Vadilo by vám, kdyby Matteo Salvini tajně přijal peníze od Rusů?Anketa
„Je třeba si připomenout práci našich předků, kteří tam po dvacet let pracovali. Podkarpatská Rus vstupovala do 20. století s těžkým dědictvím. Byla tam těžká sociální situace a když přišla Československá republika, myslím si, že tam byl zásadní kulturní a civilizační obrat,“ uvedl v úvodu besedy o Zakarpatí dr. Kuštek. „V první řadě bylo po první světové válce, krajina byla zpustošena a díky pražské vládě se to tam podařilo stabilizovat, jak po stránce ekonomické, tak politické. Přišli tam čeští odborníci – a také hrstka slovenských, a těm se podařilo zkonsolidovat tuto oblast, rozvíjet hospodářství.“
Můžeme být pyšní… jsme?
„Školství a vzdělání, to byl hlavní úspěch první republiky. Za Rakouska-Uherska tam bylo kolem 400 škol, za Československa jich už byl dvojnásobek. Zavedly se tam rusínské školy, a kde žili Češi a Slováci samozřejmě české a slovenské školy. Klesla negramotnost – v roce 1920 byla 69 procent a pak klesala ve třicátých letech k dvaceti procentům. To byl velký úspěch, vlastně za jednu generaci snížit negramotnost o tak mnoho,“ pokračoval Vladimír Kuštek. „Byl technický rozvoj, stavěly se pošty, modernizovaly se železnice. Dodnes slouží například desítky mostů, které byly postaveny na Československé republiky. V Užhorodě, tam to bylo na veliké úrovni. Slyšel jsem dokonce takovou myšlenku, že by se to tam mohlo zapsat do UNESCO.“
Užhorod byl hlavní město, ale automaticky se jím nestal. „Roky bylo hlavním zájemcem Mukačevo. Dokonce jeho magistrát vyčlenil 150.000 korun, aby se v Praze lobbovalo za hlavní zemské město. Vycházelo se z toho, že město bylo bohatší a nacházelo se ve středu oblasti,“ vysvětloval autor publikace. „Nakonec ale zvítězil Užhorod a ve dvacátých letech zaznamenal veliký stavební boom, stavěly se tam úřady, domy. Malé Galago koncipoval architekt Lipčiak jako obytnou i vládní čtvrť. Tam bylo postaveno 400 bytů a žili tam většinou státní zaměstnanci. Je tam obecná škola, pošta, pobočka státní banky. To nejlepší ve stavebnictví a architektuře přišlo hlavně z Čech a z Moravy. Náklad na Zemský úřad byl 23 miliónů korun v tehdejší době, což je asi 30 miliónů eur. A to je hodně peněz. Pokud byste tam přišli i nyní, dýchá to tam atmosférou před osmdesáti lety. Je tam i bývalé vybavení. Byl slavnostně otevřen 11. června 1936 a stal se důležitým místem práce nejvyšších úředníků.“
Maďarský element
Samozřejmě existovalo i letecké spojení. „Z Prahy do Užhorodu se létalo jednou denně. Postavila se tam velká elektrárna, most, který dnes nese jméno Masaryka, byl postaven na výročí republiky v roce 1937. Byla postavena jatka. Za čas první republiky se počet obyvatel zdvojnásobil. „V roce 1926 byla velká povodeň, řeka, jejíž průtok se zvýšil desetkrát, tam napáchala velké škody. A opět se to opravilo. V roce 1937 byl v Užhorodu dokonce Fryštenský, boxerská legenda. Na náměstí se postavil boxerský ring a každý se mohl přihlásit. Šest nebo sedm dobrovolníků se přihlásilo, ale tehdy již starší Fryštenský vyhrál.“
„Maďaři měli řadu možností, měli spolky, školy, vydávali knihy. Po té začáteční velké nevraživosti nastalo pak určitá koexistence, spolužití... Chust bylo třetí největší město Zakarpatí. Hodně se tu rozvíjelo koželužnictví. Je to jedno z nejhezčích míst Podkarpatské Rusi. Byla tam postavena Masarykova kolonie, kde byly pěkné obytné domy. Pak tam bylo postaveno gymnázium. Hodně tam stavěla jedna plzeňská firma, Švejcar,“ pokračoval Kuštek. „Po vídeňské arbitráži Maďarsko převzalo Zakarpatskou Rus, Mukačevo, Berehovo a hlavním městem se stal Chust.“
Psali jsme:
Legionáři
Legionáři byli považováni za nositelé státní myšlenky, a proto se jich v Podkarpatí usídlilo poměrně dost a byli podle Kušteka podporováni. „Mělo by se o tom víc hovořit a připomínat. Koruna byla pevná, tvrdá měna. Na začátku dvacátých let byla trochu nadhodnocena, v polovině třicátých let lehce devalvovala, ale jinak byla stabilní. Stát prodával za výhodnou cenu půdu, kde se hospodařilo. Byla řada osad legionářů, třeba Svoboda, kde jich bylo i několik set. Mělo to samozřejmě i svůj bezpečnostní aspekt. Pro zajímavost – rovněž také na Slovensku byly legionářské osady – zhruba tak čtyřicet. I v uměleckých dílech se poměrně píše o těchto osadách... Zajímavé je, že v roce 2009 byl na Ukrajině přijat zákon o odškodnění legionářů, kterým to za SSSR vzali. Bylo to několik set lidí, potomci našich krajanů tedy dostali odškodnění podle toho, jaký tam měli majetek.“
„Je třeba vzpomenout na zajímavé pedagogy, jako byl třeba pan učitel Kacafírek v osadě Baťovo,“ uvedl jeden z přítomných starých mužů, který své dětství strávili v Podkarpatské Rusi.
Kapitalistické Československo nebylo Sovětskému svazu po chuti
Poté se doktor Kuštek věnoval další málo známé nedávné historii, kdy bezprostředně po druhé světové válce Československo dobrovolně předalo Sovětskému svazu kus svého území – Podkarpatskou Rus. To Benešovi zazlívalo mnoho Čechoslováků i Rusínů. „Pan Drozd napsal jednu povídku o tom, jak to bylo smutné, když tam pak přišli Sověti. Ještě krátkou dobu se mohlo jít přes hranici, když šli třeba na své pozemky. Ale v září 1945 to už zavřeli definitivně. Postavila se tam zeď a ani noha nemohla projít. Jakási Anička byla právě v té době u nás, v Čopu, a už se pak nemohla vrátit. Nepustili ji. Chtěla se podívat na rodiče o Vánocích. Nejdříve jí to Sověti povolili, ale pak ji nepustili. Stála tam za dráty a plakala... To byla smutná povídka, která vypovídala o zdejší situaci.“
„Jak to bylo třeba s obcí Baťovo, protože se na tehdejší Československo Sověti dívali jako na kapitalistickou zemi,“ zazněl dotaz z nepočetného auditoria.
„Bylo to Batium, a teď opět Baťovo. Ti, kteří se tam narodili, byli jako vytrhnutí z kořenů. Četl jsem na Zakarpatí takovou petici – vraťme našim městům historická jména. Například je vesnička Hrobnik, Jmenovala se Izvor, což jsou ‚Prameny‘. To se změnilo. Nebo Německá Mokrá, kterou historicky založili Němci. Zavolala je tam Marie Terezie za Rakouska-Uherska. Přišli Sověti, vymazali to a nazvali obec Komsomolsk. Ani nevím, jestli se to pořád takto jmenuje. Ale byla to Německá Mokrá. Krátce také jenom Mokrá,“ konstatoval dr. Kuštek. „Některá maďarská městečka se za samostatné Ukrajiny opět pojmenovala tak, jak se jmenovala dříve. A třeba Volovec, někdo tam prostě viděl voly, a Rusové to také přejmenovali. A bylo to městečko s historií 600 let.“
„To je jako Čierná pri Čope a Čierná nad Tisou,“ ozval se další pamětník. „To je taky jenom jedno město. Kdysi to byla Čierná pri Ćope, protože Čop byl součást první republiky, Slovenska. Když přišli Sověti, už to byla Čierná nad Tisou, protože u někoho mohla být asociace s ‚kapitalistickým‘ Československem.“ Čop byl československý, Tisa tekla na ukrajinsko-maďarských a ukrajinsko-rumunských hranicích.
Psali jsme:
Tramping v Karpatech
Vzpomnělo se také na Jasinu – největší horu. „Je tam deset vrcholů, které mají přes dva tisíce metrů nad mořem. To bylo jako Divoký západ. A pro Čechoslováky to byl Divoký východ, jezdilo tam za první republiky spousta trampů. U Volového byl dokonce v roce 1938 Foglar s jeho družinou. Ještě to stihli, než byla okupace,“ uvedl ze svých zdrojů Kuštek. „Do Jasiny se jezdilo na dovolenou. Ta oblast se dostala dokonce v roce 1929 na známku. Tedy nádherná příroda, hory. Ještě před dvaceti lety se tam nosily rusínské kroje. Tak si dovedete představit, jak to tam tehdy bylo romantické.“ Plánovalo se tam velké množství hotelů, že to bude významné místo rekreace Čechoslováků. Velké plány měl s Podkarpatskou Rusí také Baťa, který tam plánoval vést z Prahy dálnici.
Neměli bychom zapomenout ani na Huculy – etnickou podskupinu, žijící i na polské straně. Jejich hlavní město byla podle Kušteka Jasyna nebo Rachov.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
