Čtrnáct mužů, kteří 20. listopadu 1952 stanuli před Státním soudem v Praze, patřilo ještě nedlouho předtím k elitě československého komunistického režimu. Nyní však bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský čelil spolu s dalšími osobami obvinění z organizování protistátního spikleneckého centra. Zinscenované soudní líčení trvalo týden a skončilo vynesením 11 rozsudků smrti.
Impulzem k čistkám ve vedení komunistických stran byla sovětsko-jugoslávská roztržka v roce 1948. Na snahu Moskvy utužit disciplínu prostřednictvím politických procesů doplatili životem jako jedni z prvních maďarský ministr zahraničí László Rajk a tajemník ústředního výboru bulharské komunistické strany Trajčo Kostov.
Exemplárnímu procesu se neměla vyhnout ani Komunistická strana Československa, která pro tento účel obětovala generálního tajemníka svého Ústředního výboru Slánského, ministra zahraničí Vladimíra Clementise či náměstka ministra národní obrany Bedřicha Reicina. Fiktivní spiklenecké centrum nakonec čítalo 14 osob, vůči kterým byla vzneseno obvinění z velezrady, špionáže a sabotáže, ale také z těžkých "ideologických zločinů" trockismu a titoismu.
Proces s aktéry údajného komplotu byl zahájen před Státním soudem v Praze 20. listopadu 1952. Podle žaloby, kterou zastupoval nechvalně proslulý prokurátor Josef Urválek, usilovali spiklenci o vytržení Československa ze spojenectví se Sovětským svazem a ve spojení s exponenty světového imperialismu a sionismu sabotovali politiku socialistické výstavby. Celá obžaloba měla silný antisemitský podtext, což souviselo s aktuálním vývojem situace na Blízkém východě, v němž Moskva zaujala proarabskou pozici.
Líčení probíhalo přesně podle předem připraveného scénáře, takže po pouhých sedmi dnech padl rozsudek. Jedenáct obžalovaných si vyslechlo verdikt nejvyšší - trest smrti. Zbylí tři obžalovaní dostali "jen" k doživotnímu pobytu ve věznici. Mezi odsouzenými na smrt byl i Slánský, jemuž ještě v létě předchozího roku udělil samotný prezident a předseda KSČ Klement Gottwald Řád socialismu za výjimečné zásluhy.
V roce 1921 stál Slánský u vzniku Komunistické strany Československa a během vnitrostranické krize o osm let později se postavil na stranu radikálního stalinistického křídla vedeného právě Gottwaldem. Tato skupina, známá jako "karlínští kluci", stranu nakonec ovládla a Slánskému se tak otevřela cesta k rychlému kariérnímu vzestupu.
Druhou světovou válku prožil Slánský z větší části v Moskvě. V ruském hlavním městě jej postihla osobní tragédie. V říjnu 1943 unesla neznámá žena jeho tříměsíční dceru Naďu, která se už nikdy nenašla. Po návratu do Československa byl Slánský jmenován generálním tajemníkem strany. Systém, který jako muž číslo dvě v hierarchii komunistické strany pomáhal po únoru 1948 uvést do chodu, se však zanedlouho obrátil proti němu.
V září 1951 byl Slánský nařčen z toho, že v KSČ budoval paralelní mocenské centrum, načež přišel o funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. To ale byla teprve předehra; v listopadu 1951 byl zatčen a podroben řadě tvrdých výslechů.
Slánského cesta k "doznání" byla typická pro většinu komunistických funkcionářů. Nejprve věřil, že prokáže svou nevinu a nechtěl učinit vynucovaná doznání. Vyšetřovatelům se však nakonec podařilo dosáhnout svého cíle. Morálně zlomený vězeň číslo 2359/865 souhlasil s tím, že sehraje roli, kterou mu přisoudili zákulisní tvůrci procesu.
Slánský, jehož popel byl po popravě v prosinci 1952 rozprášen na neznámých místech ve středních Čechách, se dočkal právní a občanské rehabilitace až v roce 1963. Ještě dalších pět trvalo, než bylo jeho jméno očištěno i v rámci stranických rehabilitací.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jav, čtk
