Moderátor Filip Remunda debatu uvedl konstatováním, že uprchlíci hýbou celou Evropou, internet je plný nenávisti a tvrzení, že k nám přicházejí teroristé, ale na jihlavském festivalu chtějí pořadatelé proti této hysterii předvést osud jednotlivého člověka a jeho zážitky z útěku z vlastní země.
Usáma Abdul Mohsen na úvod řekl, že je šťastný ze setkání s lidmi, kteří přemýšlejí o problémech, jejichž řešení není jednoduché. Do Česka se kvůli formalitám z místa současného pobytu málem nedostal. To, že se to ale povedlo, je pro něj realizací devatenáct let starého přání, protože už v devatenácti letech chtěl jít studovat do Prahy, ale nedostal stipendium. Motivem pro jeho odchod ze Sýrie byla válka, která zasáhla jeho město.
„Válka tam začala velmi brzy a nedovedete si představit, jaké to je, když na město začnou padat bomby, vidíte na ulici mrtvé a zraněné lidi. Jednou jsem viděl mrtvou šestiměsíční holčičku, kterou zabila bomba. V takové situaci chce člověk hlavně zajistit více bezpečí pro svou rodinu. Proto jsem odešel s rodinou do Turecka, kde jsme pak byli skoro dva roky,“ řekl o odchodu ze Sýrie Abdul Mohsen.
Turecko zvolil i proto, aby byl s rodinou blízko Sýrie. „Krveprolití tam ale pokračovalo a zjistili jsme, že když zůstaneme v Turecku, zastaví se tam naše budoucnost. Nechtěl bych si na Turecko stěžovat, ale jde hlavně o možnosti pracovního uplatnění, proto jsme se rozhodli pokračovat dál do Evropy,“ vysvětlil důvody cesty z Turecka Mohsen.
Útěk před válkou
Syřan jihlavskému publiku popsal, co konkrétně obnáší odchod z domova. „Takové rozhodnutí děláte ve chvíli, kdy jste v přímém ohrožení života a nemyslíte na nic materiálního, snažíte se utéct z města a víte, že každou chvíli můžete zemřít. Zůstalo nám jen to, co jsme měli na sobě, a sebe navzájem. Věděli jsme totiž, že budou odříznuty únikové cesty a už se odtamtud nedostaneme,“ řekl Mohsen.
K celkové situaci v Sýrii uvedl, že zhruba dvacet procent syrského území je bezpečné, na zbývajících osmdesáti procentech je situace nepokojná a není tam možné normálně žít. Promluvil i o Blízkém východě: „Znám tato území, a pokud jde například o Irák, je odlišný. Sýrie byla vnímána jako okno na Západ, ale dnes jde na Blízkém východě o řadu zájmů. A žádná ze zúčastněných velmocí si možná ani nepřeje ukončení konfliktu, například Írán se snaží realizovat politiku, které se říká ,šíitský půlměsíc‘. To také odporuje zájmům Sýrie. Nevím, jak se k tomu stavějí Američané, ale Rusko se už do konfliktu plně zapojilo, a nejde o to, aby zabíjeli jen teroristy, ale umírají i civilní obyvatelé. Doufám, že se to jednou vyřeší a konflikt se urovná.“
Pokud jde o pobyt v Turecku, Abdul Mohsen řekl, že jsou tam nyní asi dva miliony lidí, ale uprchlické tábory pojmou jen asi dvě stě tisíc, zbytek je ve městech, kde si bydlení pronajímá. „Pracovat jsem v Turecku nemohl, nájem nebylo možné dlouhodobě pokrýt, a proto jsme se rozhodli směřovat dál do Evropy, přes Řecko. To bylo děsivé, cestu jsme museli absolvovat ve člunech, mě nejvíce děsilo, když jsem viděl děti a ženy, které byly na lodích. Říkáte si, co se asi stane, když loď ztroskotá. Při naší cestě bylo špatné počasí, nakonec jsme ale k jednomu řeckému ostrovu dorazili,“ popsal cestu do Řecka Mohsen.
Pašování lidí je velký byznys
Řeč přišla i na pašeráky lidí, kteří mají z ilegální přepravy uprchlíků obrovské zisky. „Uprchlík, který chce z Turecka do Evropy, musí sehnat určitý obnos, půjčí si třeba od příbuzných a doufá, že v Evropě sežene práci a dluhy vrátí. Pašeráci vydělávají miliony dolarů, za dopravu z Turecka do Řecka se platí tisíc dolarů za osobu, ve člunu je třeba padesát lidí a během dne vypluje i deset člunů, tak si to spočítejte,“ řekl k pašeráckému obchodování Mohsen.
Pokud jde o další cestu, řekl, že po čtyřhodinové plavbě po moři dospěli na řecký ostrov a pak pokračovali přes Makedonii do Srbska, Maďarska a Rakouska. „Když člověk překonává takové překážky na cestě, myslí i na to, proč se do té Evropy vydal. Pak ale má alespoň pocit, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí, nicméně i v Maďarsku byly okamžiky, kdy jsem si uvědomil, že i tam hrozí nebezpečí zabití, bití, okradení, to jsem zažil na vlastní kůži,“ řekl Abdul Mohsen.
Nejhorší okamžiky podle něj rodina zažila právě v Maďarsku a nešlo jen o událost se zmíněnou novinářkou. „Bylo to zlé hlavně po syna, který byl v šoku. Po události na hranicích nás v Maďarsku čekal pobyt v zařízení, které se podobalo vězení, byl to stan obehnaný ostnatým drátem, podmínky byly nelidské a celkově to pro nás byl příšerný zážitek,“ popsal situaci v Maďarsku Mohsen.
Je to ta Evropa, o které jsme snili?
Promluvil i o incidentu, který byl zachycen na známém videu. Na otázku, co by vzkázal kameramance, která mu na hranicích podrazila nohy, řekl, že se zdá, že ta žena je obětí pravicového extremismu, který je v Maďarsku silný. „Sama deklarovala, že patří k pravicové extremistické straně, a to, že mi podrazila nohy, bylo záměrné. A nešlo jen o mě, dělala totéž i jedné malé holčičce a tvrdila, že tím pomáhá bránit svou zemi. Kdybych ji potkal, řekl bych jí, aby dbala na budoucnost svých dětí a že i pro ni je nebezpečné, když budou vyrůstat v prostředí pravicového extremismu,“ vzkázal maďarské kameramance Abdul Mohsen.
Srovnal pak situaci v Maďarsku a Rakousku, kam se po několika dnech dostal. „My si představujeme Evropu jako ráj svobody a humanity a mnohé, co jsme zde zažili, nás skutečně ohromilo jako esence humanity. Jen ale s výjimkou Maďarska, kde jsme si říkali, zda je to opravdu ta Evropa, o které jsme snili. Naštěstí jsme po třech dnech dorazili do Rakouska a tam se situace změnila o sto osmdesát stupňů, tam jsme se cítili jako v opravdové Evropě. Tehdy se také video z naší kauzy s maďarskou novinářkou objevilo na internetu, pak chodili za mnou novináři a pak jsem se dozvěděl o pracovní nabídce ve Španělsku. By to pro mě naplnění určitého snu, protože jako fotbalový trenér si nemohu přát více, než pracovat ve španělském fotbalu,“ uzavřel popis svého příběhu Abdul Mohsen.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
