Syruček píše: V neděli jsem pogratuloval Michailu Sergejeviči Gorbačovovi k jeho devadesátinám. Slaví je sice až dnes, tedy v úterý, ale protože ten den bude zřejmě gratulantů mnoho, popřál jsem mu už o dva dny dříve. Jen jsem mu přitom poněkud vytkl, že ho věkem stále nemohu dohonit – je pořád o rok a tři dny starší, ale co se dá dělat, věk neuspíšíš ani nezpomalíš, uvádí v úvodu Milan Syruček.
Nesnadný život
Jednou mi vyprávěl, jakou zažili za války bídu – košile si museli vyrábět z konopí, které začali pěstovat, sušit, pročesávat a surová vlákna tkát na stavech, které měli odložené na půdě. Ovčí vlnu zpracovávali na svrchní oděv, zvířecí kůži na primitivní boty. Sůl se vysušovala z vody Solného jezera, mýdlo se vyrábělo z kalcinované vody, oheň vykřesával, polévka jako hlavní jídlo se vařila z kůry stromů.
Přesto všechno přežil, ve čtyřech letech překonal těžkou nemoc a nakonec, skoro ještě jako dítě, se dokonce stal traktoristou. Za svůj výkon na traktoru byl oceněn a ve dvaceti byl bez zkoušek přijat na právnickou fakultu Moskevské univerzity. Cesta do Moskvy byla vůbec jeho první jízdou vlakem. Jako student prospíval na výbornou.
Nová hvězda
To už byl komsomolským funkcionářem, vstoupil do strany a začínala jeho politická kariéra. Ale také pochyby o správnosti tehdy vládnoucího režimu, které vznikaly z přednášek výborných profesorů, četby literatury, k níž by jinak neměl přístup, a vlastních zkušeností, které získával jako okresní a poté krajský tajemník Komsomolu. Už tehdy se u něj rodilo „nové myšlení“. Dozrálo v tom, co jako generální tajemník strany, zvolený do této funkce v březnu 1985, převtělil v hlavní teze svého programu – perestrojku a glasnosť, tedy přestavbu a otevřenost.
Na sovětském politickém nebi se objevila nová hvězda. Už jen jeho věk, vždyť všem ostatním členům stranického politbyra bylo více než sedmdesát let a on byl čtyřiapadesátiletý. Byl i názorově svěží oproti už opotřebovaným straníkům, neschopným dát zkomírající sovětské společnosti nějaký nový impuls. Problémem bylo, že se nedokázal vypořádat především se stranickým aparátem. Alexandr Jakovlev mi v roce 1990 při své návštěvě Prahy vyprávěl, jak ho přesvědčoval, aby reformu – perestrojku – začal právě stranou a jejím aparátem, ale Gorbačov prý jen mávl rukou: „To až později...“ Později už bylo pozdě, právě stranický aparát byl nejtvrdším odpůrcem jeho změn. Jakovlev byla zajímavá osobnost. V srpnu 1968 řídil v Praze sovětskou propagandu – rozhlasovou stanici Vltava a noviny Zprávy. Byl však proti odvolání Dubčeka z nejvyšší funkce a za to byl poslán Brežněvem do „vyhnanství“ – jako velvyslanec do Kanady. Gorbačova pozval k sobě v roce 1984.
Psali jsme:
Glasnosť, perestrojka, pražské jaro
A právě tam a tehdy spolu vymysleli perestrojku, glasnosť a vůbec celou reformu. Jakovlev zůstal jeho nejbližším rádcem, zvolili ho tajemníkem Ústředního výboru KSSS. To on mi první řekl, že pochopil: Režim se nedal reformovat, byl prostě nereformovatelný, socialismus ani s lidskou tváří neměl šanci na úspěch. Ke stejnému závěru dospěl i Gorbačov, ale už jako důchodce.
Jednou jsem se ho zeptal, jaký vidí rozdíl mezi pražským jarem a svou přestavbou. Odpověděl mi: „Dvacet let.“ Teprve mnohem později, v důchodu, dospěl k závěru, o němž jsem se už zmínil: Socialismus prostě nešlo jen reformovat. Řekl mi o tom, když jsem na listopad 2016 připravoval třídenní mezinárodní konferenci o vztazích Evropy a Ruska a jeho jsem zval jako hlavního řečníka. To i kvůli němu přijelo do Prahy na třicet bývalých ministrů zahraničí ze západní Evropy. Chtěli se s ním znovu setkat, potřást mu rukou a poděkovat, že – ač byl neúspěšný doma – ve světě změnil politické klima z tehdejší napjaté situace a studené války na celkové uvolnění a prohloubení mírového soužití. Nakonec místo do Prahy musel do nemocnice, ale ředitel jeho fondu New Policy Pavel Palaščenko stačil zařídit můj rozhovor s ním po skypu, který jsem mohl na konferenci přehrát a přeložit Gorbačovova slova.
Fotogalerie: - Oběti komunismu
Říše zla?
Byl to právě on, kdo nabídl americkému prezidentovi Reaganovi, zapřisáhlému antikomunistovi, který o SSSR hovořil jen jako o říši zla, aby se setkali. To se také stalo a po ženevském setkání v listopadu 1985 následovaly ještě další čtyři summity. Byl jsem na všech a mohl jsem tak bezprostředně pozorovat, jak se zlepšovaly i jejich vzájemné vztahy, až přešly málem v přátelství, začali si tykat a oslovovat se křestními jmény, třebaže zůstali politickými protivníky.
V Reykjaviku chyběl snad jen krůček k tomu, aby se dohodli na úplné likvidaci jaderných zbraní. Vlastně se na tom dohodli, ale s Reaganovou podmínkou, na niž Gorbačov nemohl přistoupit, že USA budou dál, byť jen laboratorně, rozvíjet svůj projekt SDI, novináři překřtený na projekt hvězdné války. Byl jsem tam a společně s dalšími prožíval ony dramatické čtyři hodiny, v nichž znovu mimo plán, už na závěr, se oba státníci znovu setkali, aby se dohodli na tom, na čem se jim nakonec nepodařilo dohodnout. Ale úspěchem bylo, že se vůbec setkali, a poté, aby například podepsali alespoň dohodu o úplné likvidaci raket středního a kratšího doletu, takže v důsledku toho zmizela z Hodonína sovětská raketová základna.
Manželka Raisa
A co dál, co teď?
Když jsem mu přál k Novému roku, znepokojovalo ho jedno: Proč se Vladimiru Putinovi nepodařilo navázat podobný vztah s Donaldem Trumpem a vyslovil naději, že se to snad podaří s Joem Bidenem. Bohužel zatím není ani náznak toho, že by si zatelefonovali a dohodli se na takové schůzce. Kdyby se tak stalo, Gorbačov by to považoval za nejlepší dárek ke svým devadesátinám, i když on sám by už neseděl za jednacím stolem. Ale měl by jistotu, že v jeho načatém díle se bude pokračovat. Tu dnes ani on, ani svět bohužel nemají.
Autor: Milan Syruček
(Mezititulky redakce)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
