„Proč má veřejný činitel, přistižený při něčem nepatřičném, potřebu vždycky přijít s nějakým směšným vysvětlením? Nestačila by ostuda z činu samotného? Je potřeba se ještě ztrapnit?“ ptá se Čásenský na komentářové stránce sobotní MF DNES.

Připomíná například Stanislava Grosse, který svůj problém s podezřele financovaným bydlením „musel ještě vyšperkovat příběhem o igelitce s milionem od nemajetného strýce.“ A nebo Martina Kocourka, který prováděl podivné finanční transakce se svou matkou a navrch obohatil celonárodní slovník o „odklánění“ před manželkou.

„A hejtman Rath zase miliony v krabici, kterou odmítá vydat policii, vylepší historkou o vínu.“ A pro jistotu prý přidá přirovnání své maličkosti k Juliji Tymošenkové a Vladimíru Hučínovi zároveň. „Jako by to bylo nějaké zvláštní puzení, které dává přichycenému činiteli do úst věty, jež učiní jeho případ nezapomenutelným,“ myslí si Čásenský.

Kultura žvanění se ošklivě rozmohla

Posléze se zamýšlí, co vede protřelé politiky k výmluvám, které by neprošly ani při pozdním příchodu ve třetí třídě. Uvažuje o aroganci moci, představě vlastní výjimečnosti nebo pocitu nespravedlnosti, že došlo zrovna na něj, když to samé dělá kdekdo.

Upřednostňuje však názor, že příčinou je „kultura bezbřehého žvanění, která se v české politice rozmohla.“ Mnozí politici si prý zvykli, že mohou ve Sněmovně i jinde plácat takřka cokoliv. V Parlamentu jim za takové řeči kolegové ještě zatleskají. „A tak, když se ocitnou v kritické situaci, dělají to, co mají za ta léta natrénováno nejlépe. Mluví, vymýšlejí si a doufají, že to zase projde,“ uzavírá šéfredaktor MF DNES.