Putin: Nepotřebujeme, aby se nám Američané pletli do našich věcí, učili nás, jak žít a kazili naše vztahy s Evropou

Třídenní mezinárodní ekonomické fórum v bývalém ruském hlavním městě a „oknu do Evropy“ Petrohradě je nejenom prostorem pro čilé veřejné diskuse k nejrůznějším tématům, ale také investorským podnikem. Letos dostalo poměrně výrazný diplomatický rozměr v rámci hledání nového impulsu pro rusko-evropské vztahy. Do Petrohradu přijel šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker, který využil příležitosti k jednání – bezpochyby hlavně kuloárnímu – s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Junckerovu cestu do Ruska ale nevítali všichni v EU. O neformální diplomacii se v Petrohradu pokoušel bývalý prezident Francie Nicolas Sarkozy, který se snažil Putina přesvědčit, aby Rusko vstřícně zrušilo svoje protisankce.

I další oficiální hosté fóra stojí za zmínku. Byli mezi generální tajemník OSN Pan Ki-mun, vicekancléř Rakouska Reinhold Mitterlehner, premiér Itálie Matteo Renzi, kubánský vicepremiér Ricardo Cabrisas Ruíz a prezident Republiky Guinea Alpha Condé. Nechyběli ani šéfové Exxon Mobil Corp. Rex Tillerson a British Petrolum Bob Dudley, kteří přijeli dohodnout do Ruska obchody. A dodejme ještě, že mezi moderátory diskusí fóra se objevil americký moderátor Fareed Zakaria. Oficiální představitelé USA na fóru chyběli také letos.

EU a Rusko: Jak dál?

Nad celým fórem se jako stín vznášela dvojí otázka: Jak dál ve vztazích mezi Ruskem a EU? A co se sankcemi, které v symbolické rovině utvářejí určitý typ dialogu mezi oběma aktéry, který neodpovídá klasické diplomacii? I když sankce byly tématem a jejich ekonomické (především v případě sektorových sankcí) dopady jsou jistě nezanedbatelné, ale nejsou hospodářsky tragické. V diplomatickém smyslu byl jejich efekt minimální – a naopak přispěly k posílení mobilizačního rozměru ruské politiky.

Americká televize Bloomberg na svých stránkách před Putinovým vystoupením na fóru spekulovala o tom, že ruský lídr snad přijde v projevu s novým vzkazem pro Evropskou unii, který pomůže posunout vztahy stagnující na bodu mrazu. Ukázalo se, že takový názor byl až příliš optimistický. Putinův vzkaz byl typicky putinský a charakterizoval ho ekonomický pragmatismus s dost pevnou linii, kterou pomohla utvořit ukrajinská krize. Fráze „byznys jako vždycky“ tu na místě zatím nebyla. Putin se spíš pokusil nastavit novou formu spolupráce v kontextu, kdy ani EU a ani Rusko nesdílejí společný prostor.

Nový pragmatismus a nové mosty

Pragmatismus se týkal tradičně hospodářské spolupráce. V roce 2015 48 % veškeré obchodní výměny Ruska směřovalo do zemí Evropské unie. Putin a další ruští představitelé opakovali, že EU je největším obchodním partnerem Ruska. Ve zcela historických tradicích má Rusko zájem na technologické spolupráci s Evropskou unii, a to v souladu se současnými trendy. Technologická revoluce a její vliv na hospodářství byla zastřešujícím tématem celé Putinovy řeči.

V případě sankcí byl slovník ruského prezidenta o něco méně vstřícnější. Totiž, ruská strana vidí sankce jako politiku, která má kořeny na straně Evropské unie. Ta je dle ní iniciátorem sankcí, zatímco ruské protisankce jsou záležitostí reakce. Jak Putin naznačil, není tedy na ruské straně začít jednat vstřícně jako první. To je jistě jednostranné vidění věcí, ale velmi podobný přístup byl slyšet i na druhé straně.

Evropská strana, slovy předsedy Evropské komise Junckera, svůj oficiální postoj v této otázce také nezměnila. Z evropského hlediska jsou sankce odpovídající reakcí na ruské kroky při připojení Krymu a na „agresi“ vůči Ukrajině. Podle Junckera je jediná cesta k jejich zrušení vyplnění minských dohod z února 2015. A dále pak Juncker předvedl klasickou diplomatickou akrobacii, když řekl, že „v daný moment roste úroveň vzájemné nedůvěry“, nicméně „je nutné pokračovat v dialogu“. Změny aspoň v symbolické rovině naznačoval ale slovník Junckera a také italského premiéra Renziho, kteří oba v Petrohradě mluvili o „stavbě mostů“ a nikoliv „zdí“ mezi Evropou a Ruskem. V rozhovoru pro TASS Renzi řekl s jistým jinotajem: „Itálie se snaží stavět mosty a ne zvedat zdi jako mnozí…“ Ještě před rokem a půl by byla podobná slova projevem „užitečného idiotství“. Jenže problémem tu není ochota či neochota k dialogu, ale obsah konverzace, a to, že stále více věcí Evropskou unii a Rusko od sebe odděluje. Namátkou: normativní stránka Evropské unie, bezpečnostní politika NATO/EU a bezpochyby také TTIP. Každé z nich má svůj ruský protějšek: suverenita, panevropská bezpečnost a sjednocení projektů EU a Eurasijské ekonomické unie (EAEU).

Velká Eurasie je pro EU otevřená

Vladimir Putin se znovu vrátil k možnosti strategického vytvoření společného prostoru mezi EU a eurasijským projektem: „Projekt velké Eurasie je bezpochyby otevřený také Evropě a jsem si jistý, že taková spolupráce může být vzájemně výhodná. Evropská unie, bez ohledu na všechny známé problémy, zůstane klíčovým obchodně-ekonomickým partnerem Ruska. Je náš nejbližší soused a jistě pro nás není lhostejné, co se děje u našich sousedů v evropských zemích a v evropské ekonomice.“ Jinak řečeno, Rusko se nevzdalo myšlenky „velké Evropy“. I další slova naznačila, kam Putin míří: evropské spoléhání se na transatlantickou dohodu s USA oslabuje potenciál Evropy a zmenšuje její manévrovací prostor. A konečně, Rusko má zájem na výstavbě vztahů s EU, ale nemůže tak činit, pokud to bude jen tah na jednu branku.

Vztahy k Evropě jsou pro Rusko vždy složitou otázkou ruské identity, zatímco vztahy na východ daleko víc pragmatickou volbou. Nicméně z Putinova projevu vůbec nevymizely čínské prvky a bylo viditelné, že ruský obrat na východ nepřestal hrát roli druhého alternativního vektoru. Velká Eurasie je v ruské představě postavená na souhře mezi Ruskem a Čínou s pomocí spolupráce mezi Eurasijskou ekonomickou unii (EAEU) a projektem pásma Hedvábné stezky (což je projekt čínského „obratu na Západ“) a Šanghajské organizace spolupráce. Je ale také pravda, že dosavadní výsledky rusko-čínské spolupráce v hospodářské oblasti, hlavně v investicích, nejsou zatím převratné.

Americký faktor

Velkým „ale“ petrohradské konverzace mezi Ruskem a Evropu byla role NATO a především Spojených států. Ve volné diskusi na plenárním zasedání byla slyšet znova a znova velmi kritická slova Putina ohledně rozšiřování NATO na východ a postoje NATO a USA k Rusku po skončení studené války. Na adresu USA řekl Putin jasně: „Amerika je velmoc, dnes snad jediná supervelmoc. My to přijímáme a jsme připraveni pracovat spolu se Spojenými státy.“ Ale „nepotřebujeme“, pokračoval Putin, „aby se nám neustále pletli do našich věcí, učili nás, jak žít a narušovali naše vztahy s Evropou.“ Ruský lídr také výmluvně naznačil, že EU nese hlavní díl obětí v podobě sankcí proti Rusku, zatímco pro Ameriku mají nulový efekt. A řečnicky se ptal (a obrátil se přitom na premiéra Renziho) na to, proč má Evropa trpět dopady sankcí.

Ovšem bylo tu něco, co zůstalo zamlčeno a nevysloveno. V kontextu evropsko-ruských omezení situace statistiky prozrazují, že navzdory všemu (i často vyhrocené rétorice) obchod mezi oběma zeměmi zažívá oživení. EU platí za sankce ztrátami v hodnotě zhruba 100 miliard eur, zatímco americké firmy navyšují svojí přítomnost na ruském trhu, a to v oblastech jako je vývoz titania, výroby raket, prodeje semen pro rostoucí ruské zemědělství a také fast foodu. Řetězce jako McDonald ‘s, KFC, Burger King a Yum v „konzervativním“ Rusku v poslední době úspěšně expandují.

EU a atlantismus

K revolučním změnám ani k průlomu v Petrohradě nedošlo. Obě strany zmírnily svoji rétoriku, ale přelomové sblížení nebylo na pořadu dne. Rusko a EU stále nesdílejí stejné názory na ty nejzákladnější otázky a rozdíly nedokáží přemostit. Hlavní zdroje podráždění zůstávají, a to na obou stranách. EU chce, aby Rusko ustoupilo ze své pozice, která velmi jasně vyzývá současná pravidla hry, postavená na hegemonii Západu. A Rusko hledá – pravda, poněkud v rozporu se svým realismem – dialog postavený na rovnocenných rolích obou partnerů, kde budou jeho zájmy brány vážně. Rusko nicméně jistě dobře ví, že mezinárodní vztahy nejsou demokratické, ale mocenské. Hlas jednotlivých zemí tu nemá stejnou hodnotu, a ten ruský po roce 1989 objektivně oslabil.

Evropský atlantismus, který je dítětem studené války, je bezpochyby základním zdrojem vzniklé propasti mezi EU a Ruskem. Sankce sice byly hlavním tématem diskusí a úvah fóra, ale jejich role se do značné míry přeceňuje. Jsou tu jiné a hlubší problémy: rozšiřování NATO dále na východ, vyzbrojování východní hranice a transatlantické partnerství. Sankce a protisankce jsou projevem komplexnější nemoci. Za ní nesou vinu obě strany, byť každá různě a každá v zajetí svých vlastních fantomů. Duch studené války, těžkopádná (a špatně čitelná) zahraniční politika a očekávatelné důsledky připojení Krymu jsou hlavní neduhy na straně Moskvy.

Hlavním problémem EU a jejího atlantického pojetí Evropy, a v tom má Moskva pravdu, je nerespektování zeměpisu, arogantní eurocentrismus a konečně také duch studené války. Putin v Petrohradě sice znovu podával ruku směrem k EU, jenže nejspíš marně. De Gaullova vize nezávislé a silné Evropy si zatím svoje novodobé zastánce v Evropě nenašla. Současné ruská politika EU je bohužel projevem její slabosti.