Začínající nový rok nám přináší stále šedivější oblohu tak, jako naše kapitalismem diktovaná civilizace šedne den po dni otrockou prací. Přitom však tato civilizace, stále pevněji ovládanější hrstkou nejbohatších, nestydatě tvrdí masám svých otroků, že jsou dnes svobodnější než kdy před tím.
A proto mne napadá, že by bylo dobré si připomenout život v druhé kultuře bývalého „totalitního“ socialistického Československa.
Když jsem byl asi před patnácti lety najat na učení na TUFTS univerzitu v Bostonu, tak jsem se rozhodl vytvořit předmět, který jsem nazval „Umění a filosofie české undergroundové druhé kultury“. Byl to úplně první předmět na toto téma na půdě jakékoliv univerzity na světě a byl jsem na to patřičně hrdý.
Začal jsem hledat na tento předmět materiály ve všech možných zdrojích o československém undergroundu a hnutí takzvané „druhé kultury“, které jsem byl v té době účastníkem i já.
Sám jsem si do exilu nechal propašovat celý svůj archiv dokumentů, zvukových záznamů a filmů z dob undergroundu. Jeden můj známý mi ho převezl přes hranice do Rakouska, kde jsem po vyhoštění z republiky v té době trčel v uprchlickém táboře Traiskirchen. Ve své dodávce ho zavařil do podlahy a na ní stálo legálně vyvážené piano. V archivu, který je uložen v mém bostonském studiu, mám řadu skvostů, jako je například originální samizdatový výtisk Jirousovy básnické sbírky „Labutí písně“, které psal, když seděl ve vězení. Když mě Martin Jirous, zvaný Magor, nedlouho před svou smrtí navštívil v Bostonu, tak v tomto výtisku poznal úplně první verzi těchto básní.
Sám Magor ostatně vytvořil název tehdejšího hnutí „druhé kultury“ a byl jeho nosným filosofem.
Tady je pár vět z jeho tehdejšího programového prohlášení:
Je smutným a častým jevem na Západě, kde byl underground na počátku šedesátých let formulován a ustanoven jako hnutí, že někteří umělci, když dosáhli skrze působení v něm ocenění a slávy, vstoupili do kontaktů s oficiální kulturou (budeme jí pro naše potřeby říkat první kultura), která je s jásotem přijala a pohltila, jako přijme a pohltí nové karosérie automobilů, novou módu či cokoliv jiného. U nás se věci mají podstatně jinak, daleko lépe než na Západě, protože žijeme v ovzduší naprosté shody: první kultura nás nechce; a my nechceme mít s první kulturou nic společného. Odpadá tedy pokušení, které je pro každého, i toho nejsilnějšího umělce, semenem zhouby: touha po uznání, úspěchu, získání cen a titulů a v neposlední řadě i po hmotném blahobytu, který z toho všeho vyplývá.
……
Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože se mu tím sama vehnala do náruče.
Toto unikátní hnutí uvedlo do praxe přesah umění do života a politiky. Umění se stalo životem a zároveň politikou a rozpustilo vše do nekonečného autentického kruhu, kde život byl politikou, ta byla uměním… to bylo politikou… ta byla uměním… to bylo životem.
Politika zde ale byla chápána v duchu původního významu řeckého slova polis čili městského státu, kde byla politika chápána jako péče o komunitní život a participoval na ní každý.
Pro lepší pochopení hodnotového systému vytvořeného hnutím druhé kultury, který je samozřejmě v naprosté kolizi s dnešní kapitalistickou tržní a atomizovanou společností, uvádím několik mnou zformovaných a ze studia českých undergroundových materiálů kondenzovaných principů, které jsem předkládal studentům na bostonské univerzitě:
- znechucení z „normálního“ světa a jeho kultury
- odloučení se od vládnoucího establišmentu „první kultury“ a vytvoření paralelního společenství „druhé kultury“;
- neprodejnost uměleckých výtvorů a vysmívání se penězům;
- nepřijetí jakéhokoliv cenzurního kompromisu;
- odmítnutí totalitního systému, militarismu, přijmutí pacifismu
- žití „z vlastního rozhodnutí“ v přítomné, okamžité a autentické svobodě;
- naprostá pravdomluvnost a nepotlačování jakýchkoliv vlastních myšlenek;
- žádná touha po kariéře;
- pomíjení estetiky v tvorbě umění
- chování úcty k jazyku jako pokladu
- používání osobní komunikace (horizontální) oproti vertikální založené na médiích,
- vytváření osobních řetězových médií
- netoužení po tom stát se součástí kulturní historie
- chápání umění jako procesu, nikoliv produktu
- hledání mravnosti v „nemravnosti“ a rozrušování mravní hodnoty první kultury,
- uplatňování instinktivní mravnosti
- přijetí faktu, že lidé serou a mrdají
- následování spirituálního ateismu
- nesoutěžení a nevytváření žádných elit a tříd;
- spolupráce a permanentní socializování.
Jak můžete sami posoudit (a co dnešní establišment osazený částečně účastníky bývalé druhé kultury nechce ani slyšet), jednalo se o velmi levicově smýšlející společenství lidí. Moji bostonští studenti se mě vždy logicky ptali, proč jsme neměli rádi levicový systém v Československu, když jsme sami byli levičáky. Samozřejmě, že i mně došlo, že první kultuře vzdorující druhokulturní undergroundové hnutí bylo vlastně autentickou ateistickou levicí v zkorumpovanými a rádoby levicovými aparátčíky a kariéristy diktovaném státu.
Taková teze samozřejmě neuvěřitelně sere dnešní „pravicové“ bojovníky z různých ústavů pro výzkumy totalitních systémů, kteří si užívají státních platů (Magor by jim rozbil hubu za to, že se stali tím establišmentem, před čímž varuje ve svém manifestu) a svým překrucováním faktů lahodí uším současných českých zbohatlíků.
Když dnes vidím undergroundový film, který jsem se svým kamarádem Jiřím Dvorským v období druhé kultury vytvořil, tak si říkám, dobré časy tvůrčí svobody jsou už dávno za námi. Zde je možné se na něj podívat...
A ještě přikládám performanci, kterou jsem nedávno dělal na Václavském náměstí jako ilustraci dnešních ultra sobeckých kapitalistických hodnot. Prodával jsem tam české peníze za vyšší ziskem motivovanou cenu. Když se mě kolemjdoucí ptali, jestli jsem se nezbláznil, když od nich žádám, aby si koupili bankovku za vyšší cenu než tu, co mají v peněžence, odpovídal jsem, že je prodávám pořád za menší cenu, než když si je jdou koupit do banky.
Psali jsme:
autor: .
