Cesta k přímé volbě prezidenta, o které politici mluvili již řadu let, začala po volbách do Poslanecké sněmovny v květnu 2010. Přímou volbu měly ve volebních programech všechny strany zastoupené v Poslanecké sněmovně a již v červnu se vyjednávači budoucí vládní koalice, tedy ODS, TOP 09 a Věcí veřejných (VV) dohodli na tom, že začnou pracovat na legislativním návrhu na přímou volbu. Tento plán strany završily v prosinci 2011, kdy sněmovna schválila vládní novelu Ústavy zavádějící přímou volbu prezidenta (v únoru 2012 novelu přijal Senát a podepsal prezident Václav Klaus). V červnu 2012 pak sněmovna schválila prováděcí zákon. V říjnu 2012 předseda Senátu Milan Štěch (ČSSD) vyhlásil termín volby, první kolo na 11. a 12. ledna 2013.
Zavedení přímé volby nemělo jenom příznivce, zaznělo i mnoho kritických hlasů. Například končící prezident Václav Klaus označil předloni v prosinci přímou volbu hlavy státu za "populistický nesmysl, který se strašlivě vymstí". Přímou volbu prezidenta v podobě, v jaké ji schválil Parlament, kritizoval třeba i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Psali jsme:
Ministerstvo vnitra se zesměšnilo
Kritickým hlasům dala za pravdu již registrace kandidátů. Především nutnost petice s více než 50.000 podpisy se ukázala jako problém. Ministerstvu vnitra se přihlásilo 20 kandidátů, z toho tři nominovali zákonodárci a osm dodalo petice s více než 50.000 podpisy. V listopadu 2012 ministerstvo rozhodlo, že do boje o Hrad pustí osm uchazečů. Z vážných adeptů vyřadilo šéfku Suverenity Janu Bobošíkovou, ekonoma Vladimíra Dlouhého a podnikatele a senátora Tomio Okamuru s tím, že jejich petice obsahují příliš neplatných podpisů.
Vlnu kritiky i posměšků si vysloužil příslušný odbor Ministerstva vnitra, který o množství neplatných podpisů rozhodl tak, že v peticích sčítal procenta neplatných hlasů ve dvou kontrolních vzorcích, místo toho, aby je zprůměroval. Rozhodnutí o vyřazení kandidátů řešil Nejvyšší správní soud (NSS), který nakonec nařídil Ministerstvu vnitra zaregistrovat Bobošíkovou. Dlouhý a Okamura se stížností neuspěli. Okamura se poté obrátil na Ústavní soud, který jeho stížnost zamítl.
Psali jsme:
V prvním kole bylo vítězství Zemana jen těsné
První kolo volby přineslo pro mnohé překvapení v podobě neúspěchu favorizovaného expremiéra Jana Fischera, kterého výrazně předčil předseda TOP 09 a ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Dle očekávání v prvním kole neuspěl ani kandidát vládní ODS Přemysl Sobotka, ani zástupce ČSSD, v té době nejsilnější strany v zemi, Jiří Dienstbier. Vítězem prvního kola se stal bývalý premiér a exšéf ČSSD Miloš Zeman, Schwarzenberg za ním zaostal jen zhruba o 41.700 hlasů.
Zeman se ve volební kampani opíral především o tým složený z činovníků či sympatizantů Strany práv občanů - zemanovci (SPOZ), které je čestným předsedou. Právě počínání tohoto týmu a Zemana samotného v kampani před druhým kolem bylo dle komentátorů největší kaňkou volby. Zemanův volební tým stál za šířením lživých informací o rodině i osobě Karla Schwarzenberga a nebyl daleko od vyvolání nacionalistických vášní.
Lži se zaměřovaly na citlivá témata kolem německé okupace a poválečného odsunu Němců. Zemanův tým stál například za šířením lživých informací o nacistických symbolech na údajném rodovém sídle Schwarzenbergovy manželky, tehdejší místopředseda SPOZ Zdeněk Štengl zase šířil lživé informace, že "Schwarzenberg kandiduje na Hrad, jen aby zrušil Benešovy dekrety a otevřel cestu sudeťákům k navrácení majetku". Za lži později označil některá tvrzení z kampaně i Nejvyšší správní soud, který řešil stížnosti.
Sociolog: Proti Zemanovi vznikl institucionalizovaný odpor
Ve druhém kole volby 25. a 26. ledna přesvědčivě zvítězil Zeman, který dostal asi 55 procent hlasů (zhruba 2,7 milionu) při přibližně 60procentní účasti. Zeman, jehož volební tažení značně rozdělilo již tak dost polarizovanou společnost, po vítězství prohlásil, že chce být jako prezident hlasem všech občanů. Následné jeho kroky (například útok na svobodná média v inauguračním projevu, jmenování vlády bez podpory stran zastoupených ve sněmovně, jeho role v rozporech uvnitř ČSSD) však dle mnohých komentátorů a politologů svědčí o tom, že se vydal spíše opačným směrem. "V prezidentské kampani došlo ke skutečnému rozdělení společnosti. Odpůrci Miloše Zemana se zformovali, vznikl institucionalizovaný odpor," řekl například loni v červnu sociolog Jan Herzmann.
Psali jsme:
autor: vam, čtk
