Bez práce nejsou koláče, to jsme slýchali už jako malí, když nás z různých důvodů svazovala lenost, či nechuť cokoli udělat. Byli jsme malí a nechápali, co tím naši rodiče či učitelé, myslí. Vyrostli jsme a smysl tohoto přísloví pochopili beze zbytku.
Jenže, co když práce není?
Doba se změnila, ten, kdo dnes nepracuje, nemusí být nutně hned líný, jen prostě nemá práci, které začíná být nedostatek. Také zaměstnavatelé využívají často různých fíglů, jak se svých zaměstnanců zbavit třeba ještě ve zkušební době. Ono se jim to prostě vyplatí. Jak se chránit? Jak vědět, co dělat, když o práci hodně stojíme a máme strach, že nás třeba propustí, i když jsme pracovali dobře?
Příběh Aleny z malého města s vysokou nezaměstnaností možná pomůže těm, co se jen prostě bojí ozvat.
Nejde sedět s rukama v klíně
Alena vystudovala střední školu a po maturitě si začala hledat práci. Marně. Odepsala na desítky inzerátů a buď jí odpověď nepřišla vůbec, nebo odpověděl hromadný automat zaměstnavatele, že si vybrali lepšího uchazeče. Jenže Alena to nevzdávala.
„Nebavilo mě sedět doma a čekat, že se stane zázrak, pochopila jsem, že za prací budu muset vyrazit po svých. Když jsem u nás v Rožmitále pod Tremšínem práci nenašla, sedla jsem si na autobus a vyrazila do Prahy. Je to sice osmdesát kilometrů, ale složenky se platit musí a tak jsem doufala, že v Praze práci najdu. Město mě ale neoslnilo a pochopila jsem, že kořeny mám jinde a vrátila jsem se pokorně domů k nám do klidu.“
Zázrak v nedalekém městě
„Po zkušenosti v neklidné a nepřehledné Praze jsem opět začala hledat práci u nás v regionu. Odjela jsem do pár kilometrů vzdálené Příbrami a vyšlo to. V jednou malém obchodě jsem začala prodávat nábytek a byla jsem šťastná jako blecha. Nebyla to sice práce, kterou bych přímo hledala, ale nechtěla jsem, aby mě někdo živil, a tak jsem byla skutečně velmi vděčná, že mohu každý den sednout do své staré škodovky a odjet za prací.“
Zprvu si Alena vůbec nepřipouštěla, že by bylo něco, co by jí v práci vadilo. Nábytek krásně voněl, zákazníci chodili, bylo jí moc dobře a už se těšila, jak si třeba po dlouhé době koupí něco hezkého na sebe. Byl podzim a začaly plískanice, trochu nastydla, ale do práce chodila dál. Bála se, že by o ni mohla ve zkušební době přijít. Jenže, přes své nadšení z vlastního přijmu, neviděla, jak některé kolegyně nedělají nic, pokuřují a začínají ji jako služebně nejmladší „úkolovat“. Byl ošklivý podzimní den a venku sněžilo a pršelo, takový ten ledový mráz, co štípe do tváří. Kolegyně, jak Alena v pořadu vypráví, jí najednou řekly, aby si vzala kýbl a šla umýt výlohy. Namítla, že je venku zima, sněží a že to je hloupost. Ale šla, bála se, že by si na ni mohly stěžovat nadřízenému.
Nemoc ve zkušební době
Dopadlo to zle. Alena onemocněla, bohužel ve zkušební době. Když tak doma v posteli přemýšlela, co se to vlastně v práci děje, došlo jí, že tam o ni nikdo nestojí, ani šéf, který se jí nezastal. Řešení bylo jediné, podat výpověď ve zkušební době, což později také udělala.
„Zatímco jsem doma brečela do polštáře, že zase nebudu mít práci, napadlo mě, že bych mohla zkusit podnikat. Bavilo by mě mít malý krámek na náměstí, bavit se s lidmi, co přicházejí, prostě mít něco svého. Jenže na to bych musela mít alespoň nějaké peníze pro začátek,“ svěřila se Alena v pořadu Suma Sumárum.
Na peníze nemáte nárok
Když se zmátořila, zavolala zaměstnavateli, že končí ve zkušební době. Přesně si spočítala, kolik má odpracovaných dnů a hodin. Jako by ji ale prý polila studená sprcha, když na druhém konci telefonu zaznělo: „Nic vám nedáme, nemáte nárok!“
„Tak to už jsem se naštvala, protože jsem si byla vědoma toho, že je to sprostá lež a poslala jsem do obchodu za mým zaměstnavatelem tatínka,“ řekla dále paní Alena. "Tatínek se rozjel do Příbrami, aby mi pomohl. Zná mě nejlépe a všechna martýria se mnou zažíval, když jsem celá nešťastná hledala práci. Byl si jistý, že mluvím pravdu, že jsem v prodejně nic neprovedla, naopak mu bylo smutno z toho, jak se po mě, mladé holce, „vozili“ a nechali mě dělat těžkou práci, tahat bedny, mýt výlohy v mrazivém dešti. Tatínek přijel rozčarovaný, slyšel na mě to nejhorší a pochopil, že bez odborné pomoci odpracované peníze nedostanu.“
Právník řekl, ať se nedá
„Nic jste neporušila, byla jste ve zkušební době, nebyl s vámi veden žádný kázeňský přestupek, nikde nebylo nic písemně. Nedejte se.“ Když Alena zavolala vedoucímu do prodejny a řekla mu, že se poradila s právníkem a ten jí přesně řekl, na co má ze zákona nárok, bylo v telefonu dlouhé ticho. „Můj minulý zaměstnavatel tušil, že narazil, že na mě neušetří,“ podotkla.
„Už se mi tam nechtělo, vidět lidi, kterým jsem byla pro smích. Kamarád, takové vyšší postavy, se mi nabídl, že to za mě vše vyřídí. Najednou nebyl problém. Pan vedoucí mu moje vydělané peníze vyplatil do koruny a já jsem měla o jednu zkušenost víc. Mezitím, co jsem se handrkovala o výplatu, jsem ale měla štěstí. Našla jsem si novou práci, také v Příbrami, také v prodejně nábytku, ale s jinými lidmi, kde je radost pracovat. Do práce se moc těším a nedělám nic jinak, než v předchozím zaměstnání. Jen tady nemusím mýt okna,“ dodává spokojená mladá dívka, která ví, že za svá práva je třeba zabojovat i tam, kde je práce málo.
Minulé díly Suma Sumárum:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: ahe, olb
