Ke zrodu schengenu (schengenského prostoru) došlo v osmdesátých letech, podle Goebbelse za to mohla doba francouzského prezidenta Francoise Miterranda a německého kancléře Helmuta Kohla, „kteří chtěli něco dělat“. Evropa se postupně integrovala a tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors přišel s tím, že je na čase sjednotit trh. „Já jsem byl v té době náměstkem ministra zahraničí a shodou náhod jsem koordinoval tým, který dostal od Delorse za úkol načrtnout dokončení vnitřního trhu do roku 1992,“ řekl Goebbels s tím, že volnému pohybu zboží chyběla jedna zásadní věc – a tím byl volný pohyb osob.

Jeho nápadu se prý chytil Miterrand, který podporoval otevření hranic, což však tehdejší Evropské společenství rozdělilo na dva tábory. Jednomu se nápad otevřených hranic líbil, druhý nesouhlasil. Nakonec však Goebbels vytvořil smlouvu, která vycházela z volného pohybu osob v zemích Beneluxu. Schengenu však nikdo nevěřil, dokonce ani sám Goebbels.

Ten však vznikl 14. června 1985. „Měl jsem krátký projev, v němž jsem řekl, že to, co podepisujeme, jednou vejde do historie jako schengenská dohoda o svobodném pohybu lidí. Ještě než jsem to stačil doříct, moji čtyři kolegové vyprskli smíchy a já se taky neudržel,“ vzpomíná Goebbels na počátky schengenského prostoru, který takřka všichni považovali za vtip. Nikoho nenapadlo, že stojí u zrodu moderní evropské historie.

Ne každému se však nápad líbil. „Italové neměli zájem, protože schengenu nevěřili, Britové, přesněji Margaret Thatcherová, se soustředili jen na snížení britského rabatu a až později v debatách několikrát padlo, že by Británie musela kvůli schengenu zavést osobní průkazy, které nejsou součástí britské tradice,“ tvrdí Goebbels s tím, že se k schengenu obecně přistupovalo velmi skepticky. Změnu však přinesla veřejnost.

„Zájem lidí začal být masivní, všude se o schengenu psalo a vlastně už rok po otevření hranic vedl tlak veřejnosti k projektu ‚schengen II‘, který se pak podepsal v roce 1990 a o pět let později vstoupil v platnost,“ říká Goebbels a dodává, že tentokrát už šlo o plnohodnotnou mezinárodní smlouvu a budoucnost azylové, vízové i bezpečnostní politiky. „Mně z té doby paradoxně nejvíc utkvěla v hlavě kritika ze strany občanské společnosti, že se snažíme udělat z Evropy ‚pevnost Evropu‘. Dnes po ní lidé touží.“