Debata „Bez politické korektnosti“ je již ustálený formát Institutu 2080, kdy docent Petr Robejšek pokaždé s jiným významným hostem debatuje na aktuální témata a následně se do diskuse zapojí také publikum. V úvodu vždy Robejšek hovoří o tom, co podle něho znamená politická korektnost.
„Politickou korektnost odvozuji od sporu o to, kdo má právo definovat to, co je skutečnost. Kdo má právo říci: věci jsou černobílé, černé nebo pruhované. Jestliže hovoříme o politické korektnosti, pak ve skutečnosti mluvíme o hypotéze, když některé věci pojmenujeme určitým způsobem, ony se stanou takovými, jakými je označujeme. A když o některých věcech nemluvíme, přestanou existovat. Každého z vás jistě napadne pár příkladů ohledně toho, co se nesmí říkat, co se může říkat a co se musí říkat. Ty starší mezi vámi jistě napadne vzpomínka na to, co zažili za minulého režimu. Pro mě je to hodnotově neutrální zjištění, nejde o srovnání s komunistickou minulostí a současností,“ uvedl Petr Robejšek.
Zásadní podle jeho slov je, aby existovala konkurence názorů. „Když ale některé názory zakážu, neexistuje konkurence názorů, a tím pádem se společnost, ve které se tato praxe prosadí, ochuzuje o potenciál vědění,“ uvedl.
Následně se docent Robejšek obrátil na Tomáše Pojara s tezí, že za dané situace jedinou akceschopnou entitou na evropské úrovni jsou národní státy. „Než odpovím, byl jsem obohacen o jeden nový termín z branže politické korektnosti, který je používán ve Švédsku, a to je ‚myšlenkový koridor‘. Takže se musíte vejít do myšlenkového koridoru, jinak jste považováni za extremisty. Problém je, že ten myšlenkový koridor je tak úzký, že je za extremistu považován skoro každý. Ať na pravici nebo na levici. Vede to samozřejmě k deformaci švédského politického systému,“ zmínil nejprve Pojar.
„Jsem také přesvědčen, že národní státy, a to nejen primárně v pojetí etnickém, jsou základním pojítkem bez ohledu na to, že každý stát do určité míry část suverenity předal,“ konstatoval Tomáš Pojar.
Petr Robejšek se dále věnoval globalizaci. „Touto otázkou se zabývám dlouho. V kontextu globalizace dlouho panovala představa, že se státy rozplynou v něčem širším a nadnárodním. Když se ptáme, jaký by to mělo smysl, klasická odpověď byla, že problémy jsou tak rozsáhlé, že to mohou vyřešit jen nadnárodní struktury, národní na to nestačí. Podstatné je to, který systém je funkční. OSN jsou institucí, která problémy skutečně řešit nemůže. Může domlouvat, nastiňovat a organizovat dobrou vůli. Ale jak si někteří vizionáři představovali, že OSN vytvoří budoucí světovou vládu, tak nevím, co bude za padesát let, ale zatím to určitě fungovat nemůže,“ je přesvědčen Robejšek.
Psali jsme:
Jaké jsou největší a nejaktuálnější hrozby pro Českou republiku v současnosti? Takovou otázku ve vzájemné debatě položil Robejšek Pojarovi. „Jsem hluboce přesvědčen, že bezprostředně ohroženi nejsme. Naším ohrožením jsme ale my sami, protože patřičně neinvestujeme do vlastní bezpečnosti,“ sdělil prorektor Pojar v narážce na nízké výdaje na obranu.
Pojar podle svých slov nemá žádná iluze o tom, že by Evropská unie mohla hrát jakoukoli roli ve vojenské oblasti, proto nikdy nebude vytvořena evropská armáda. „A stále platí, že bez Spojených států amerických by bezpečnost na evropském kontinentu nebyla. Tak to je a ještě dlouho to tak bude. USA nám za posledních sto let přišly dvakrát na pomoc,“ připomíná. EU by se měla především prý věnovat hlavně ekonomice a hospodářské spolupráci mezi jednotlivými státy.
„Základní chyba je, že v určité fázi vývoje a u některých evropských elit do dneška panuje iluzorní představa o možnosti vybudovat cosi jako Spojené státy evropské. Tedy stále intenzivnější integrace, které se vzpírá třeba Velká Británie a nejenom ona. Jestli se tímto směrem někdo chce vyvíjet, tak ti lidé budou žádat insignie státu. Optimální struktura fungování ale je společný hospodářský prostor, to je v zájmu všech. Všechno ostatní je navíc. Když se podíváme na to, jak funguje evropská zahraniční politika, tak poslední dvě dámy, které to měly na starosti, jsou klasickým příkladem toho, že to prostě fungovat nemůže.“
Další dotaz z publika se týkal, byť nepřímo, prezidenta Zemana. „Stále někdo říká, že někteří politici rozdělují národ. Musí být přece různost názorů, jinak máte diktaturu. Tímto bychom spěli k systematické likvidaci demokracie,“ zněl dotaz na přednášející. „Když někdo v politice mluví, že ten druhý rozpolcuje národ, tak se to týká toho, že ten druhý má jiný názor než já, a tím toho druhého vlastně skrytě kritizuji. V případě prezidenta, o kterém jste jistě mluvil, je třeba očekávat přece jenom něco trošku víc. Přimlouval bych se za jeho vlastní styl a je otázkou jeho vlastního vkusu, kam až je ochoten jít. Proč mu vyčítat bonmoty? Politická mluva mnohých je často tak komplikovaná a dokonce možná i vědomě nesrozumitelná, že metaforické vyjádření složitých souvislostí je velmi užitečné a rozsekne hry, které často politici hrají a média zrovna tak. Přimlouval bych se za prezidenta, který dobře zvládá řeč, který umí metaforicky argumentovat, jde k podstatě věcí a má úctu před majestátem svého úřadu. Až se na to jednou budou dívat příští historici, se všemi třemi prezidenty jsme měli štěstí. Co se děje dnes, bude s odstupem deseti let vypadat úplně jinak. Tyto hrátky já moc nehraji,“ zastal se docent Robejšek prezidenta Zemana.
Došlo také na téma Ruska a jeho současné chování na mezinárodní scéně. „Upozornil bych v souvislosti s Ruskem na něco, čemu se říká fyzika moci. Byla řeč o tom, že když se něco vyprázdní, druhá strana to místo zase vyplní. Rusko k tomu, aby mohlo dobře kontrolovat svůj prostor, musí kontrolovat i předpolí. Neznamená to nutně předpolí obsadit, ale vědět, co se děje před mými vraty a mít možnost na to nějakým způsobem reagovat. Jakkoli se nám to nelíbí, je to něco, co je mocensko-politicky zcela normální. Je to projev existence systému, a to tím spíš, že ten systém je vnitřně oslaben,“ míní Robejšek.
Jeden ze studentů práv se dotazoval na americké prezidentské volby a jakou politiku ve vztahu k Evropě očekávat od Hillary Clintonové a Donalda Trumpa v případě, že se jeden z nich stane šéfem Bílého domu.
Co si myslíte o Jiřím Ovčáčkovi?Anketa
„Hillary Clintonová je v zásadě čitelná. To by byla clintonovsko-obamovská politika. U Donalda Trumpa je pozoruhodné to, že nikdo neví, co od něj můžeme očekávat, a on sám neví, co může očekávat od sebe. Je ale potřeba říct i to, že američtí prezidenti mají složitou úlohu. Ty krize ve světě si nevybírají a mnohdy musejí reagovat na věci, které si vůbec nepředstavovali,“ řekl k tomu Tomáš Pojar.
Petr Robejšek nebyl oproti němu k Donaldu Trumpovi tolik kritický. „Nejsem si jist tím, zda jeho nevypočitatelnost není alespoň zčásti hraná. Ten člověk musí být racionální, vybudoval impérium nemovitostí, je úspěšný jako podnikatel. Nemůže to být blázen, který řekne: dneska udělám to, zítra to. Za předpokladu, že by Trump vyhrál volby, bych se nedivil, kdybychom zažili úplně jiného prezidenta Trumpa. Jeho podceňování je možná oprávněné, možná ne. Mně by se líbilo, kdyby Amerika měla prezidenta trošku s konturami, a takovým prezidentem by pro mě nebyla Hillary Clintonová. Chtělo by to něco nového, něco jiného,“ sdělil docent Robejšek.
K závěru se debata vinula také kolem tzv. arabského jara. „Bylo chybou bombardovat Kaddáfího. Ať se smaží v pekle, nikam jinam nepatří, ale Kaddáfí v posledních letech svého života se Západem a Evropou spolupracoval. A ve chvíli, kdy byl ve fázi spolupráce, nikoli terorismu, jsme ho potrestali. Pár chyb bylo. Problémů v těch zemích je mnoho, a jak tam vládnout, je velmi složité. Jak uživit devadesátimilionový Egypt s jedním špinavým, byť velkým Nilem, je obrovský, obrovský problém,“ uvedl Pojar.
„To je právě ono. Je to obrovský problém, ale není to náš problém. A v tom byla strategická chyba. Nechali jsme se tlačit ‚intelektuálními elitami‘, které si myslí, že existují nějaké univerzální hodnoty a že když svrhneme nějakého diktátora, na jeho místo přijdou mírové, demokraticky orientované kulaté stoly, které se dohodnou. Jenže místo toho tam přijde daleko horší potentát, než byl ten první. Když tohle není schopna intelektuální elita Západu rozpoznat a zformulovat a tlačí svoje vlády do toho, aby spasily svět, ačkoli mají dost starostí s tím spasovat sebe sama, tak je to zoufalé selhání elit! Obecně platí teze ohledně kritických regionů, že současný stav je lepší než změna, když ji nemohu kontrolovat. Pokus o odstranění Asada byl strategickou chybou. Když nejsem schopen ho odstranit a nahradit ho demokracií, tak nebudu ani začínat. Pouštím se do války, kterou můžu vyhrát, ne do války, kterou vyhrát nemůžu. To je zásadní chyba společnosti, která se zhysterčí sama sebou, svými údajnými morálními závazky a zažene se do situace, že má zachraňovat svět, který o to vůbec nestojí a navíc na to ani nemá. My nemáme sílu na to, abychom etablovali demokracii jinde. To si musíme přiznat. Dnes jednáme defenzivně, stavějí se ploty a budou se stavět dál. Ohraničujeme se proti těm nepokojům a rozhašeným zemím jinde ve světě, protože na nic jiného nemáme. Ale než jsme to pochopili, tak to trvalo příliš dlouho, stálo to příliš mnoho a stalo se příliš mnoho nepříjemných věcí. A to je to, co mi vadí. Mně vadí hloupost, moc mi vadí,“ dodal s důrazem v hlase Petr Robejšek za hlasitého potlesku celé auly.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
