Podle autorky konspirační teorie jsou především takové, které říkají, že „vše bylo předem domluveno“. To hned vyvrátil účastník událostí Michal Horáček, podle kterého nebylo domluveno nic a vše se rodilo v chaosu.
První konspirační teorie, kterou dokument rozebíral, byla ta, že listopad byl výsledkem dohody mocností, USA a SSSR, o novém rozdělení světa.
Badatel Adam Kretschmer, poslanec ODS Pavel Žáček a další připustili, že SSSR měl v té době hodně starostí sám se sebou.
USA podle Jolyona Naegelleho, tehdejšího pražského zpravodaje Hlasu Ameriky, skutečně spekulovaly s tím, že SSSR uzbrojí rozpoutáním „hvězdných válek“, jak se říkalo systému balistických raket dlouhého doletu.
Podle Kretschmera jsme hlavním cílem zájmu ve střední Evropě nebyli my, ale sjednocené Německo. Podle Pavla Žáčka ale taková dohoda nebyla, jen pak prostě Američané zaplnili uvolněný prostor.
Teorie o souladném zájmu velmocí pak rozvíjel ještě režisér Jiří Svoboda. Paradoxně tomu přitakal i Martin Mejstřík, podle kterého to ale bylo dobře, protože by byli Reagan s Gorbačovem blázni, kdyby dění pustili z rukou.
Československý režim měl být velmi shnilý a nebyl schopen ani masových represí. To potvrzoval i tehdejší šéf ÚV SSM Vasil Mohorita, podle kterého se tehdy říkalo, že na ÚV KSČ se zdraví „dobrý každý den“.
Další konspirační teorií má být, že listopad připravili komunisté. Strana, navenek vypadající jako monolit, prý ve skutečnosti skrývala mnohé rivality a zájmy. Tuto teorii podpořil i tehdejší generální tajemník strany Milouš Jakeš slovy, že „jedna skupina se rozhodla využít 17. listopad proti stávajícímu vedení strany“. Hlavními osobami této skupiny měli být Alojz Lorenc, šéf StB, a Vasil Mohorita.
Ve hře ale figurovali i premiér Ladislav Adamec a Miroslav Štěpán, stranický lídr v Praze, který si měl myslet, že je „korunním princem“ Miloše Jakeše.
Podle Mohority chystal stranický převrat Ladislav Adamec. Potvrdil to i Michal Danišovič, který tehdy šéfoval pražské policii a vyjádřil názor, že Štěpán jako silný hráč Adamcovi překážel. Ten navíc dodal, že měla existovat konkrétní dohoda, podle které měl být Adamec současně prezidentem a generálním tajemníkem a Alojz Lorenc jako Slovák předsedou vlády.
Do toho přichází studentská demonstrace 17. 11., která se prý podle „spiklenecké teorie“ měla stát rozbuškou stranického puče. Ale i studentský lídr Martin Mejstřík připustil: „My jsme tam byli figurky na šachovnici, kterýma se někdo pokoušel tahat.“
„Konspirační teorie tvrdí, že StB naváděla dav prostřednictvím falešného studenta Milana Růžičky, který se ve skutečnosti jmenuje Ludvík Zifčák a je agentem StB,“ vykládá dokument. Ten vypovídal, že aktivizoval síť svých tajných spolupracovníků a jejich prostřednictvím manipuloval celým davem.
Tehdejší účastnice demonstrace si ale myslí, že dav na Národní třídě skončil spontánně. Martin Mejstřík se prý myšlence, že by průvod byl manipulován, dlouho bránil, ale s přibývajícím vědomím o fungování systému si nemyslí, že by StB nechala lidi jen tak jít, jak se jim líbí.
„Konspirační teorie posiluje i fakt, že dodnes bezpečně nevíme, kdo dal rozkaz k zásahu,“ připouštějí tvůrci dokumentu.
Václav Bartuška, který vyšetřoval zásah na Národní třídě jako člen parlamentní komise a napsal o tom knihu Polojasno, to interpretoval tak, že vedení KSČ rozčílené sérií velkých demonstrací dalo Miroslavu Štěpánovi úkol, aby „s tím něco udělal“. Jenže neřeklo co, a protože Štěpán měl obrovské ambice, cítil potřebu se předvést. Proto tlačil na velitele pražské policie, který formálně podléhal ministrovi vnitra, ale reálně měl nad ním moc Štěpán jako pražský šéf strany.
Dokument identifikuje, že prospěch ze zákroku by měli tři lidé. Miroslav Štěpán, který by ukázal svou sílu, Milouš Jakeš, který by si udržel moc, a Alojz Lorenc, kterého by událost naopak mohla vynést. I Martin Mejstřík řekl: „Jsem přesvědčen, že za tím byl Lorenc, tedy ten proreformní proud.“
V půl deváté, když velitel Danišovič nebyl u monitoru, začíná zásah. Demonstranti jsou vháněni do podloubí, kde jsou neviděni proháněni uličkou z obušků. Martin Mejstřík připomněl, že tam bylo téměř 600 zraněných, z toho skoro 40 s trvalými následky. „Tam byly rozkopaný genitálie, zlomený páteře. To nebyl žádnej samet,“ vykládal rozčíleně.
Velitel pražských policistů Danišovič, který zásahu formálně velel, na kameru tvrdil, že nevěděl, co se na Národní odehrávalo. „Já nevěděl, že tam vznikla nějaká ulička, nebo něco takového.“ Poté uvedl, že se ztratil nahrávaný záznam komunikace mezi zasahujícími jednotkami a dokonce i se štábem, kde seděl. „Takže tam byly manipulace s důkazy,“ odhalil šéf pražských policistů.
Další „vodou na mlýn konspiračním tezím“ je přítomnost významného velitele KGB, generála Gruškova, který v té době jednal se šéfem StB Alojzem Lorencem. Pavel Žáček ale tuto konspiraci vyvracel tím, že návštěva Gruškova v Praze byla dlouhodobě plánovaná za účelem podepsání smlouvy. Role KGB je tedy pro dokumentaristku vyvrácena.
Jaká ale byla role Alojze Lorence. Podle některých teorií měl právě on vybrat Zifčáka pro roli „mrtvého studenta“. Tvrdí to prý hlavně sám Zifčák. Václav Bartuška se tomu ale smál s tím, že Zifčák také vykládá, jak se s Lorencem scházel, ačkoliv byl mladý poručík, se kterým by velitel celé StB čas rozhodně neztrácel. „Ten ho mohl vidět jednou za rok na aktivu, to je vše. Představa, že sedí u Lorence v kanceláři a ten mu říká své plány, to ne,“ smál se.
Účastnice demonstrace, která se pohybovala v jeho blízkosti, pak rozporovala teorii o záměrném předstírání mrtvého studenta. Podle ní Zifčák skončil ležet na Národní třídě prostě proto, že od zasahujících policistů dostal několik ran. Teorie, že se tam válel záměrně s konspiračním plánem, je podle ní nesmyslná.
Ludvík Zifčák v čele průvodu na Národní třídě, vedle něj svědkyně
Během následujících dní se rozšířila informace, že na Národní třídě zemřel student jménem Martin Šmíd. Podle některých to muselo být plánované, neboť protesty a demonstrace začaly až po zveřejnění této zprávy. Obeznámený Václav Bartuška ale nesouhlasí. „Moje základní námitka proti všem spikleneckým teoriím je, že Česká republika je strašně ukecaná země. Zde udrží dva lidé tajemství tak maximálně půl roku, větší skupina lidí tak týden. Takže aby třicet let nikdo z těch, co to připravovali, o tom něco nenapsal třeba ve svých memoárech, to se mi fakt nezdá.“
Další konspirační teorie říká, že není náhoda, že StB nezasáhla při vzniku Občanského fóra v Činoherním klubu dva dny po demonstraci. Přitom by stačilo posbírat všechny přítomné v divadle, a bylo by po revoluci.
Podle Petra Pitharta to bylo proto, že ve chvíli, kdy na Václavském náměstí bylo 300 tisíc lidí, tak už se báli. Adam Kretschmer naopak předkládal teorii, že StB měla v Občanském fóru své agenty. „Jsou monitory ještě po 17. listopadu, co se děje v Občanském fóru. Prostě ten stroj jel dál,“ vykládal.
ČT v reakci na něj nabízí divákům vysvětlení, že „temné scénáře se vymkly z rukou“. A k tomu se přiklání i Martin Mejstřík, který se do té chvíle ochotně hlásil k řadě konspirací. Podle něj hlavní zásluhu na rozbití temných scénářů mají studenti. „My jsme byli tak našlápnutý, že jsme tím zaskočili i Havla. Celé Občanské fórum se prostě řídilo podle nás,“ vykládal studentský předák.
Jako důkaz nepřipravenosti je pak ukázán záběr na Václava Havla, kterak přímo na balkóně Melantrichu zmateně listuje stránkami svého projevu. A pak pronese, že „uměle zastavené dějiny se znovu rozeběhly rychlostí, která nás všechny znovu a znovu překvapovala“.
Konspiračním teoriím prý hraje do karet, že se tehdejší režim zhroutil sám od sebe, takže si někteří myslí, že to bylo na základě dohod.
Václav Bartuška k tomu vykládal, že Václav Havel, který strávil první polovinu roku 1989 ve vězení, nebyl v takové pozici, aby mohl za celý disent cokoliv slibovat a uzavírat dohody s komunistickou mocí. Podle Adama Kretschmera ale byl naopak jediným, kdo dokázal ovlivnit rozhodování ostatních, včetně statisíců demonstrantů. A Jiří Svoboda ocenil, že Havel svým kategorickým „nejsme jako oni“ nejspíš zabránil vlně pomsty a revanše.
Podle Bartušky byl základní strach starých komunistických funkcionářů z toho, že budou viset na lucernách. Velmi se toho prý obával zejména Alojz Lorenc. A právě to měl být hlavní důvod vstřícného postoje k opozici, nikoliv zákulisní dohody.
Adam Kretschmer si ale myslí, že klíčovou fotografií, která by měla být v souvislosti s listopadem zobrazována, nejsou studenti na Národní třídě, ale podání ruky mezi premiérem Ladislavem Adamcem a Václavem Havlem. Nejlépe taková, na které se za nim spokojeně usmívá Marián Čalfa, který „našel most k Havlovi“.
Podle Pavla Žáčka došlo k zásadní proměně na ÚV KSČ, který jednal 24. 11. Generální tajemník Milouš Jakeš tam podle něj ukázal, že neví jak dál, a vlastně se kolegů ptal, co má dělat. Což byla naprostá novinka, doposud generální tajemník vystupoval jako vůdce, který rozdává rozkazy.
Definitivní vyvrácení této konspirace má provést Petr Pithart. Podle něj rozhodl milion demonstrantů na Letné, s tím už nemohl režim dělat nic. „To byla ta chvíle, kdy oni si uvědomili, že vše je definitivně ztraceno,“ myslí si bývalý premiér a předseda Senátu.
„Další spiklenecká teorie jde ještě dál a tvrdí, že listopad byl uskutečněn na základě dohody mezi Václavem Havlem a KGB, tajnou sovětskou policií,“ poučuje diváky Česká televize.
Pavel Žáček připustil, že v Praze se v listopadu 1989 objevilo větší množství lidí z KGB, zejména analytiků. Chtěli prý především vyslat opozici signál, že nepodpoří silový zásah moci.
Podle Jiřího Svobody dnes již není tajemstvím, že Václav Havel byl ve styku s trvalými rezidenty KGB v Praze. A Vasil Mohorita k tomu dodal, že právě KGB rozehrávala v Československu hry za účelem výměny vedoucí komunistické garnitury.
Tehdejší tajemník Václava Havla Vladimír Hanzel připustil, že k jednomu setkání opozičního předáka se zástupci KGB došlo. „Přijeli nějací Sověti. Že jsou poslanci Nejvyššího sovětu a že jsou emisaři Michaila Gorbačova vyslaní, aby si promluvili s Havlem. Oni se vyptávali, jak to tady bude.“ Vyptávali se prý Havla, jestli tu jako prezident nastolí kapitalismus a jak si představuje vládu v této zemi. Havel prý tehdy ještě ani nevěděl stoprocentně, jestli bude prezidentem, natož co se bude dít.
Pak se tehdejší student a dnešní novinář Jiří Pšenička rozpovídal o roli Prognostického ústavu, instituce opředené mnoha mýty. Byl prý zřízen premiérem Štrougalem po vzoru ústavu, zřízeného v Sovětském svazu.
K vyvrácení fámy byl povolán Vladimír Dlouhý, který v ústavu tehdy dělal zástupce řediteli Valtru Komárkovi. Podle něj už tehdy kolovaly fámy, že tento ústav má být líhní budoucích stranických a státních elit, které si připravovala KGB. „Se vší odpovědností musím prohlásit, že je to pitomost,“ provedl Dlouhý dementi.
Podle Jana Mládka, bývalého ministra, který v Prognostickém ústavu rovněž působil, je mimo už samotná představa, že by byly dopředu vytipováni a roky šlechtěni nějací konkrétní lidé. V průběhu historických událostí se totiž nedá moc předvídat, kdo se prosadí a kdo naopak selže.
Václav Bartuška pak vzpomínal: „Já si živě pamatuju, jak byl objeven Václav Klaus. Sedíme a padne debata, kdo z vás zná nějakého ekonoma. A všichni koukali do země, protože znát ekonoma, to byla ostuda. A Rita Klímová řekla, u nás v paneláku bydlí jeden ekonom. Jediná otázka byla, jestli je komunista. Ona řekla myslím, že není.“ A tak se prý dostal do Občanského fóra jeho pozdější předseda a ještě později druhý prezident ČR.
Rita Klímová je prý hvězdou jedné z nejsložitějších konspiračních teorií. Podle ní měla být spojkou na Moskvu právě ona. Klímová vystupovala na tiskových konferencích OF jako tlumočnice do angličtiny, a proto „hlídala“ každé slovo Václava Havla. Navíc tato ekonomka byla bývalou manželkou Zdeňka Mlynáře, v emigraci žijícího bývalého tajemníka ÚV KSČ, vyloučeného po srpnu 1968. Ten v padesátých letech studoval v Moskvě a byl ročníkovým kolegou a dobrým přítelem Michaila Gorbačova.
Václav Havel, v pozadí Rita Klímová
I Michal Horáček potvrdil, že to byla právě Klímová, kdo přivedl do OF Václava Klause. Historku ale vykládal jinak než Bartuška, podle něj tlumočnice Havlovi prezentovala Klause jako velmi schopného člověka a posilu, kterou by OF nemělo opomenout. Pozoruhodné podle něj bylo spíše to, že Václav Klaus s sebou rovnou přivedl Vladimíra Dlouhého. „A pan Dlouhý, to byl soudruh Dlouhý. Ten tam byl předseda komunistické strany, v Prognostickém ústavu, a on tam dával svým kolegům stranické důtky,“ vzpomínal. Takže u Dlouhého skutečně byla otázka, co ve štábu opozice dělá.
Pokud jde o Václava Klause, ten se podle Jana Mládka stal nepostradatelným pro své schopnosti. Nikdo z OF podle něj nebyl schopen oslovit zahraniční novináře, kteří dění sledovali, tak dokonale a suverénně jako on. Navíc prý dokázal vystihnout to, co chtěl Západ, včetně takových institucí, jako je Mezinárodní měnový fond, slyšet.
Michalu Horáčkovi ale role „prognostiků“ stále vrtá hlavou: „Prognostický ústav byl zřízen na popud Andropova, šéfa KGB. A pak se divím, že jak pan inženýr Klaus, tak pan inženýr Zeman, ti naši prezidenti, jeví až lokajský postoj k dědici Sovětského svazu, což je Ruská federace. To je pozoruhodné,“ myslí si prezidentský kandidát z roku 2018. Historie Prognostického ústavu by si proto podle něj zasloužila „pořádné zkoumání historiků“.
Právě tuto teorii, spekulující o napojení Václava Klause a Miloše Zemana na Rusko, nechává autorka dokumentu Andrea Sedláčková bez vyvrácení.
Čalfa zamkl dveře a nepustil poslance ani vyčůrat
Potvrzením všech teorií o dohodě na předání moci má být způsob, jakým byl Václav Havel v prosinci 1989 zvolen prezidentem. Jiří Svoboda připomněl, že jej tak již před listopadem oslovovali i někteří disidenti a mezi emigranty se o tom mluvilo běžně. Jenže veřejnosti byl prakticky neznámý. Proto vyvolal v OF naprosté zděšení návrh poslance KSČ, aby byl prezident volen přímo.
Vladimír Hanzel, tajemník Václava Havla, to nazval „první protiútok komunistů“. „To opravdu byl velký problém, a Čalfa ho rozlouskl,“ vzpomínal Hanzel. Následuje známá historie se schůzkou Havel–Čalfa mezi čtyřma očima.
„To je ten zásadní moment. Nikdo neví, co se na té schůzce mezi čtyřma očima v suterénu sídla vlády skutečně řeklo.“ Konspiracím nahrává i fakt, že Čalfa před schůzkou důsledně zajišťoval, aby nebyla odposlouchávána. Podle Petra Pitharta to ale udělal proto, že se bál, aby mu Havel nedal košem. „Byla to chvíle, kdy přebíhal. Musel se jistit před svými, před bývalými svými,“ vysvětloval manévry Pithart.
Petr Pithart s Václavem Havlem v roce 1989
Vladimír Hanzel k tomu vysvětlil, že Václav Havel si moc přál mít ve funkci prezidenta už novoroční projev a Čalfa ho přesně na toto nalákal a nabídl mu scénář, který by stihl prezidentskou volbu do konce roku.
Součástí tohoto scénáře bylo zejména „zpracování“ poslanců za KSČ. Jiří Svoboda, v té době člen KSČ, vyprávěl, že podle informací kolujících mezi straníky to probíhalo tak, že Čalfa svolal všechny poslance do zasedačky v podzemí ÚV, nechal zamknout dveře a několik hodin je přesvědčoval k volbě Václava Havla. „Někteří chtěli už jít čůrat potom, a on je nepustil,“ vzpomínal v dokumentu Svoboda. Podstata jeho sdělení měla být jednoduchá: Když nezvolíte Havla, začne vendeta.
Podle Petra Pitharta Marián Čalfa nikdy v budoucnu nemluvil o tom, jak poslance přesvědčil. Jen se prý několikrát cynicky smál: „Oni byli zvyklí poslouchat, celý život poslouchali. Na většinu stačilo houknout a oni věděli. No a pak byli někteří, kteří se vzpouzeli. No tak některým jsem něco slíbil, některým jsem vyhrožoval, možná i trochu vydíral.“ Což je podle Pitharta normální, navíc Čalfa věděl mnohé věci na řadu lidí. To ale prý neznamená, že by platily různé konspirační teorie, kterými je prezidentská volba 1989 obestřena.
Pithart si ale nedovede představit, pokud by konspirační teorie byly reálné, co by Václav Havel Mariánu Čalfovi slíbil jako protislužbu.
Jiří Svoboda si ale myslí, že Havlovou částí dohody bylo, že KSČ zůstane legitimní stranou a její členové nebudou kolektivně stíháni. Vladimír Hanzel k tomu dodal, že „komunisté se v té době chovali slušně, nezlobili“, takže nebyl důvod je zakazovat.
Martin Mejstřík si představoval, že KSČ bude zakázána jako nacistická strana v Německu, ale to se nestalo. „Pak se tady s těma komoušema serem doteďka,“ zalitoval. „Je načase to, ty jo, nějak dokončit,“ nabádal.
A máme tu další teorii: Za vším hledej peníze. Převrat měli plánovat ostřílení pragmatici z KSČ i StB, kteří tak chtěli ovládnout ekonomiku. Podle Jiřího Pšeničky (tehdy studenta, dnes novináře) lidé z bezpečnostních složek věděli, že každý společenský zvrat přináší přerozdělení majetku.
Podle Vladimíra Dlouhého byly v české společnosti jen dvě skupiny, které trochu znaly svět a orientovaly v ekonomickém dění, teorii a nových trendech. Takoví lidé podle něj měli jako jediní předpoklady stát se členy vlády a pustit se do společenských změn. Jednou z těchto skupina byla „šedá zóna“, kterou reprezentoval Prognostický ústav. A tou druhou byli lidé z režimních institucí – z tajných služeb a ze zahraničního obchodu.
Vladimír Hanzel přiznal, že v OF původně byli básníci, spisovatelé, muzikanti, ale nikdo, kdo by vynikal jakoukoliv odborností, vhodnou k řízení státu. „No a oni se prostě rozhodli pro nás. Bodejť by ne, když s StB měli takovou zkušenost, jakou měli,“ vysvětloval Vladimír Dlouhý, jak se stal místopředsedou první polistopadové vlády.
Adam Kretschmer rozvíjel teorii, že třetí z možných skupin, totiž lidé z exilu, byla i na Hradě odmítána, protože nebyla součástí místních her a plánů. „Když dostanete kompetentní lidi do domu, tak ho nevytunelujete,“ zamýšlel se.
Podle Petra Pitharta měla v listopadu 1989 řada lidí „sociální kapitál“. Tedy konexe a informace ze své předlistopadové činnosti. Nejvíce prý pracovníci v zahraničním obchodě.
Podle Jana Mládka nejvíce vydělali ti, kteří hned na začátku pochopili, že za kapitalismu je jediným měřítkem nahromaděný majetek. Později pochopili, že za ten majetek se dají nakoupit média a politický vliv, a tak tu teď máme oligarchy.
Následovala lamentace nad premiérem Babišem.
Co se tedy v listopadu 1989 vlastně odehrálo? Michal Horáček ocenil, že průběh byl „sametový“. Vladimír Hanzel vnímá jako vítězství návrat svobody. Podle Pavla Žáčka došlo k rozpadu komunistické moci a okamžitému zaplnění uvolněného prostoru. Novinář a studentský vůdce Pšenička zkonstatoval, že to nebyla vlastně ani revoluce, protože netekla krev. Boj za svobodu je podle něj dlouhodobá záležitost.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
