Podle první z pouček se tedy například o likvidaci použitých elektrospotřebičů starají jejich výrobci. Aby podle druhé z pouček bylo odpadu co nejméně, není možné chápat „recyklaci“ jako vytěžení nejlukrativnějších materiálů a vyvezení obtížně zpracovatelného zbytku na skládku.
Česká republika tyto požadavky zohlednila v zákonu o odpadech, který vstoupil v platnost v srpnu 2005. Na základě tohoto zákona výrobci a dovozci založili neziskové společnosti, kolektivní systémy, které za ně jejich nové povinnosti začaly plnit.
Příspěvek z každého prodeje
Plnění těchto povinností spočívá ve sběru a recyklaci spotřebičů, kolektivní systémy k tomu uzavírají smlouvy se svozovými firmami a zpracovateli. Každý, kdo se na tomto systému podílí, musí splňovat velmi náročné podmínky a musí být schopen svou způsobilost doložit řadou certifikátů. Vše se hradí z takzvaných recyklačních příspěvků, které výrobci do kolektivních systémů odvádějí z každého nově prodaného spotřebiče. Tyto příspěvky odváděné od roku 2005 musejí pokrýt nejen budoucí recyklaci nově prodaných spotřebičů, ale i sběr a zpracování těch, které se u nás prodaly v době před přijetím zákona.
Klidně i před 50 a více lety. Není to nijak nadnesené: při sběrová akci, kterou loni uspořádal největší český kolektivní systém ELEKTROWIN ve spolupráci s Národním technickým muzeem, přivezli lidé k recyklaci i dvě chladničky ze 30. let 20. století.
O výši těchto recyklačních příspěvků je od počátku informován každý spotřebitel. Zákon totiž umožnil uvádět je při prodeji odděleně, a to na cenovkách i na účtenkách. Mělo z toho být patrné, jak se výrobci a dovozci finančně podílejí na ochraně životního prostředí.
Recyklační příspěvky jsou velkým lákadlem
Jenže peníze shromažďované na recyklaci začaly být brzy velkým lákadlem. Nedávno se dokonce objevila křečovitá konstrukce, kterou podpořil i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS): vybrané finance by se za jistých okolností možná daly chápat jako veřejné prostředky, a jako takové nepatří na účty kolektivních systémů, ale do státního rozpočtu. Tuto konstrukci má ospravedlnit tvrzení, že recyklační příspěvky celou dobu vlastně platili spotřebitelé.
Představa, že právě o tuto částku, která třeba u lednice aktuálně představuje 220 korun, byla navýšena cena výrobku, která mohla být jinak nižší, je ale hodně naivní a naprosto ignoruje základní tržní principy. Když totiž porovnáte nabídku obchodníků, zaznamenáte u totožného výrobku stejné značky – například u nejběžnější velké lednice s mrazákem – cenové rozpětí několika tisíc korun. Průměr se pohybuje kolem 15 000 Kč, jen DPH tedy dělá kolem 3000 korun.
Klíčovou položkou jsou ovšem marže obchodníků.
Je nepochybné, že státní rozpočet by prostředky určené na recyklaci uvítal. A určitě by se našlo hned několik celospolečensky potřebných způsobů jejich využití. Dokonce by se za ně možná zrecyklovalo i pár spotřebičů, které by právě v tu chvíli doputovaly ke zpracovatelům.
Jenže odpovědnost, kterou mají ze zákona výrobci, je o hodně rozsáhlejší. Je v ní zahrnuto i to, že se jednou dočkají recyklace i spotřebiče, které zatím slouží k naprosté spokojenosti svých uživatelů a ještě dlouho jim sloužit budou.
Partner článku
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: red
