Prvním samostatným československým vojenským útvarem v Rusku se následně stal Československý armádní sbor, který vznikl 9. října 1917. Bitva u Zborova nedaleko Lvova se stala součástí poslední ruské ofenzívy první světové války, pojmenované po ministru války a pozdějším premiérovi Alexandru Kerenském. Demoralizovaná ruská armáda, zasažená revolucí a bolševickou agitací, ale už jen stěží plnila rozkazy. Na důležité úkoly proto velení nasazovalo dobrovolnické oddíly, mezi které patřily i tři pluky Československé střelecké brigády s počtem zhruba 3500 vojáků. Vítězství legií u Zborova se nakonec stalo jedním z mála úspěchů celé Kerenského letní (či červencové) ofenzívy.
Po zborovské bitvě dal náčelník ruské armády generál Alexej Brusilov souhlas k ustavení 2. československé divize a Kerenský zrušil rozkaz, kterým na jaře toho roku zastavil utváření československých vojenských jednotek a naopak povolil nábor mužů z řad zajatců. V průběhu léta 1917 tak vzrostl počet československých legionářů o 27 000 mužů.
Československý armádní sbor vznikl z rozhodnutí ruského vrchního velení a jeho velitelem se stal generál Vladimir Nikolajevič Šokorov. Sbor, který byl největší ozbrojenou složkou prvního odboje, čítal koncem roku 1917 na 38 500 českých a slovenských vojáků a skládal se z osmi střeleckých pluků a dvou dělostřeleckých brigád.
Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku přes 60 000 mužů
Českoslovenští legionáři dodržovali pokyn vedoucího představitele československého zahraničního odboje Tomáše Garrigua Masaryka, který pro ně byl velkou autoritou, „nevměšovat se do vnitřních ruských sporů“ po bolševickém převratu v říjnu 1917. Legionáři významně zasáhli do boje v bitvě u Bachmače nedaleko Kyjeva v březnu 1918, kde zabránili hrozícímu obklíčení německou armádou a vybojovali průjezd vlaků na východ.
Přelomem byl březen 1918, kdy Rusko uzavřelo s Německem separátní brestlitevský mír a kdy bylo rozhodnuto o přesunu legií přes Vladivostok do Francie (Masaryk prohlásil armádní sbor v Rusku za součást čs. autonomní armády ve Francii). Cesta přes evropská bojiště nebyla možná. Západním směrem se však podařilo odjet jen prvním třem transportům. Bolševická vláda začala postupně odsun komplikovat a bojkotovat, protože se mimo jiné pokoušela získat sbor pro své potřeby.
V otevřené nepřátelství mezi čs. vojskem a bolševiky vyústil takzvaný čeljabinský incident z května 1918. Při něm legionáři usmrtili maďarského zajatce, který z projíždějícího vlaku těžce a úmyslně zranil jednoho legionáře. Sověti poté uvěznili několik čs. politiků pobývajících v Moskvě, čs. vojska se následně rozhodla vynutit si průjezd Sibiří silou a během léta obsadila obrovské území podél Transsibiřské magistrály od Povolží až po Irkutsk a dobyla velká města na Sibiři.
Dalšímu přesunu legií na východ zabránilo červnové rozhodnutí dohodových mocností o použití stávajících čs. jednotek v bojích proti bolševikům, což ale byl jeden z důvodů následné demoralizace. Situaci vyřešila dohoda o příměří z února 1920. Dokument pro legionáře znamenal volný průjezd s plnou výzbrojí na východ. Jako určitá záruka posloužila legiím část ruského zlatého pokladu, kterého se čs. oddíly zmocnily společně s Bílou armádou v Kazani v srpnu předchozího roku.
Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku přes 60 000 mužů. Po reorganizaci sboru v únoru 1919 vznikla ještě 3. československá divize. V letech 1919 až 1920 připlulo v lodních transportech z Ruska zpátky do vlasti přes 56 000 vojáků a 11 000 civilistů. Poslední z nich se do vlasti dostali až dlouho po válce, na jaře 1921.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
