Letos v květnu vynesl Evropský soudní dvůr verdikt známý pod mediální zkratkou „právo na zapomnění“. Přesněji, právo na to, aby za určitých okolností byly moje osobní údaje vymazány z internetového prostředí, a tedy vlastně zapomenuty. Jako každá mediální zkratka, i tato je zavádějící. Zmíněné právo je obtížně vymahatelné a výsledek nejistý.

Evropský soudní dvůr se na jaře zabýval sporem Španěla Costeja Gonzáleze s jedním místním deníkem a vyhledávačem Google. Deník v roce 1998 uveřejnil zprávu o dražbě stěžovatelova domu z důvodu insolvence. Tato informace byla prostřednictvím vyhledávače Google dohledatelná i po mnoha letech, kdy insolvence už pominula, čímž se Španěl cítil poškozen a žádal vymazání údajů o insolvenci z webu časopisu i odkazy na něj z vyhledávače (podrobnosti zde).

Soudní verdikt vzbudil pozornost, protože potvrdil, že také vyhledávač Google je správcem osobních údajů a jeho činnost za jejich shromažďování, což je v zemích EU činnost podléhající striktním pravidlům. Vyhledávačům uložil povinnost zabývat se v zemích EU (kde mají pobočky, byť mateřská firma v případě největších korporací sídlí v USA) žádostí osob, které chtějí odkazy na informace obsahující jejich osobní údaje vymazat. Tyto žádosti musejí být posuzované individuálně, zda se opravdu jedná o osobní údaje, nebo jestli nedostane přednost zákon o volném přístupu k informacím (průběh procesu podrobněji zde).

Proč byly postiženy právě vyhledávače? Přestože samy obsah sdělení nevytvářejí, mají klíčovou roli při jeho zpřístupňování na internetu. V případě osobních údajů může jejich činnost značným způsobem zasáhnout do soukromí, a to především tím, že informace na internetu mohou být jejich prostřednictvím vyhledány snadno, rychle, vyčerpávajícím způsobem a bez ohledu na dobu vzniku, což zprávám dává punc „věčnosti“.