací, prostě se vším. Po obsazení republiky fašisty, nás ale vystěhovali do židovského ghetta v Prostějově, kde už bydlelo běžně několik rodin pohromadě jen v jednom bytě a tatínek už nemohl vykonávat svoji praxi,“ vzpomínal na těžké časy Petr Beck.
Jelikož měl zakázáno studovat, snažil se alespoň vyučit elektrikářem. To se mu paradoxně podařilo až v koncentračním táboře „lehčího typu“ v Terezíně, kam putoval s celou rodinou v roce 1942. Podmínky tam byly, podle jeho slov, dost složité -– méně jídla a velké pracovní nasazení 2 nicméně dalo se přežít. Velká tragédie Beckovu rodinu teprve čekala, v roce 1944 musela do likvidačního tábora v Osvětimi. „Příkaz k transportu do Osvětimi dostali moji rodiče i menší bratr, já jsem tam nemusel, protože jsem v Terezíně už pracoval jako elektrikář. Samozřejmě jsem ale chtěl být pohromadě s rodinou. Po pravdě řečeno, my jsme vůbec nevěděli, kde nás posílají, mysleli jsme, že jen do dalšího pracovního tábora. To byl ale velký omyl, jinak bychom se možná pokusili o útěk,“ vzpomínal odvážný senior.
Lehl si k zastřeleným, a tak přežil
Celý transport, včetně Beckových, převezli nacisté v „dobytčácích“ nejprve do centrálního tábora v Osvětimi k děsivému výběru, kdo bude žít dál, a kdo bude okamžitě popraven smrtícím plynem – Cyklonem B. „Můj mladší bratr a maminka selekci nepřežili, hned po příjezdu je poslali do plynu. Na nádraží jsem je viděl naposled. Mě s otcem pak odvezli do Birkenau, což byla ta část osvětimského tábora, kde nacisté provozovali i plynové komory. Otec tam dělal krejčího, jak jsem se později dozvěděl, já jsem opět skončil v četě elektrikářů. Životní podmínky v Birkenau byly oproti Terezínu nesrovnatelné. Minimum jídla, tvrdý režim, všude esesáci, kteří pořád někoho mlátili. Já jsem se ale takovému konfliktu vždy vyhnul. V roce 1944 začali Němci už tábor likvidovat, když se blížila ruská fronta. My jsme nastoupili do transportu a šli desítky kilometrů pěšky, kdo nemohl, toho esesáci hned na místě zastřelili. Mně bylo jasné, že to nemůže mít dobrý konec, a tak mne napadlo, že si zkusím lehnout k těm mrtvým podél cesty a utéct. To se mi skutečně povedlo, transport přešel a nevyčenichali mě ani psi od esesáků – měl jsem velké štěstí,“ konstatoval Petr Beck.
Pak chvíli přežíval nedaleko Katovic v opuštěných domech Němců, kteří z Polska prchali před sovětskou armádou. Vyčerpáním na dlouhou dobu usnul a šťastně zaspal i přechod fronty, a tak ho našli Rusové. „Ze začátku neměli ke mně moc důvěru, protože utíkalo i mnoho nacistů, kteří se převlékli do civilu, a nechali si dokonce vytetovat i čísla jako vězni. Situace se změnila až poté, co osvobodili Osvětim a viděli tam tu hrůzu. Sověti mi pak nabídli vstup do armády, že se Němcům můžu pomstít za rodiče i bratra. Dostal jsem jídlo a veškeré zaopatření. Nejprve mne chtěli odvelet k československým sborům bojujících s Rusy. Protože ale ty byly daleko, vzali mne k sobě do jednotky. Když se opět zjistilo, že jsem elektrikář, dostal jsem se do zabezpečovací technické roty a nakonec jsem skončil v depu, kde jsem do srpna 1945 zajišťoval odvoz vlakových souprav do Československa. Po demobilizaci mi nabídli, ať jdu s nimi do Sovětského svazu, to jsem odmítl, táhlo mne to zpátky domů,“ doplnil pamětník válečných událostí.
Komunisté ho vyloučili ze strany a musel si i hledat nové místo
V nejisté válečné době se na Petra Becka usmálo štěstí ještě jednou. V Katovicích totiž našel svého otce pracovat u Červeného kříže už znovu jako lékaře, který to rychle dotáhl až na hodnost štábního kapitána. Také jemu se podařilo přežít osvětimské peklo. Oba dva se pak vrátili na sever Moravy.
V poválečných letech však neměli vždy na růžích ustláno. „Po válce začal táta pracovat jako ředitel zdravotní služby, jenže v 50. letech, v době procesu se Slánským, kdy režim začal znovu pronásledovat Židy, ho obvinili, že je kosmopolita a z vedoucí funkce musel odejít. Pracoval potom dál jako praktický lékař. Mne něco podobného potkalo za normalizace v 70. letech, kdy jsem byl vyloučený z komunistické strany a také jsem musel odejít z vedoucího postu. Změnil jsem také branži a začal pracovat v obchodě,“ uvedl ještě Petr Beck, který nakonec povýšil na vedoucího tehdejší velkoprodejny.
O svých strastech v koncentračním táboře a o smutném osudu své rodiny dlouho vyprávět nechtěl. Zlom nastal až v 90. letech, kdy se o holocaustu začalo více mluvit. Okolo přelomu století začal chodit i po veřejných besedách proto, aby lidé už návrat fašismu nikdy nedopustili. Petr Beck také přes své určité problémy na levicové strany zcela nezanevřel, a jak uvedl pro ParlamentniListy.cz, v nastávajících volbách chce volit právě levici.
Zkušený senior stále i sleduje politické dění v republice a v nové společnosti po roce 1989 mu nejvíce vadí zhoršené mezilidské vztahy mezi běžnou populací. Z politiků pak nejvíce uznává současného prezidenta Miloše Zemana, o němž říká, že i přes všechny jeho chyby je hlavou státu, která se nebojí nazvat i ožehavé problémy tím pravým jménem. A takového prý už mít nikdy nebudeme. Naopak Andrej Babiš ho svými aférami z poslední doby dost zklamal. „Zatím jsme si ještě schopni s manželkou zastat většinu domácích prací sami. Mohu také ještě, díky bohu, jezdit autem, protože jsem stále velkým fandou automobilismu,“ zakončil své vyprávění devadesátiletý Petr Beck, který byl také oceněn medailemi prezidenta Ruské federace k 65. a 70. výročí ukončení druhé světové války.
Psali jsme:
_636018420752075070.jpg&id=114185)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
