Putin vede už 6:0. Analytik po vystoupení ruského prezidenta vidí věci, které Západ nepotěší

Prezident Putin prý na tiskových konferencích jasně naznačil, že Rusko je se Západem ochotno jednat. Na druhou stranu mu „nastavil zrcadlo" a ukázal, jak zejména evropské země nemají jasno, jak svých ambiciózních cílů, v nichž má často Rusko hrát roli poraženého, dosáhnout.

Naproti tomu Rusko se seriózně zabývá hrozícím nebezpečím a připravuje se na něj. Je to prezentováno jako „chrastění zbraněmi", ale ve skutečnosti se prý jednoznačně jedná o obranné plány. To se nedá říci o plánech Washingtonu, o kterých světová média nepíší raději vůbec.

Na závěr pak nabídl návod, jak pochopit uvažování Rusů v nastávající krizi. Nabízí jej podle něj Ilja Erenburg, uznávaný sovětský novinář. V době války napsal: „Němci budou proklínat hodinu, kdy vstoupili na naši půdu. Německé ženy budou proklínat hodinu, kdy porodily své syny - barbary. My nebudeme hanobit. My nebudeme proklínat. My budeme zabíjet."

Celý text Jana Campbella:

Během svých deseti tiskových konferencí byl prezident Putin před kamerou 32 hodin a 14 minut a odpověděl na 540 otázek. V poslední konferenci 18. prosince odpověděl na 53 poměrně ostře formulovaných, ale často až směšných nebo příliš konkrétně formulovaných otázek regionálního a místního charakteru. Očekával jsem, že když již ne místní, tak alespoň BBC veterán – novinář Simpson nebo opoziční novináři využijí příležitost možnosti překvapení a budou klást otázky, které by doplnily poslání prezidenta Putina k federálnímu shromáždění, ve kterém se ohlašuje směr vývoje politiky a hospodářství země a ostatní strategické záměry. Nic podobného se nestalo. A tak se opět potvrdilo staré pravidlo: Kdo se chce opravdu něco dovědět, musí se naučit ptát. Forma a obsah otázky definuje úroveň a schopnosti tázajícího. Z tohoto hlediska 1:0 pro Putina.

Tři hlavní témata konference – otázek a odpovědí byly: 1) Rubl a ruská ekonomika v době sankcí, 2) Konflikt na jihovýchodní Ukrajině a 3) Zahraniční politika a vztahy – s Východem, tj. Čínou, Indií, Tureckem a podobně, a se Západem, tj. EU a USA.

Výsledek lze shrnout také do třech krátkých formulací: 1) Stav ruské ekonomiky není jednoduchý, ale není v žádném případ smrtelný. Především, když budou všichni pracovat, můžeme očekávat slušné dividendy. 2) Ukrajině pomáháme v humanitární oblasti, politické problémy si však musí řešit Ukrajina sama, my můžeme pomoci ve zprostředkování dialogu, ale nebudeme akceptovat vybrané a praktikované metody proti občanům jihovýchodu Ukrajiny. 3) Ruská federace je připravena k dialogu se Západem. Dialogu s oboustrannými výhodami, bez nátlaku nebo škody národním zájmům Ruské federace.

Během 3 hodin 15 minut bylo vysloveno mnoho nahlas. Mnoho a důležitějšího pro nás v Evropě nebylo vysloveno vůbec, protože nebylo otázek. Následující text je krátké, kritické a kontroverzní rozmyšlení, které se zabývá nevysloveným a které lze označit vichrem nebo dokonce vichrem smrti.

Vichr smrti je název knihy autora S. Eriksona. Pojednává o Lederské říši, která se, poháněná korupcí a sobectvím, rozpadá. Císař Rhulad Sengar, obklopený pochlebníky a agenty svého úplatného kancléře, se propadá do šílenství. Všude se kují pikle. Říšská tajná policie vede zastrašovací válku proti vlastnímu lidu. Bloud, kdysi prozíravý bůh, náhle přestává vidět budoucnost. Chaos a děsivé síly se stahují ze všech stran. Na tomto rozbouřeném, zrádném pozadí se snaží říši opustit skupinka uprchlíků... Vichr smrti je surový, drásavý příběh o válce, zradě a temné, nezvladatelné magii. Je to nanejvýš nápaditá epická fantasy vyprávěná tím nejnapínavějším stylem.

Vichr, je ale také jméno ruského protitankového raketového kompletu dlouhého dosahu naváděného laserovým paprskem. Nesou ho vrtulníky i stíhačky typu SU. Typové kódové označení NATO je AT-16 Scallion.

Vichr, v meteorologii a podle Beaufortovy stupnice vytvořené počátkem 19. století kontradmirálem Francisem Beaufortem, přísluší 7. až 10. stupeň stupince. Poté se již mluví o vichřici (11) a orkánu (12). Snad k nám tyto dvě poslední nepřijdou od západu a od východu současně.

Tak jak vyšumívají citáty a interpretace hlavních tezí a odpovědí na regionální, místní a často směšné otázky kladené převážně mladými novináři během konference prezidenta Putina, tak se otvírá prostor pro návrat ke všednodennosti. V ní bude opět jedno krizové téma a jeden skandál odcházet a nové krizové téma a nový skandál přicházet, aniž bychom reflektovali, proč tomu tak je. Aniž bychom si uvědomovali, že po vichru nebo orkánu je situace podobná jako před vichrem nebo orkánem. Vím z vlastní zkušenosti, že to poslední napsané o vichru či orkánu platí.

Za prvé: Sturm und Drang (nach Osten), do češtiny tradičně překládáno jako „Bouře a vzdor“. První význam tohoto názvu je spojen s německým preromantickým literárním hnutím, působícím v 18. století, zejména v letech 1767 – 1785. Z myšlenek tohoto hnutí vznikl požadavek na originalitu, inspirací především ve vztahu k přírodě a lidové slovesnosti. Tyto myšlenky vyústily ve vzpouru mladé generace proti konvencím, a to nejen literárním, ale postupně i společenským. Nejpříhodnějším literárním útvarem pro jejich díla bylo drama. I proto se název obtížně překládá, protože Sturm může znamenat jak bouři, tak také útok, a Drang je také touha, pud, nápor. Putin v tomto smyslu představil, jak se postmoderní evropský system, který nepředpokládá změnu hranic a tvorbu nových státních útvarů, hroutí při pokusu o Sturm und Drang nach Osten, rozšíření na Východ. Systém, který se snaží smazat přírodní hranice, aby tím uvolnil cestu pro pohyb lidí, produktů, idejí a kapitálu, který se snaží nahradit geografické mapy hospodářskými tabulkami, finančními grafy a nereálnými sliby o blahobytu Evropanů, se dostal do euforie od vlastních inovací a ztratil současně schopnost udržet a rozvíjet vztahy mimo jiné s Ruskou federací. Krym se stal lekcí, kterou EU není schopna pochopit a která bude ještě dlouho ležet v žaludku Evropské unie jako kámen. Ve srovnání s vysvětlováním lídrů EU a USA i tady vede Putin. Proto již 2:0 pro Putina.

Za druhé: Hyperaktivita EU dokazuje neschopnost nového vedení Evropské komise Junckerem z Lucemburska a Polákem Tuskem. Cílem Tuskovy hyperaktivity je představení projektu Energetické unie proti Rusku již v lednu 2015 a realizace projektu v roce 2016. Nové koště dobře mete, to platí i dnes - a zdá se mi, že v Bruselu o to víc. Klíčovou změnou mají být totiž nová pravidla koupě ropy a plynu evropskými společnostmi od Ruské federace, nová omezení ruských investic v Evropě, především v energetickém sektoru a vše s tímto spojené. Z politické a regulační strany EU je aktivita reálná, z praktické stránky přinejmenším dvousečná a málo reálná. Evropské společnosti budou totiž muset jednat s Gazpromen o nových smlouvách, protože ty současné končí v roce 2020, některé v 2025. Budou muset jednak brzo, jestliže nepředpokládají, že do té doby válka USA s Ruskou federací skončí vítězstvím USA. Jestli tomu tak nebude, Ruská federace bude mnohem tvrdším oříškem pro dosáhnutí výhodných podmínek pro EU. Kancléřka Merklová asi ví, jak dlouho se muselo za cara, ale i za Lenina čekat pod kremelskou stěnou v mrazu na přijetí. Proto se kancléřka Merkelpvá staví opatrně k této Tuskově – EU aktivitě. Vichr, který by mohla způsobit reakce německého průmyslu a německá ulice, by mohl kancléřku zcela zničit. Silný vítr z Východu již ale zastihl lídry EU nepřipravené na nejnovější dění a poodkryl jejich pravou tvář, ukázal na jejich naivitu a faleš. Agresivní vůdkyně sankcí proti Ruské federaci, kancléřka Merkelová, dnes 19. 12. 2014 dokonce nazvala prezidenta Putina člověkem, zasluhujícímu důvěřovat. Italové Renzi a Mogheriniová změnili tón, i ve vztahu k Ukrajině a prezidentu Porošenkovi. Z diplomatického hlediska mu bylo hrubě odmítnuta účast na summitu v Bruselu. Jak by se ale situace nevyvíjela v blízké budoucnosti, postoj Putina se měnit nebude, protože zradit a ztratit důvěru může každý člověk jenom jednou v životě. Důvěra a profesionální loajalita se nedají koupit. Další gól od Putina. Stav 3:0.

Za třetí: Vojenská doktrína RF a její modernizace. Dnes (19. 12.) se prezident Putin setkal s vedením ruské armády a vedl nevřejné zasedání bezpečnostní rady. Kdo se chce dovědět vice než v západních médiích, bude muset studovat ruské materiály, například zde.

Moje porozumění modernizace doktríny s použitím kritického myšlení a historických srovnání mě vede k potvrzení nejenom vlastních, ale již poměrně rozšířených očekávání většího válečného konfliktu mezi USA a Ruskou federací, ve kterém Evropa konečně skončí s idealizací USA a ignorací významu národních zájmů a individuální suverenity. Putin přijal Obamovu výzvu a jasně deklaroval, že pro Ruskou federaci existuje strategický nepřítel, a tím jsou USA.

Výzvu přijala profesionální vojenská osobnost, která vzala na sebe plnou odpovědnost - a ne politik, který za dva roky odejde do dějin. Putin dal příkaz ministerstvu obrany k předložení Plánu obrany na léta 2016 – 2020 již během roku 2015. Kdo umí poslouchat a číst mezi řádky, nebude mít problém si představit, a o tom to je, že se reálně uvažuje o přímém vojenském konfliktu mezi USA a Ruskem. Některé vojenské analýzy uvádějí termín. Polovina roku 2017. Další prezidentský příkaz se týká změn ve vojenské doktríně. Jsem přesvědčen, že doktrína jako celek bude mít obranný charakter. Stejně jsem ale přesvědčen, že doktrína bude obsahovat i možnost preventivního útoku na strategického nepřítele, tj. USA, v případě, že on bude svým konáním ohrožovat podstatu suverenity RF a přírodní bohatství Ruska. Nedovedu si v dané chvíli představit, jak bude reagovat NATO jako celek a jednotliví členové NATO v případě preventivního úderu RF na svého strategického nepřítele. Rád si přečtu něco o takovém scénáři ve veřejných masových médiích nebo o přípravě obyvatel EU na takovou situaci.

Nepíše se o ničem jiném, kromě modernizace ruských atomových zbraní. Nepíše se ani slovem o modernizačním plánu atomových zbraní USA ve výši 1 trilionu USD (!!!). Týdeník Nation zveřejní kritický článek profesora MIT Theodora Postala, který se zabývá plánovanou přímou konfrontací formou atomové války USA proti Ruské federaci. Autory plánu jsou washingtonští teoretici. Čtenář by si měl uvědomit, že současný vojenský rozpočet RF představuje přibližně 50 miliard USD a rozpočet USA přibližně 570 miliard. Přitom nevíme nic o utajených rozpočtech obou již bojujících stran. Včerejší podpis zákona číslo 5859 o „Podpoře svobodné Ukrajiny” bez demarkované a OSN uznané státní hranice prezidentem Obamou patří do kategorie příprav velkého konfliktu, ve kterém EU a všichni její členské státy budou automaticky a objektivně obětí. V tomto smyslu veterán – novinář BBC pan Simpson zcela zaspal dobu, propásl příležitost a jeho otázka Putinovi byla nevýznamná. Putin svou odpovědí dokázal, že získal největší možnou schopnost respektovat ostatní, porozumět každému argumentu tázajících, dokázat poslouchat mnoho různých hlasů s otevřenou myslí a vtělit se do jejich kůže. V Číně se používá pro takový postoj výraz, který se těžko překládá a popisuje, většinou jako „trápit se pro svět a litovat lidi". S tímto postojem je spojeno převzetí osobní odpovědnosti i za konání vlády a jednotlivých členů, včetně Medveděva, Silujanova, Uljukaeva, Šuvalova a Nabiullinové, s jejíž pomocí se dostala Ruská federace do vichru. Putin nedeleguje odpovědnost na druhé. Vzal na sebe hříchy druhých. Věřím, že až nastane ticho před další bouří, tito profesionálové ve službách neoliberalismu zviditelní hranici mezi kritikou a pátou, podle Putina, podle mého, šestou kolonou a tím i zpečetí svůj osud. Zahraniční špioni budou vynuceni vyjít na scénu podobně, jako vyšli v roce 1905, 1917 a v roce 1991. Do té doby budou testovat RF na výdržnost. Je jedno, jestli to bude formou granátu a bomb na Kavkaze, nebo formou karet na demonstracích, koncertech, nebo filmy, burzovní spekulace nebo tichá práce ve stínu vládní kanceláře. Kvůli mlžení NATO, její plné závislosti na USA, budování nové vojenské koalice USA se zeměmi mimo NATO a kvůli veřejnému podhodnocování Ruské federace, podle mého hodnocení i zde dává Putin gól. Stav: 4:0 v době Putina. Po něm, nevím.

Za čtvrté: Politika je opět silnější než ekonomie. Dokazuje to jednostranné vypovězení smlouvy německé společnosti BASF s Gazpromem, uzavřené v roce 2012. Jedná se o podobný případ jako s německou firmou Rheinmetal nebo francouzský Mistral. Toho píchání a dráždění medvěda bude ještě více. A spekulací ještě víc. Chci věřit, že se najde poradce našich lídrů, který vysvětlí svému chlebodárci způsob vedení boje v přírodě. Některé druhy zvěře bojují kopyty, druhé parohy nebo hlavou či zuby. Medvěd to nedělá. V ohrožení a v duelu se vždy postaví na zadní nohy. Rozumný nepřítel hned uvidí fyzické a jiné rozdíly a tiše odejde. Když ne, tak to byl jeho poslední okamžik na tomto světě. Nepřeji nikomu se ocitnout v blízkosti rozezleného medvěda jak v jeho původní, tak I lidské podobě.

Proč je politika silnější než ekonomika? V ruské tradici je zakotven archetyp, který se projevuje neposlušností, odporem proti jakékoli moci. To platí pro moc ekonomickou, finanční a jiné. Lid vždy požadoval od cara něco, nehledě na následky. Jít na Balkán a chránit „slovanské bratry”, aby se potom zlobil a divil následkům krymské války. Na začátku lid chtěl jít dokonce na Dálný východ, aby se později divil špatným výsledkům rusko-japonské války.

Podobně tomu bylo se vstupem do války s Německem. Skončilo to zastřelením carské rodiny ve sklepě. Podobně je tomu i dnes. Kritika ze všech možných i nemožných stran. Nebudu vyjmenovávat jednotlivé body kritiky. Putin ví o všech. Škoda jenom, že k jeho vstupnímu prohlášení na konferenci o hospodářském stavu Ruské federace se nikdo z novinářů neptal na jiné informace. Premiér Sobotka by to měl lehčí s komentováním závislosti ruského blahobytu na ropě a plynu. K nim patří v krátkosti tyto příklady: V roce 2000 dosahovala „ropová“ závislost 45,5 %, v roce 2014 již jenom 18,7 %. V absolutním měřítku 18,7 % neznamená již plnou závislost, také již proto, že sumární export RF, tj. všeho včetně ropy a plynu, se zvýšil za 13 let pětkrát. Ze 100 miliard do 500 miliard USD. Přitom na začátku 2000 státní rozpočet nedostával nic z exportu ropy, to dnes je to 65 % formou daní. Studentům ekonomie a srovnávacích analýz doporučuji seznámit se s příjmovou stránkou státního rozpočtu RF. Není to žádné státní tajemství. Již při krátkém studiu bude jasné, že Putin vede úspěšně diverzifikaci příjmů, pravděpodobně mnohem úspěšněji než dosavadní demokratické vlády nejenom v ČR. V tomto kontextu se objeví i daňové zatížení. Celkové daňové zatížení všech osob je v RF na úrovni 29,5 %. Francie, Švédsko, Finsko mají 45 %. Norsko, Itálie přibližně 40 %. Velká Británie a Německo 35 %. Veleslavené USA jsou na 25 %. Takže kde je problém? Proč ta kritika RF především zevnitř, když se RF může chlubit plošnou daní 13 %?

V RF je to asi podobné jako v ČR. Hlavně si stěžovat. Když chceš psa bít, nějakou hůl vždy najdeš. V RF byl v roce HDP pouhých 196 miliard USD. V roce 2012 to bylo již 2015 miliard USD. Málo a špatná práce? Přičemž ke konci roku 2006 došlo k praktickému zdvojnásobení. Z 500 miliard USD byl proveden skok na 960 miliard USD. Poté se růst pohyboval na úrovni 20 %. Pro nevěřící ještě jedno srovnání. V roce 1999 měla velká RF a malá Saúdská Arábie téměř stejný HDP, přibližně 200 miliard. V roce 2011 byl HDP Saúdské Arábie 600 miliard USD, Ruské federace přeskočil již hranici 1.800 miliard. Tento skok nebyl jenom díky ropě nebo plynu. Ale díky exportu produktů metalurgie, chemického průmyslu, kaučuku, vojenské výzbroje atd. Dnes již představují smlouvy na stavbu atomových elektráren s následným servisem stejný přínos do rozpočtu jako export ropy a plynu. Všechny tyto výsledky jsou v prvé řadě možné díky politice. Proto je načase nestrašit Evropu krachem Ruské federace a tím mlžit a zakrývat vlastní chyby a chyby politiky EU. Proto i v této oblasti, politicko-ekonomické další gól Putina. Stav: 5:0.

Za páté: Sankce, WTO, TTIP a Evropa. Mlčení novinářů během konference s prezidentem Putinem mě překvapuje. Prakticky nebylo k sankcím ve vztahu nejenom k WTO, ale samotnému BRICS novináři nic řečeno. Mlčení evropských expertů ohledně narušování pravidel WTO sankcemi USA – EU mě ale nepřekvapuje. Je pro ně příznačné. Během bruselského summitu se jednalo mimo jiné i o TTIP. V podstatě lze konstatovat, že EU je pro TTIP, ale ne za každou cenu. EU ale neodpověděla konkrétně, jakou cenu má na mysli. Zato si přeje, v souladu s USA samozřejmě, podpis smlouvy do konce roku 2015. Sporným bodem zůstává dohoda o ochraně investic, CETA. Psal jsem na toto téma dávno. Dnes zůstává odpůrcem smlouvy o ochraně investic v předložené formě Rakousko. Německo je ústy kancléřky pro, i když vyjádřila určité porozumění pro Rakousko. Jak jinak?! Britský premiér Cameron byl opět v euforii, když mohl obhajovat TTIP, což mu umožnilo zapomenout na chvíli na situaci ve své rodné zemi, kterou nemůže zachránit ani atomová bomba, ani nové lodě a přistav v Bahrajnu za bahrajnské peníze, a již vůbec ne TTIP. Ne nadarmo se říká, že kapitalista je ochoten koupit kvůli zisku i oprátku, na které ho později pověsí. O TTIP více například zde.

Protože jsem ke svému štěstí již dávno odložil do archivu ideály o kapitalismu a EU, dožil se věku aksakala, který dostává denně dárky velkého množství exstudentů ve formě SMS, mailů a telefonátů s obsahem díků a respektu za předané v době jejich studií, nabízím jako odpověď jim a všem ostatním zainteresovaným v existenci prosperující Evropy včetně politiků se seznámit s Iljou Erenburgem (1891 v Kyjevě – 1967 v Moskvě) z roku 1923. Erenburg byl sovětský spisovatel, básník a publicista židovského původu. V roce 1908 byl z politických důvodů uvězněn, poté uprchl a v letech 1908–1917 žil v Paříži, zde se seznámil s V. I. Leninem. Přežil a účastnil se tří válek. První a druhé světové války a občanské války ve Španělsku. Tam působil také jako dopisovatel pro více novin. Překládal francouzskou a španělskou literaturu. V jedné ze svých statí také napsal: „Němci budou proklínat hodinu, kdy vstoupili na naši půdu. Německé ženy budou proklínat hodinu, kdy porodily své syny - barbary. My nebudeme hanobit. My nebudeme proklínat. My budeme zabíjet." O ČSR jako zemi psal již v roce 1931 také: „Milují amerikanismus a knedlíky se zelím a vyvážejí do světa Čapkovy spisy a Baťovy výrobky. To druhé svět potřebuje, to první si mohou nechat, vždyť každá země má Čapků dost." (O. Rádl, I. Erenburg o vlasti vojáka Švejka, Rozpravy Aventina, 1931, str. 337)

V kontextu tohoto příspěvku a TTIP tematiky připomínám „Trust D.E. aneb Historie zkázy Evropy“, napsanou v roce 1923 v Berlíně. Kniha prošla úspěšně světem, byla přeložena dokonce i do japonštiny (český překlad z r. 1924, dnes už zapomenutý, byl jeden z prvních). Skvěle vymyšlený a napsaný příběh, humor (místy i dost černý) a díky malému rozsahu (136 stránek vydání z roku 1966) rychlý spád děje dovolují pochopit i těm, kteří mají problém s koncentrací, tento ironický pamflet, smutnou utopii, bláznivou grotesku, výsměšnou parodii, kterou potvrdila pozdější realita. Duchaplný vtip i záplava dějů v příběhu dobrodruha a fantasty Jense Boota, který se mstí za milostný nezdar u zhýčkané Evropanky zrůdně rafinovaným plánem na zničení celé Evropy. Vydatnou podporu nalézá u amerických miliardářů, které tu Erenburg se značnou zlomyslností karikuje. Ale i evropské národy, včetně Rusů, dostaly v knize svůj díl výsměchu. Pod ironickým úšklebkem však pozorný čtenář rozezná obavy citlivého, kultivovaného člověka o vývoj civilizace a osud staré kultury, která by v extrémní racionalizaci života, nehledě už k expanzivním válečným plánům, mohla vzít za své. Je to Erenburgovo dávné téma, jež se ozývá ve většině jeho prací i v jeho veřejné činnosti mezi obránci míru. Nelze nepřipomenout, že Erenburg byl první, kdo již v roce 1922 ve své práci zvané „Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita (a jeho žáků)“ představil příchod německého fašizmu, italskou rozdílnost vidění a v neposlední řadě i atomovou bombu nad Japonskem. Desetiletí po jejím svržení se snažila celá řada novinářů, historiků zjistit, jak je to možné, že Erenburg věděl to, o čem se nepsalo, a nikdo nechtěl mluvit!? Na tomto místě připomínám, že Erenburg hodně cestoval a navštěvoval i ČR především v roce 1927, 1928, 1931 a 1934. Nevím nic o byť i krátké vzpomínce k 80. výročí jeho poslední návštěvy ČR, nebo 40. výročí úmrtí v roce 2007. Máme jistě jiné starosti. Proto připomínám Erenburgovu předpověď: Evropu nezničí ani Němec, ani Francouz, ale „všeEvropan“. EU již koná. Připomínám i jeho předpověď pro misi RF: Vše začne agresí Polska a Rumunska proti Moskvě. Po zničení nebo škodách v Petrohradě, Kyjevě, Oděse, poté i Charkově, Rjazani a Vladimíru, ruský medvěd se rozběhne a zabere Varšavu a Bukurešť. Smrtonosná nemoc Evropy dovolí rychle přenést sídlo RF za Ural, kde na Rusko čeká blahoslovená budoucnost.

Nepřeji si, aby se splnila Erenburgova slova o Evropě, ale jako kriticky myslící člověk se ptám, jestli USA vymyšlený projekt EU a TTIP není analogem Trust D.E., který má převrátit Evropu naruby a atomizovat opět evropský kontinent. S ohledem na nepřítomnost kritického myšlení u našich lídrů a velké většiny studentů, které znám, musím i v tomto bodě přiznat další gól Putina. Stav: 6:0.

Na tomto stavu se zastavím. Nechci být lepší než fotbaloví Němci v Brazílii, kde vyhráli 7:1.

Všem čtenářům přeji i během volných dnů neztratit schopnost pozorovat, co se děje tam, kde nejsou Vánoce jako u nás v Evropě. Prezident Nazarbajev v Kazachstánu pozoruje a nežene se do boje ani do pozice, ze které by musel rychle ustupovat. Na případnou devalvaci Tenge má dost zásob. Nazarbajev ví, že nemůže Putinovi jinak pomoci než svojí trpělivostí a zkušeností. Proto si budeme muset počkat na ukončení procesu transferu prezidentské moci parlamentu. Bližší Evropě a RF prezident Lukašenko si asi bude muset častěji a lépe zakrývat ústa, aby nenastydl. Jsem přesvědčen, že i tato nerovná trojice bude schopna oslavit vstup do roku 2015 v dobré náladě a nezapomene si připít na historii a zkušenosti Eduarda Ivanoviče Totlebena (1818-1884) a jeho kvality. Jako vojenský inženýr, generál a lídr upevnění Sevastopolu a aktivní účastník v krymské a rusko-turecké válce (1877-1877) nám zanechal mnoho jednoduchých pravd vedoucích k vítězství nad těmi, kteří hodně myslí a málo vědí.

A přátelům USA připomínám příležitost k oslavě Operation Just Cause - 25 let od intervence USA do Panamy a odstranění prezidenta Noriegy, přítele a spolupracovníka USA, když se jim to hodilo. Prezidentu Porošenkovi přeji najít ve filiálce Národní banky v Oděse ztracené zlato a přesvědčit se, že se žádné zlato neztratilo v centrále NB Ukrajiny. Francouzským občanům a Le Telegrame, všem truchlícím po odjezdu ruských námořníků připomínám, že čas vše (vy)léčí. Na závěr nepoložená otázka Putinovi: Proč asi chtěl Konfucius žít ve vzdálené části Číny známé jako země Devíti barbarských kmenů?