Podle Pavla Ambrose jsme dnes svědky zániku křesťanských komunit na Blízkém východě. Příčiny i důsledky tohoto jevu vysvětlil v přednášce, v níž shrnul historii křesťanství v oblasti od konce starověku a vzniku Východořímské říše. Křesťanské komunity od třetího století ovlivňovaly charakter tamních různorodých společností. Za jakýsi „zlatý věk“ křesťanství na Blízkém východě lze považovat z ekonomického, sociálního i demografického hlediska 19. století. Tehdy blízkovýchodní křesťané, kteří v předchozích dobách žili spíše na venkově, vesnice opouštějí a vytvářejí městské komunity. Podle Pavla Ambrose v té době křesťanské menšiny otevíraly schopnost komunikace s kulturním světem a stávaly se určitým komunikačním kanálem, skrze který do zaostalé Osmanské říše vnikaly nové myšlenky. „Podle mnohých studií to byly právě křesťanské menšiny, kdo stál u modernizace Východu a kdo přinášel nové myšlenky a modely života, které ovlivňovaly muslimské obyvatelstvo,“ uvedl teolog Ambros. Významnými se podle něj staly demografické trendy, v jejichž rámci se počet blízkovýchodních křesťanů ztrojnásobil a koncem 19. století tvořili pětinu obyvatel Osmanské říše. Demografický nárůst způsobily sociální a hospodářské změny, ale i zlepšení medicínské péče. Později ani silná promuslimská propaganda nevedla ke zvýšení počtu muslimských obyvatel.
20. století jako série tragédií
Oproti předchozí době je dvacáté století z hlediska křesťanů na Blízkém východě poznamenáno velkými tragédiemi, jejichž důsledkem je postupný zánik křesťanských komunit. Pavel Ambros v této souvislosti zmínil arménskou genocidu křesťanů, lausannskou smlouvu z roku 1923, která určila současné hranice Turecka a zakotvila legalizaci řízených deportací velkých skupin obyvatel na základě náboženského principu. To se například týkalo čtyř set tisíc pravoslavných Řeků, kteří museli Turecko opustit. Dalším motivem masakrů a deportací bylo budování státu na národním principu, kdy muslimská společnost přijímá národní princip z Evropy. Později, až po druhé světové válce, lze najít dokonce vliv hitlerovského nacismu a fašismu na vytváření panarabských ideologií apod.
Jedním z hlavních důvodů k vystěhovávání křesťanů z oblasti ve dvacátém století byly podle Pavla Ambrose konflikty mezi znepřátelenými muslimskými frakcemi, kdy se křesťané stali nechtěnou obětí těchto bojů. Rivalita mezi sunnity a šíity je zdrojem konfliktů v oblasti Blízkého východu dodnes. „Arabská společnost je kmenového rázu, jsou tam silné jednotlivé kmeny a ty vytvářejí moderně řečeno gangy, které příslušníkům poskytnou bezpečí, peníze a ochranu. Není to tedy stát, kdo chrání jednotlivce, ale jeho kmen. Pod povrchem státu je vždy možné vnímat tento prvek,“ uvedl teolog Ambros. Druhým důvodem k migraci křesťanů podle něj byla rostoucí předpojatost nových politických elit, které rozvíjely své ideologické záměry mnohdy inspirované fašistickou nebo komunistickou ideologií. Ideologický import z Evropy je tedy adaptován novým způsobem politickými elitami a to pak dopadá i na křesťany, kteří z oblasti utíkají. Kde mizí křesťanské komunity, zmenšuje se v blízkovýchodním regionu naděje na vytvoření pluralitní otevřené společnosti.
Křesťanský exodus trvá
První imigrační vlny blízkovýchodních křesťanů ve dvacátém století směřovaly do Severní a Jižní Ameriky, už v roce 1914 opustilo oblast 350 tisíc křesťanů. Vystěhovalectví křesťanů usnadňovalo dobré vzdělání, které získali díky kvalitnímu školství vedenému evropskými misionáři, to jim otevíralo cestu k lepšímu uplatnění v cizině. Obchodní zástupci nebo bankovní domy na Blízkém východě fungovali jako zprostředkovatelé práce pro křesťany a pomáhali řízené emigraci. Pro oblast to znamenalo, že odcházela elita. Druhá vlna vystěhovalectví po druhé světové válce byla způsobena tragickými válečnými událostmi, které začaly arabsko-izraelskou válkou v roce 1948, kdy na sedm set tisíc Palestinců muselo opustit své území. Týkalo se to také asi stovky tisíc křesťanů. Dále šlo o vlivy šestidenní války v roce 1967 a občanské války v Libanonu, války mezi Irákem a Íránem 1980 a první války v Zálivu 1991.
V současnosti jsou nejpočetnější křesťanskou komunitou Koptové v Egyptě, kde je jich asi šest milionů, kde jsou ale vystaveni tlaku ze strany vládnoucího režimu. V Libanonu je asi 1,5 milionu křesťanů, v relativně klidném Jordánsku 350 tisíc, velice svízelná situace pro křesťany je v Izraeli, kde je asi 120 tisíc palestinských křesťanů, v Iráku jich bylo původně šest set tisíc, ale po konfliktech jich dvě třetiny musely od roku 1991 odejít. V Sýrii bylo původně přes dva miliony křesťanů, ale kolik je jich tam dnes, se podle Pavla Ambrose nedá ani přibližně odhadnout. Také v Turecku, kde je kolem osmdesáti tisíc křesťanů, je pro jejich komunity situace obtížná.
Je otázkou, jak je dnes křesťanství inspirující
Pavel Ambros konstatoval, že v důsledku zániku křesťanských komunit a klesajícího počtu křesťanů v arabských společnostech se zmenšuje naděje, že by se tamní společnost rozvíjela k větší otevřenosti a demokracii. „Křesťanské skupiny se snažily zapojit do budování novodobých národních států na Blízkém východě, například v Sýrii měly velice dobré jméno, protože tvořily důležitou součást novodobého pojetí státnosti,“ vysvětlil Pavel Ambros. Na dotaz, jak chápat Evropu, kam se nyní stěhuje velké množství příslušníků jiného náboženství, Pavel Ambros odpověděl, že v Evropě je nyní z religionistického pohledu zajímavá situace. „Začaly se měnit struktury z hlediska náboženského prožívání – už v 60. letech se evropská mládež inspirovala východními náboženstvími v Asii, kdy šlo o hinduismus a buddhismus,“ uvedl Pavel Ambros, podle nějž druhá vlna začala v sedmdesátých letech, kdy jednotlivá náboženství budovala centrály v západní Evropě a přizpůsobovala se evropské mentalitě, v 80. letech se pak projevuje návrat evropského pohanství, kdy se mluvilo o nutnosti obnovení polyteismu. „I u nás nacházela mládež cestu k přírodním náboženstvím. Evropa nikdy nevytvořila světové náboženství, ale má obrovskou dialogickou schopnost, tradici skepse, takže je někdy jako houba, která přijímá jednotlivé vlivy a snaží se je ztvárnit podle sebe. Například když se mluví o křesťanských kořenech Evropy, je to v podstatě politicko-strategický slogan, ale po obsahové stránce je otázka, jakou kulturu současné křesťanství vytváří, jak je inspirující,“ řekl Pavel Ambros.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
