V současné době jsou všechny uprchlické tábory v zemi přeplněné a nově jsou zřizovány provizorní v opuštěných školách a vojenských kasárnách. Vláda varuje před hrozící humanitární krizí. Podle údajů statistického úřadu Evropské unie Eurostat požádalo v loňském roce o azyl v Bulharsku přes šest tisíc občanů Sýrie, což byl po Německu a Dánsku nejvyšší počet v rámci EU. Jedním ze syrských uprchlíků pobývajících v Bulharsku je také třicátnice Dalia, která drží na rukou svého malého syna. Její rodiče odešli z rodné země do Spojených arabských emirátů, jeden bratr do Rakouska a druhý do Německa.
„Jsme rádi, že nemusíme být v Sýrii,“ říká Dalia. Další z bratrů mladé ženy zůstal doma. „Mluvila jsem s ním a situace je tam hrozná. Bojuje se tam a lidé mají hlad. Rodiče se bojí nechávat své děti hrát si venku, protože jim hrozí únos kvůli výkupnému,“ vypráví Dalia, která byla dle svých slov podmínkami pro uprchlíky v Bulharsku nepříjemně překvapena. „Podívejte se sami, v čem tady žijeme. Není to tu bezpečné pro naše děti, protože pro ně nemáme léky. Nestarají se o nás ani žádní lékaři. Co ale můžeme dělat?“ stěžuje si Dalia.
Svůj neradostný příběh vypráví také asi čtyřicetiletá Naram, která právě vaří k obědu vajíčka na starém vařiči nacházejícím se na rušné chodbě. Její pohled i gesta svědčí o tom, že toho v posledních měsících prožila mnoho. „Mého manžela a dceru unesli bojovníci z teroristické organizace an-Nusrá. Náš dům byl totálně zničen. Mně a dalším dcerám hrozil stejný osud, tak jsme utekly pryč. Doufám, že se nám podaří dostat do Švédska, kde provozují naši příbuzní restauraci. Budu tam moci pracovat a dcery chodit do školy. Také věřím, že se nám podaří shledat se zbytkem rodiny,“ přeje si paní Naram, jež je kurdské národnosti. Poté ukazuje malý syrský chlapec špinavý kout oddělený kusem hadru, který sdílí se svojí rodinou a situaci v Bulharsku shrnuje lapidárně. „V Bulharsku máme velký problém.“
Pětatřicetiletý Omar pochází dle svých slov z malé syrské vesnice, kde žilo před válkou 120 lidí. „Vesnice je nyní prázdná, všichni jsme ji kvůli probíhající válce museli opustit. Do Bulharska jsem přišel, protože jsem neměl peníze na cestu do Německa. Na ni bych potřeboval 5000 eur a já měl jen 200. Myslel jsem, že tady najdu práci. Jsem tu ale už půl roku a úřady mi stále nevydaly potřebné dokumenty. Práci si hledám, ale bez patřičných dokumentů mi ji nikdo nedá. Už tu ale déle nemohu zůstat. Patrně se vrátím na Kypr, kde jsem žil šest let. Umím jazyk a mám tam přátele, kteří mi pomohou sehnat si práci. Musím podporovat svoji rodinu. Znáte to, když nemáte peníze, nežijete,“ konstatuje Omar.
V bulharském uprchlickém táboře Voenna Rampa není spokojen ani mladý malíř Sypan, který do země utekl, aby nemusel vstoupit do Asadovy armády. „Chtěli mě dostat do armády, abych zabíjel poctivé lidi. Odmítl jsem to a raději utekl za hranice,“ zmiňuje Sypan svůj příběh. Ani on není v Bulharsku spokojený. „Když jsem sem přišel, chtěl jsem tady nejprve zůstat. Po čase jsem ale poznal, jaká je tu situace. Je to tady opravdu špatné. Trávím tu už pět měsíců a za celou tu dobu mi úřady přiznaly jen dočasný pobyt. Moje rodina je stále v Sýrii, ale ničemu by nepomohlo, kdyby sem přišli za mnou. Tady nic nefunguje. Bulharsko absolutně nerespektuje lidská práva. Mířím do Německa, které se o uprchlíky dokáže postarat. Mám tam navíc přátele, kteří mi pomohou najít práci,“ uzavírá Sypan.
Psali jsme:
autor: pro
