Pořád se mluví o „vyloučených lokalitách“, tak jsme do jedné zajeli. A bylo to vážně drsné

Fotogalerie: - Bída na Litoměřicku

Jeden z domovníků ve Štětí Milan Demeter. Dříve to...

Dvůr v Počeplicích, místní části Štětí, obývá dvac...

O pořádku se na tomto dvoře se nedá příliš mluvit....

Místostarosta Štětí Miroslav Andrt vysvětluje, v č...

Dodávka na dvoře patří majitelům domů. Často s ní ...

Jaroslava pocházející z dětského domova se nyní st...

„Přestěhovala jsem se sem, abychom byli celá rodina spolu. Já bydlím támhle,“ říká mi Jaroslava a ukazuje na menší stavení z desek, bez koaludace, kterému se kouří z komína. Platí za to deset tisíc korun. Kvůli dluhům se ale podle svých slov nestěhovala. Ptám se, z čeho nájem platí. Prý z vlastní kapsy. Na otázku jakou kapsu má na mysli, pokrčí rameny. Sama pracovala třicet let v továrně a dříve bydlela v bytovce. Z dětského domova se vyučila přadlenou, pak jeden měsíc nepracovala a komunisté ji za to na čtyři měsíce zavřeli. O politice si myslí své. „Zeman je všelijakej, dobrej i špatnej. Někdy má blbý názory, třeba s těma uprchlíkama. Kdyby nechtěli, tak je sem nepustí, a když je pustili, tak jim mají pomoct. Ne aby žili v blátě. Rozumný se mi zdá Sobotka, volím ČSSD,“ sděluje.

Chátrající domy – výdělek pro vychytralé

Štětský místostarosta Miroslav Andrt (ČSSD), který mne doprovází, rodinu i tohle prostředí dobře zná. Okolí z nich příliš nadšeno není a podobné je to i v osmitisícovém městě Štětí. Díky neutuchající snaze radnice i terénních pracovníků různých organizací se vše snaží držet pod kontrolou. Ve dvoře v jednom z domů žije v horním patře patnáct lidí. Ve dveřích mne vítá Pavel. Práci nemá, o sezoně pomáhá s rodinou na polích. Za celý dům platí majiteli téměř dvacet tisíc korun; pomáhají příspěvky na bydlení. „Pokud se nám něco nelíbí, můžeme jít. Kdybych se chtěl přestěhovat, nikde mě nevezmou. Jakmile řeknu, že mám pět dětí, nepronajmou,“ vysvětluje ve skromném příbytku. Kolem pobíhají děti, co se právě vrátily ze školy.

Jak se ale ukazuje, mnohem větší problém jsou majitelé. „Když se chceme někam přestěhovat, dozvědí se to a pomluví nás,“ dodává. Platí jim i elektřinu, ale jestli peníze míří na správné místo, netuší. Z jejich hlasu slyším obavy o tom vůbec mluvit. Podle místostarosty není takový případ ojedinělý. Samotní Romové dokáží využít situace, půjčit peníze, nastěhovat dlužníky do chátrajících domů, vybírat od nich příspěvky a případně je pak za minimální částku zaměstnají, aby si dluh splatili. Při tom všem se s nimi příliš nemazlí. A takové soukromé ubytovny zde existují. Práce místní radnice tak spočívá i v neustálém sledování často polorozpadlých nemovitostí k prodeji, aby je případně někdo nevyužil ke svému obohacení. I budovy, kde bydlí rodina v Počeplicích, by koupili, památku a také dům pro ně opravili. Exekuce však takovému kroku brání. Tak se snaží pomoci všelijak. Od akcí pro děti, přes sociální a dluhové poradenství až po poskytování bydlení stovkám lidí, kteří musí dodržovat určitá pravidla, v městské ubytovně či bytech.

Ubytovny jsou pozůstatkem dělníků

Budova pro lidi v největší tísni v ulici Palackého i dvě bytovky v ulici 1. máje jsou pozůstatkem dělnického obyvatelstva. Až do druhé světové války fungoval ve Štětí pivovar i koželužna. Po odsunu Němců, které následovalo s koncem druhé světové války, k rozvoji města přispěl vznik papírny na místě bývalého cukrovaru v roce 1949. Kvůli náhle obměně místních obyvatel nemá mnoho z nich v regionu své kořeny. Papírny, které začaly s kartony, jsou nyní největší v republice a zdejšímu regionu poskytují nejen tisícovku pracovních míst plus další pro brigádníky. „Na výrobu je navázána zaměstnanost dalších lidí v okolí. S příchodem dělníků, které sem stahovali z celé republiky, zde vznikaly i bytové domy. Některé pak změnily majitele a přestaly papírnám sloužit. Jednu budovu jsme museli zabednit, protože se sem stahovali bezdomovci i drogově závislí,“ vysvětluje Miroslav Andrt. Ve dvou takových nyní město poskytuje bydlení pro sociálně slabší obyvatele za levný pronájem – dvacet nebo třicet korun za metr čtvereční. Mají se tak postupně naučit odpovědně platit nájem a začlenit se do běžného života. Na pořádek dohlíží domovníci. Jak je vidět na místě, nikdy nelze usnout na vavřínech.

Rozdíl uklizenosti u popelnic před jedním a druhým bytovým domem je vidět na první pohled. Řešíme i vozík z obchodního domu, který je zde už přes týden. Za chvíli zjišťujeme proč, domovníka už několik týdnů nikdo neviděl, dozvídáme se od Margity Horynové, který tu bydlí tři roky. „Minule už jsem nepořádek kolem kontejnerů uklidila, protože jsem se na to nemohla dívat. Uklízím tady v domě a každý den je tu nepořádek, některé děti jsou nevychované. Oproti minulým letům se to ale zlepšilo,“ popisuje a místostarosta se ihned začíná zajímat o chybějícího domovníka. Politické názory mají lidé z vyloučených lokalit společné. Většina z nich volí ČSSD v čele s Bohuslavem Sobotkou, který má prý rozumné názory: „Fandím i docela Babišovi, i když na každém šprochu bývá pravdy trochu,“ naráží na jeho problémy v kauze Čapí hnízdo. Prezident Miloš Zeman má podle ní dobré i špatné názory. „Souhlasím s tím, co si myslí o migraci. Nedovedu si představit, že by k nám do domu přišli uprchlíci, tady je hodně lidí, kteří potřebují podporu a také mají děti,“ dodává Horynová. Být zde domovníkem odmítá, ale je tu jiný, mladší kandidát.

Na začátku to byl děs, teď už je to lepší, říká domovník

Domovníci přitom nemívají situaci jednoduchou, jak potvrzuje i jeden z nich, Milan Demeter. Dohlíží na pořádek v udržovanější budově a chodí zároveň na školení, na které ho posílá radnice. Tam se mimo jiné učí komunikovat. „Domovníka dělám třetí rok, zatím to jde dobře. Potíže občas jsou, ale když si to vysvětlíme, někdy i přes okna, jde to. Bydlím tu pět let a na začáku to byl děs a špína. Teď se to tu snažíme udržovat,“ říká. A co si myslí o Zemanovi? „I když zastává svůj postoj, někdy se chová jako hulvát,“ řekne stručně Milan.

Lidé, kteří obývají tyto byty stejně jako městskou ubytovnu, do níž za chvíli míříme, se postupně učí zodpovědnosti za splatnost nájmu i péči o své prostředí. I když šíp ne vždy zasáhne svůj cíl, štětické vedení města má jasnou strategii a hlavně komplexní péči, kterou poskytují. „Někteří starostové se snaží situace řešit tím, že chtějí sociálně slabší dostat pryč. Ale my si myslíme, že ideální a naší cestou je situaci stabilizovat. Tím také zintenzivněla práce terénních pracovníků, úředníků, předávají si informace, spolupracují se školním psychologem… Začaly se dohromady skládat kamínky,“ vypočítává místostarosta a zdůrazňuje, že podstatná je soustavná činnost.

Ve Štětí proto vznikl nízkoprahový Otevřený klub mládeže, pracuje zde Agentura pro sociální začleňování, terénní program Naděje na pomoc hledání zaměstnání i vhodného bydlení, poradenské centrum Romano jasnica s aktivitami pro rodiny s dětmi v tíživé situaci, sociální pracovníci poskytují dluhové poradenství, ale i jakoukoliv radu či pomoc, jaká je potřeba. Pomáhají peníze z dotací. V neposlední řadě zde působí i odborníci pro drogově závislé z takzvaného K-centra a další.
Radnice poskytuje sociálně slabým komplexní péči

Tvrdé drogy byly ještě před několika lety značným problémem Štětí. Podle obyvatel ale většinu dealerů nebo výrobců pervitinu v regionu prý pochytali a zavřeli, navíc začala existovat prevence, tak se situace zlepšila. Všechny organizace i úředníci přitom táhnou za jeden provaz. Pravidelně se setkávají a vyměňují si případné informace o rodinách. Není-li dítě ve škole a její vedení má podezření, zavolá vedoucí sociálního odboru štětské radnice Pavlu Lípovou, která vyráží do rodiny zjistit, co se děje. „Záškoláctví i další problémy je třeba podchytit hned na začátku. Naše spolupráce je provázaná a lidé se na nás obrací opravdu se vším. Nejčastěji kvůli bydlení nebo problémům s financemi, ale i kvůli péči o děti,“ sděluje Lípová. Každé získání zaměstnání či regulérního nájmu považují za úspěch. S neziskovými organizacemi také pořádají pravidelné akce pro děti.

Pokud se někdo ocitne v tísni, může město požádat o prostor ve zmíněné městské ubytovně, kde ale panují určitá pravidla. Jejich dodržování má na starosti domovnice Milena Mitreská, ale také městská policie, která zde sídlí. Kamery sleduje Dana Černá: „Nejčastějí řešíme opilství a s tím spojené rušení nočního klidu, protože ubytovacím řádem je zakázáno sem vnášet alkohol. Zároveň dohlížíme, zda děti nejsou v ohrožení, když sem jezdí z dětských domovů třeba na prázdniny.“ Někteří rodiče si nemohou výchovu dítěte dovolit, a tak je přivítají alespoň v době volna. Milena Mitreská tvrdí, že obsazenost z více než stovky míst bývá kolem 80 procent. „Patra mají společné kuchyňky i umývárny. Ve spodním patře máme ty nejproblémovější nájemníky. Pokud někdo nutně potřebuje jenom přespat, může v jedné místnosti za třicet korun. Dostane šampón k použití i povlečení. Nesmí ale přijít opilý,“ říká mi Mitreská. Sama potvrzuje, že někteří z obyvatel potřebují k životu nastavenou disciplínu, jaká tu panuje.

Úřady práce nepomohou, vytrvalá práce ano

Cena pokoje činí pro jednoho dospělého tři tisíce korun. Když jich je více, nebo mají děti, cena se snižuje s každým dalším člověkem. Veškerá opatření směřují k tomu, aby vše fungovalo. Prádelna musí být uzamčená, aby pračku nikdo neukradl a v kuchyňce v dolním patře nesmí být nový sporák. Dlouho by nevydržel. Ale sociální bydlení nevyužívají zdaleka jen Romové. Kdokoli v nouzi potřebuje, může u radnice žádat o bydlení i pomoc. Ukazuje se, že bez neutuchající činnosti všech okolo by to nemohlo fungovat.

Loučíme se. Pavla Lípová a další vyrážejí na jednání sociální a bytové komise, kde budou řešit i to, co se mnou probírali několik hodin. Místostarosta Miroslav Andrt mi ještě vysvětluje, že na úřadě je zapsáno na 400 osob bez trvalého bydliště. Vyloučené lokality tvoří asi pět procent devítitisícového obyvatelstva Štětí a jeho místních částí. Jim nepomohou podnikatelské kurzy úřadů práce, ale neutuchající činnost radnice a provázaná spolupráce všech zúčastněných. A kdo si myslí, že to nejde, nechť vyrazí do Štětí na Litoměřicku, kde místní sice čeká ještě dlouhý kus cesty práce, času i úsilí, ale ta cesta má jasný směr.