Z mnoha různých pohledů se k tématu „Média a moc“ vyjádřili politologové, pedagogové, ekonomové, spisovatel, matematik či europoslanec, kteří se v Evropském domě v Praze zúčastnili konference s tímto zaměřením. Poslanec Evropského parlamentu Petr Mach, jenž se na pořádání akce podílel, v úvodním příspěvku připomněl tezi, že politická svoboda existuje jen tehdy, pokud existuje svoboda ekonomická. „Položme si otázku, jestli u nás máme skutečnou ekonomickou svobodu, a tudíž jestli můžeme mít politickou svobodu a svobodu médií a zda ta moc médií je pak zasloužená nebo vyvážená. Já se domnívám, že jsme velmi vzdáleni tomu, že bychom v České republice měli ekonomickou svobodu,“ prohlásil na úvod konference Petr Mach.
Odmítl představu, že si média může založit kdokoli, neboť na to musí někde vzít. „Vidíme, že pan Babiš má zákonem zaručený odbyt pro svá biopaliva, zatímco jiní podnikatelé se musí tvrdě ohánět, aby svoje výrobky a služby udali na trhu. Zatímco drtivá většina firem platí devatenáctiprocentní daň, tak pan Babiš inkasoval daňové pobídky v podobě nulaprocentní sazby daně ve výši přes jednu miliardu korun. Zatímco většina firem dotace nebere, tak Babišovy firmy jsou mistry v čerpání a na dotacích tak získal přes miliardu korun. Zatímco většina lidí, když podniká, tak platí standardní daň z nafty, Babišova vláda prosadila tzv. zelenou naftu, to znamená sníženou sazbu daně a většina vozidel pana Babiše jezdí za tu sníženou sazbu. To je podstata ekonomické nesvobody, že existují tyhle výjimky a úlevy,“ tvrdil europoslanec za Svobodné.
Srovnáním ekonomického prostředí bude šance na svobodná média
Připomněl, jak si poslanci jiných stran všimli, že existuje tato zjevná nerovnováha, a tak přijali zákon nazývaný „lex Babiš“, který zakazuje politikům vlastnit média. „To je špatný přístup. Dojde pouze k tomu, že se Babišovy firmy a Babišova média převedou do nějakého trustu. Jediné správné řešení – a je mi líto, že k tomu poslanci nepřistoupili – by bylo zrušit veškeré daňové investiční pobídky, veškeré dotace do podnikatelského sektoru, zrušit veškeré výjimky na daň z nafty. To by bylo jediné správné řešení, ale k tomu se poslanci neodhodlali. Pouze tehdy, až srovnáme naše ekonomické prostředí, až se přiblížíme tomu skutečnému svobodnému kapitalismu a odstoupíme od tohoto korporativismu, který máme, tak budeme mít i svobodná média. Pak budeme mít skutečnou politickou svobodu a pluralitu. A pak bude i mediální moc zasloužená, pluralitní a spravedlivá,“ konstatoval Petr Mach.
Politolog a sociolog Petr Robejšek své vystoupení začal tvrzením, že se novináři velmi často vytěsňují ze společnosti a žijí si ve svém vlastním světě. „Přitom jejich úlohou je vnímat a registrovat, co se děje a co možná nejobjektivněji to předkládat společnosti. Ale to se neděje právě proto, že žijí v jakémsi akváriu, skleníku – slovo kavárna nevezmu do pusy – v ponorce, v nichž jsou věci vnímány úplně jinak. To znamená, že máme dva světy. Ten menší svět těch, kteří píší a říkají o tom celkovém světě, a ten větší svět, který se na to místy pochybovačně a místy bez zájmu dívá,“ poukázal zakladatel politické strany Realisté Petr Robejšek na odtrženost médií od dění ve společnosti.
My víme, jak věci jsou, vy nás jenom poslouchejte, co je správné a co ne
Novinářům vytkl, že přeceňují svoji autoritu ve společnosti a odvozují od ní jakýsi rodičovský přístup ke společnosti, který vypadá takto: „Vy tam dole nemáte ponětí. My víme, jak věci jsou. A když tak nejsou, tak víme, jak mají být. A zároveň víme, jak to udělat. A vy nás jenom poslouchejte. A samozřejmě kupujte naše noviny, dívejte se na naše televizní programy. A my vám za to řekneme, co je správné a co není správné.“ Ti, kteří pracují v médiích, mají možnost vybírat zprávy a zveřejňovat je. „Ale i je interpretovat, a proto často hovoříme o dvou míněních – a sice veřejném a zveřejněném. To veřejné je někde úplně jinde. Zveřejněné mínění se vyznačuje jako snaha vnutit lidem určitá hodnocení jevů, které se odehrávají, přičemž většinová veřejnost s tím má trochu potíž. V popisu těch, kteří pro ně interpretují události, málokdy poznávají svět takový, jaký znají z dennodenního snažení,“ upozornil Petr Robejšek.
Psali jsme:
Dlouhodobým důsledkem toho je názorové rozpolcení společnosti. „Tohle dramatické slovo příznačně používají právě ti mediální zástupci a zoufají si nad tím, jak je to možné: ‚Oni nechápou, co je správné, my jim to pořád říkáme a oni se na to neohlížejí, nechovají se podle toho, dělají si, co chtějí, volí někoho úplně jiného, koho jim nedoporučujeme.‘ To všechno je pro mě dokladem toho názorového rozpolcení. Většinová společnost spíš mlčí, protože jinou možnost nemá. Projeví se jen v určitých fázích demokratického rozhodovacího procesu, kdy může dát tak či onak nepřímo najevo, co si skutečně myslí. Média mají sklon odcizit se od reálného života. Ale tak jako se oni odklánějí od společnosti, tak se většinová společnost odklání od nich. Zpochybňuje jejich monopol na interpretaci i na pravdu a hledá svoji pravdu jinde. Nachází k tomu páku a metodu na sociálních sítích, které jsou východiskem a útočištěm pro ty, kteří už nemohou slyšet ten mainstream, který na ně padá ze všech stran,“ podotkl mentor Realistů.
Z aparátčice Socialistického svazu mládeže je navždy studentská vůdkyně
Matematik a pedagog Václav Klaus mladší připomněl Orwellův román 1984 a větu z něj: „Když strana dokázala vnořit ruku do minulosti a prohlásit o té či oné události, že se nikdy nestala, není to mnohem hroznější než smrt?“ Tím chtěl ukázat i na konfrontaci vlastního prožitku, z něhož zůstává jen malý prostor v mozku, a toho, co se nese veřejným prostorem. „Kdybychom dali paralely na dnešní svět, tak zůstanu příkladem v rodině: ‚Klaus byl zvolen hlasy komunistů.‘ Ale já si dobře pamatuji, koukal jsem se na televizi, že všechny hlasy komunistických poslanců získal profesor Švejnar. A tehdejší prezident Klaus nezískal ani jediný. Přesto už je to jen taková slábnoucí část mé paměti okolo ostatního světa,“ zmínil, jak to bylo s volbou jeho otce v roce 2008.
Vzpomněl si také na pochod 17. listopadu 1989, jehož se rovněž zúčastnil. „Skoro každoročně ke mně 17. listopadu z obrazovky promlouvá třeba paní Monika Pajerová. A titulky hlásají: studentská vůdkyně z roku 1989. Vyučuje se to ve školách, pořádají se k tomu besedy a tak dále. Ale já, účastník pochodu 17. listopadu i okupační stávky, si ve své malé části mozku pamatuji, že paní Pajerová nebyla studentskou vůdkyní, ale že byla členkou aparátu Socialistického svazu mládeže. Ale když to někde prohlásím, tak tahle část mojí paměti bude karikována, zesměšněna, bude na mě zaútočeno, že znevažuji odkaz Listopadu, budu brán jako zapšklý blázen,“ podotkl Václav Klaus mladší s tím, že metody se s časem nemění a kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost.
Zvolením Trumpa se z Klause juniora stal vedle ruského i americký šváb
Věnoval se i mlčení médií. „V uplynulých dnech hořely na předměstí Paříže desítky aut a francouzské pořádkové jednotky udržovaly jen s velkým vypětím sil v těch místech jakési zdání bezpečnosti. Z hlavních médií se tyhle informace nedozvím. Stejně tak, když nějaký pivovar oznámí, že čtyři sta jeho odběratelů muselo kvůli EET skončit. Proti tomu jede ta státní propaganda, že skoro nikdo nezavřel a všechno funguje. Máte jedinou možnost, vlastní oči, abyste viděli, že někde na vsi ze tří hospod zavřely dvě. A z obrazovky zní pochodová píseň. To tady už tisíckrát bylo a asi i tisíckrát bude. Podobné je vykreslování univerzálního nepřítele a jeho vina za vše možné. Mám obrovskou radost ze zvolení Donalda Trumpa. Ale moje radost trochu pramení i z toho, že ustaly útoky, že jsem ruský agent nebo ruský šváb. Ale objevily se, že jsem se stal americkým švábem, tak se to vyvážilo,“ připomněl Václav Klaus tolik běžné nálepkování názorových oponentů.
_profil_top.jpg)
V diskusi, která po jeho vystoupení následovala, uvedl profesor Miloslav Bednář, že to nevidí tak jednoznačně jako jeden z tazatelů, že média jsou jen takovým slouhou politické moci. „Pro ta mainstreamová je to docela patrné, ale jsou i jiná média. Co však svým způsobem pořád platí, je, že média jsou součástí toho, čemu se říká politická třída. To znamená, že se snaží hrát politiku, zasahovat do politiky, tak či onak. Buď v tom loajálním smyslu, nebo v nějakém reformním, či úplně opačném. To, co převažuje, se čas od času mění. Ale myslím si, že je stále velmi patrná tendence žurnalistů a médií stát se a být součástí moci. Když se podíváme na Otázky pana Moravce a na to předvádění své osoby, než k samotnému pořadu dojde, tak z toho je zřetelná touha toho novináře stát se vůdcem když ne zeměkoule, tak alespoň politické scény u nás,“ připomněl profesor Miloslav Bednář, jak se z diskusí mezi hosty stala exhibice moderátora.
Lidé v médiích zaujali pozici po církvi, prodávají odpustky i označují kacíře
Politolog Petr Robejšek zareagoval na názor, že lidé, kteří pracují v mainstreamových médiích, se názorově neodlišují, ačkoli pracují pro různé stanice, novinové či internetové tituly. „Když se zamýšlíme nad tím, co to vlastně znamená, tak zjistíme, že máme jakousi homogenní skupinu lidí, kteří jsou v různých médiích, vystupují v různých tričkách, obracejí se na nás tiskem nebo mluveně, ale ve skutečnosti říkají pořád to samé. A já jsem si to sám pro sebe vysvětlil tak, že zažíváme jakési vyčleňování této skupiny lidí ze společnosti. A tato skupina lidí má pozici, která se uprázdnila po církvi. Oni zaujímají kněžskou pozici. Oni nám prodávají odpustky, oni nám říkají, co je správné, oni definují deset přikázání, oni označují kacíře, samozřejmě oni sami jsou nedotknutelní. A za to chtějí od nás ještě odměnu. A úctu. A status. A to si prostě nesmíme nechat líbit,“ zdůraznil Petr Robejšek.
V závěrečném příspěvku vysokoškolského pedagoga Petra Žantovského, který konferenci také moderoval, si řečník položil otázku, zda mají mít média moc. Svou úvahu zahájil připomenutím Etického kodexu Syndikátu novinářů, v němž se mimo jiné praví, že novinář je povinen respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít, dbát na rozlišování faktů od osobních názorů, hájit svobodu tisku i svobodu jiných medií, neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři z důvodu zaujatosti, nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt a zprávy byly deformovány zamlčením důležitých dat, odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé, nebo jen částečně pravdivé informace, nebo také odmítat jakékoli zásahy státních orgánů, jež by mohly ovlivnit pravdivost sdělení,
„Špiclovací“ weby se podílejí na sestavování seznamu nežádoucích médií
„Kdyby tomu skutečně bylo tak, že novináři mají tato ‚svatá‘ slova jako svatá, proč se pak stává, že novináři zakrývají skutečnost, často záměrně, proč ostrakizují názory a jejich nositele, kteří nejsou pohodlní, proč zakládají různé ‚špiclovací‘ weby typu Hlídací pes, Neovlivní, Svobodu médiím, Fórum24, dříve Svobodné fórum, mezi jejichž podstatné aktivity patří sledování a ostrakizace těch nežádoucích mediálních aktivit, ať už v mainstreamovém nebo v tzv. alternativním mediálním prostoru? Jak je možné, že se novináři podílejí a často aktivně i aktivisticky na sestavování seznamů nežádoucích autorů, tvůrců a šiřitelů těchto nežádoucích skutečností? A nakonec, ale ne v poslední řadě, jak to, že novináři neprotestují proti ustavování mocenských orgánů cenzury, jako je ono centrum proti hybridním hrozbám?“ ptal se Petr Žantovský.
Zajímalo ho také, kdo z přítomných ví o tom, že před dvěma týdny Ministerstvo vnitra zahájilo procesy vedoucí k podpisu smlouvy s Facebookem o předvolební redukci facebookových obsahů. „Mainstreamovými médii to téměř neprošlo, v České televizi tomu věnovali ve zpravodajství přesně jednu půlvětu jenom proto, že se to odehrálo a asi to nešlo zamlčet. Ptám se, proč jsou novináři ochotni se na tom všem podílet? Proč Syndikát novinářů je dnes ne tou organizací, která klade otevřené otázky a čeká otevřené odpovědi a chce se podílet na definici toho svobodného prostoru médií a politiky, ale proč ji najdeme mezi těmi organizacemi, které sestavují seznamy nežádoucích a vystavují je na nějaký pranýř? Obávám se, že odpovědí na tuto mou otázku je smutné, leč pravdivé, konstatování, že se jedná o zhuštěný obraz celkového stavu světa, v němž dnes žijeme,“ uzavřel Petr Žantovský své zamyšlení.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
