Nadále by totiž nemohli o svém majetku – svém bytu – rozhodovat sami. Ale museli by se zeptat sousedů. Přesněji řečeno, museli by se jich dovolit, zda smějí byt pronajmout tomu a tomu nájemníkovi. „Paní Marksová si totiž myslí, že není v pořádku to, že někteří podnikaví lidé začali skupovat v některých městech nájemní byty a v nich ubytovávat sociálně slabší lidi. A že prý tito nájemníci ‚dělají v domech binec a obtěžují sousedy‘,“ píše Šichtařová.
Celý text je ZDE
Uznává, že to zní jako celkem racionální argument. „Kdo by chtěl, aby se k němu na patro nastěhoval nějaký pochybný ptáček, který bude v noci hulákat po domě, házet odpadky z oken, demolovat společný výtah a zkrátka celkově nedodržovat žádná pravidla?“
Je to neslučitelné s právním státem
Šichtařová ale poukazuje na to, že právo na majetek patří mezi několik naprosto zásadních a silných práv evropské kultury, přes která nejede vlak. „O vlastnění majetku mluví v článku 11 i Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho právního pořádku – je tedy možno vnímat ji jako jakýsi dodatek Ústavy,“ upozorňuje. „Listina také definuje další důležité parametry – jako třeba, že je možné omezení majetku ve veřejném zájmu, že výkon majetkových práv nesmí poškozovat zdraví jiných a tak dál a dál. Ale i kdybyste četli Listinu padesátkrát a hledali mezi řádky nějaký skrytý výklad, nikde nenajdete ani náznakem nic o tom, že by snad vlastník majetku – majitel bytu – musel preventivně žádat o povolení výkonu svých majetkových práv někoho cizího, a to jen na základě toho, že se sousedovi preventivně nelíbí, jestli nájemník má šikmé oči, tmavší kůži, nebo zelená tykadla,“ píše Šichtařová s tím, že návrh Marksové je jednoduše a prostě neslučitelný s právním a svobodným státem.
Ve Švýcarsku a v USA je to trochu jinak
Odmítá i tvrzení Marksové, že podobně to funguje již v zahraničí, a jako příklad uvádí Švýcarsko. „To se ovšem hluboce mýlí. Nejen ve Švýcarsku, ale třeba i v USA sice existuje možnost, že se majitel bytu musí ptát na dovolení pronajmout svůj majetek sousedů, ale jde o diametrálně jinou situaci: Totiž jde o společenství, vlastně jakýsi ‚klub‘ vlastníků, který byl dopředu založen se stanovami obsahujícími toto pravidlo. A každý, kdo do ‚klubu‘ následně vstoupil, musel předem se stanovami souhlasit. Dopředu se tedy dobrovolně části svých majetkových práv vzdal. Je zcela nemyslitelné, aby něco podobného zakotvoval zákon,“ tvrdí Šichtařová.
Je to prosté. Funkční policie
Zároveň ale přidává i návod na to, jak se vypořádat s lidmi, kteří „dělají v domě binec, vyhazují odpadky z okna, demolují výtah a jinak nedodržují pravidla“.
„Řešení problémových sousedů je tak prosté, až to jednoho zarazí. Jmenuje se funkční policie, funkční soudy a důsledné hlídání si vlastního majetku. Zničený výtah? Zavoláme policii. Police provede šetření a napaří pokuty. Odpadky z okna na mém trávníku? Opět policie, další pokuty a důrazná výstraha. Rušení nočního klidu? Je to snadné, od toho tu je policie. Napotřetí nebude už nájemníkovi domlouvat, nýbrž jej na základě rychlého rozhodnutí soudu vystěhuje,“ popisuje Šichtařová, jak by mělo vypadat právně čisté řešení uvedeného problému. Zároveň ale přiznává, že něco takového je u nás momentálně nesplnitelným ideálem.
Na závěr Šichtařová přiznává, že ji ani moc neděsí, že by „tenhle paskvil“ snad mohl projít. „Tomu se mi nechce věřit. Mnohem víc mě děsí, že tenhle nápad mnoho říká o ministryni sociálních věcí – o paní, která u nás chce zavádět kupříkladu norský model sociálky… Probuďme se včas!“ uzavřela Šichtařová.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
