Nespokojenost občanů postupně přerůstá v rozhořčení. Je dobré si začít všímat výrazných společných prvků této občanské nespokojenosti. Jednoznačně dominuje nesouhlas s úlohou, postoji a prací všech politických stran bez rozdílu. Totéž platí o politicích jako takových. Je zajímavé, že média, která už řadu let soustavně dehonestují politiky a důsledně generalizují každé jednotlivé selhání jako nedílnou součást celého systému, jsou z hlediska nespokojených co do nedůvěryhodnosti hned na druhém místě za politiky.
Vlny rozhořčení vyvolává korupce v komunální politice. Nikdo se už nepokouší přesně spočítat, kolik nás korupce, podvody a rozkrádání stojí. Nepotřebují to počítat. Jsou si jisti, že strašně moc. A dovedou si představit, co by se za takové peníze dalo pořídit.
Zkuste vysvětlit lidem, proč mají šetřit, když stát, kraje či obce šetřit nemusí. Nepodaří se vám to. Statisícové odměny, které si vzájemně udělují „vyvolení“, nemohou zůstat u občanů bez odezvy.
Psali jsme:
Nejasnost v představách, jak má vypadat ideální „nová“ společnost, nově fungující stát či obec, nemá mezi nespokojenými občany téměř žádný význam. Tímto aspektem se příliš nezabývají. To, co je spojuje, je ono rozhořčené ne. Ne dosavadní politice tradičních politických stran, ne dnešním politickým stranám, ne přežilým politickým tvářím. Nezdůvodňují to. Pro ně je rozhodující pocit nedůvěry.
Skutečná, autentická a původní demokracie je totiž založená na přímém spojení a vztahu mezi voliči a voleným. Nadbytečný mezičlánek politických stran likviduje přímou demokracii a přenáší moc na politické strany jako prostého prostředníka politického podnikání, který nadřazuje stranické zájmy nad zájmy voličů. Politické strany jsou samozvaným prostředníkem mezi voliči a volenými, zbytečným mezičlánkem stranických zájmů mezi zájmy veřejnosti a zodpovědností jimi volených zástupců. Existence mezičlánků je pak vždy odrazem nedostatku informací a informovanosti. Strany jsou v tomto kontextu popřením autentické demokracie. Sílu stranám dává jen ochota nestraníků je volit.
Jde o příští osud této země. Lidé se už nespokojí s pouhou změnou v politickém složení obecních či krajských zastupitelstev. Budou chtít změnu dosavadních způsobů vládnutí. Budou chtít obnovu demokracie – tedy svého práva účastnit se na „vládě věcí svých“. Už nebude stačit jenom rétorika a proklamace. Politické strany, které se nedokáží těmto požadavkům a očekávání přizpůsobit, budou přežívat a dožívat na okraji politické scény. Na to nestačí pouhá „výměna stráží“. Je třeba změnit styl politické práce. Přestat považovat politiku za „zobchodovatelnou“. Aspirace jednotlivců na funkce je třeba chápat jako souboj idejí. Souboj, ve kterém je uplácení, přeplácení a slibování výhod unfair a povede k vyloučení do konce utkání. To je jediná naděje, jak je možné obnovit důvěru lidí v politiku.
Psali jsme:
Jak napsal v roce 1925 v Lidových novinách Karel Čapek: „Jsme-li nespokojeni, volá se na nás, pracujme v politických stranách. Ne, je-li nám čeho třeba, je pracovat proti politickým stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti nekompetentnosti, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“
Pokud tedy chtějí politické strany brát svou politickou budoucnost vážně, mají téměř poslední šanci pokusit se obecnou nedůvěru rozptýlit. Neudělají-li to, čeká politické strany v budoucnosti stejné referendum jako v komunálních volbách. V minulosti sice uspěly, ale jen v minulosti. Pak je nahradí noví nositelé naděje. Uspějí, i kdyby politické strany stokrát dokazovaly nereálnost jejich přístupu, jejich příslibů. Nikdo jejich vysloveným výhradám neuvěří.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ava
