Ruský tisk hodnotí uplynulý rok a připomíná hlavně Krym. Možná budete překvapeni jak

Analytička Veronika Sušová Salminen rozebrala pro ParlamentníListy.cz, jak ruské deníky bilancují končící rok 2014.

Končící rok 2014 se v ruských internetových médiích stává námětem diskuze i kritiky. Přitom absolutně dominantním tématem se zatím ve všech možných hodnoceních jeví Krym a jeho „připojení“ k Rusku, pokračující ukrajinská krize a jejich zahraničněpolitické ale také domácí (včetně ekonomických) důsledky pro Rusko a jeho nejbližší budoucnost. V ruským médiích se také stále častěji mluví o tzv. „krymském konsensu“ ruské společnosti a o jeho udržitelnosti do budoucna především v kontextu ekonomických těžkostí země.

Petr Kozlov v liberálních Vědomostech komentuje velmi kriticky výsledky připojení Krymu k Rusku, který považuje za nový rok nula. Podle něj Moskva tak „vynulovala“ všechny svoje zahraničněpolitické úspěchy a za důsledky připojení Krymu a ukrajinské krize pro ruské zahraničněpolitické postavení budou muset zaplatit obyčejní ruští občané. Podle jeho názoru Putin během třetího prezidentství ztratil zájem o vnitropolitický vývoj země a orientoval se především na vnější politiku. Západ se ke Krymu postavil v jednotné linii a zapomenul na svůj tradiční vnitřní nesoulad, s čímž Moskva nepočítala a přepočítala se tak v hodnocení svých posledních diplomatických úspěchů. „Ačkoliv díky tomu se vnější politika Ruska stala konečně hlavním faktorem mezinárodní politiky a každý krok a výrok Putina je komentován ve světových metropolích – o tom asi ruský prezident snil, když pronášel svojí mnichovskou řeč,“ píše Kozlov v narážce na Putinův projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově v únoru 2007, na které poprvé definoval asertivní zahraničněpolitickou linii Ruska. „Krymský dort se ukázal až příliš tvrdý pro ruskou ekonomiku a ruskou společnost, které díky sankcím zůstaly jenom běloruské krevety,“ končí svůj článek Kozlov.

Vlivný ruský politolog a bývalý politický poradce (politický technolog) Kremlu Gleb Pavlovskij zhodnotil rok 2014 pro internetové vydání deníku Gazeta.ru. Na prvním místě Pavlovskij zdůraznil roli televize na vnímání událostí roku 2014. „Ruské dějiny v roce 2014 zmizely a staly se ukrajinskými. Stalo se to tehdy, když televize začala ukazovat hysterické snímky kyjevské revoluce. Ruská televize učinila tento rok mnohem krvavějším a bolestivějším, než by býval byl. Ruská televize zrodila takové auditorium, díky kterému mohlo předložit vyšší rating než rating prezidenta Ruské federace.“ Podle Pavlovského došlo v Rusku během roku 2014 ještě k dalšímu jevu, kterým je „zmizení vlády“, respektive její faktické zastínění ve prospěch prezidenta a Kremlu. Tuto situaci vidí Pavlovskij jako otázku celkové krize vládnutí země. Připojení Krymu k Rusku je možné chápat jako „zázrak“ a velmi dobře zorganizovaný krok, který přirovnává svojí organizovaností k invazi do Československa v roce 1968 či k zadržení afghánského prezidenta Nur Mohameda Tarakiho. Pavlovskij k tomu ale dodává, že tyto perfektně vojensky zorganizované operace se ukázaly jako nesmyslné ze strategického pohledu a přitom měly svoje nedozírné důsledky.

Konflikt na jihovýchodě Ukrajiny Gleb Pavlovskij chápe jako „válku Rusů s Rusy“, a tedy jako „vnitřní národní konflikt ruského národa“. Ze vzniku konfliktu ale viní Pavlovskij větším dílem Evropu a menším Kreml. „EU ukázala plné nepochopení toho, co se děje na jeho východních hranicích, sankce proti Rusku to potvrdily.“ Pavlovskij nakonec upozorňuje na to, že prezident USA B. Obama, který nedokázal naplnit svůj revoluční program, se během roku 2014 snažil si přisvojit zásluhy na růstu americké ekonomiky, které ale nemá. Nejprve se snažil o to angažovat se v syrské válce, ale potom dostal „dárek“ v podobě Krymu a války na jihovýchodě Ukrajiny. V postavě ruského prezidenta tak dostal dle Pavlovského důstojného protivníka.

Spolu s Pavlovským zhodnotili události roku 2014 pro Rusko i další. Například Konstantin Kalačev z Moskevské pedagogické univerzity řekl, že zahraniční politika Ruska se v roce 2014 vrátila o třicet let dozadu. „Důsledky připojení Krymu se ukazují jako nejednoznačné. Rusko není připraveno vypořádat tuto otázku s Ukrajinou pomocí rozhovorů: Například nabídnout odpuštění dluhů, levný tranzit plynu. Panuje dojem, že kompromis nikdo nepotřebuje ani na jedné straně.“ Podle mínění Kalačeva se rok 2014 stal rokem „vážných chyb“, který zahájil odečet času pro ruskou elitu, která bude stát v roce 2015 před výběrem – zlepšení vztahů s vnějším světem, nebo postupný odchod z historické scény.

Návrat Krymu do struktury Ruské federace měl vážné důsledky pro Rusko i pro celý svět, myslí si Konstantin Kostin z Fondu občanského rozvoje. Navrácení Krymu se stalo podle jeho názoru důsledkem státního převratu v Kyjevě a referenda na Krymu a v Sevastopoli, kde občané toto řešení podpořili. Poté byly vyhlášeny z iniciativy USA a EU sankce západních zemí proti Rusku, které podle jeho názoru neodpovídají ústavě OSN, ani mezinárodnímu právu. „Pro Rusko je návrat Krymu otázkou historické spravedlnosti,“ doplňuje Kostin a připomíná nutnost „nových Helsinek“, které by zaručovaly nová pravidla mezinárodních vztahů na principu vzájemného respektu a rovnosti. V ruské společnosti došlo ke „krymskému konsensu“, který charakterizuje vlna patriotismu a důvěra občanů v to, že vláda jedná v zájmu všech občanů. „Krymský konsensus se stal prologem k nové společenské smlouvě, v jejímž základě bude, že všechny politické síly – i ti, kdo jsou v tuto chvíli u moci, i ti, kdo jsou v opozici - musejí jednat v zájmu země a být jejími vlastenci bez ohledu na názory a ideologické preference,“ shrnuje Kostin výsledky roku 2014 pro ruskou společnost.

Politolog Leonid Poljakov z Vyšší školy ekonomiky považuje rok 2014 za „přelomový v osudu Ruska a celého světa.“ Navrácení Krymu, ve které podle jeho slov občané vždy věřili, se stalo „kolosálním vítězstvím země“. „Rusko vědělo, že se setká s odporem západního světa, ale to ho nezastavilo. Takto země ukázala, že je suverénní, nezávislou, nikoho se nebojí a nevyplňuje ničí příkazy.“ Poljakov také zdůraznil, že Rusku se podařilo podpořit národně-osvoboditelské hnutí na Ukrajině, kterému se nová ukrajinská vláda snažila vzít právo na použití ruského jazyka. Rok 2014 je podle jeho názoru důvodem k hrdosti.

Hodnocení už několikrát skloňovaného „krymského konsensu“ v ruské společnosti roku 2014 se blíže věnovalo vydání Kommerstantu z 26. 12. letošního roku, které na základě řady sociologických šetření z poslední doby upozornilo na to, že v důsledku krymské vlny se prezident Putin stal naprosto dominujícím politickým aktérem s nebývalou popularitou, která se drží na 85%. Přitom ale podpora dalších politických institucí i aktérů – vlády, premiéra, regionálních úřadů a podobně - je odvozená od důvěry v prezidenta, který v současné chvíli nemá v očích mnoha na ruské politické scéně žádnou alternativu. Autoři analýzy zvláště podtrhli roli státní televize při budování krymského konsensu, upozorňují také na rostoucí nedůvěru k Západu a vnímání sankcí mezi ruskými občany jako otázky agrese vůči nim. Podpora lídra a společenská konsolidace v době konfliktu nejsou ale ničím unikátním. Podobně zvýšenou podporu měli například američtí prezidenti Bush starší a mladší. Nejde o jev nový ani v ruském kontextu, kdy se podobná konsolidační vlna objevila v době války s Gruzií v roce 2008, která se ale do voleb roku 2011 rozpadla. Většinový konsensus je totiž velmi těžké dlouhodobě udržet a i ten současný „krymský“ se jeví jako značně heterogenní a prosincové výsledky šetření veřejného mínění už ukazují na to, že občané Ruska si začali silněji všímat ekonomických těžkostí země jako je prudké oslabení rublu.