Paní senátorko, jak byste hodnotila výsledek podzimních voleb? O čem podle vás vypovídají?
Slabá účast spoluobčanů v letošních podzimních volbách zřejmě vyplývá z několika faktorů, z nichž rozhodující je atmosféra ve společnosti. Přesně tak, jak to nazýval pan prezident Václav Havel: blbá nálada. Svoji roli sehrálo také pěkné počasí, ale to není zdaleka rozhodujícím faktorem. Povolební vyjednávání přinášejí další zklamání, neboť rozhodující není skutečnost, kdo volby vyhrál, nýbrž to, kdo s kým už se předem anebo dodatečně domluvil, a to bez respektu k vítězi. Mám obavy, že tato skutečnost nahraje těm, kteří například z pouhé recese budou volit nové strany a hnutí, nebo nevýznamná, zatím nezavedená uskupení. Mrzí mě, že na kandidátkách bylo mnoho tzv. nezávislých. Toto označení skrývá mnoho nevyzpytatelného… Osobně se domnívám, že nezávislý nemůže být nikdo. Toto vše může v dalších volbách přinést mnohé nesnáze a překvapení.
Tradičně jsou u nás ve volbách úspěšní zejména lékaři a i vy sama jste původním povoláním lékařka. Čím si vysvětlujete, že se těší u voličů takové oblibě a hlavně, že mají chuť kandidovat? Přeci jen funkce politika, na rozdíl od lékaře, je u nás dosti nepopulárním povoláním. A nelitujete někdy svého rozhodnutí kandidovat?
V tom vám dávám za pravdu. Povolání lékaře je v různých průzkumech veřejného mínění umístěno na prvních místech v oblibě. Každý z nás si bezděčně uvědomuje, že jde o člověka, který musel absolvovat náročné studium, což vyžaduje jistý soubor osobních vlastností, především pevnou vůli, trpělivost, ctižádostivost atd., atd. Teprve samotná praxe prověří, jaké má tento člověk vědomosti, ale především – jak umí jednat s pacienty a jejich bližními, a to i v relativně nestřežených nebo mimořádných situacích. Proto občany napadne, že to by mohl být ten pravý politik, který by je dokázal zastupovat v jejich přáních a zájmech. Je samozřejmé, že dotyčný navrhovaný musí mít chuť „do toho jít“… Dle mých zkušeností je takových lidí v politice třeba. Při tvorbě zákonů se totiž vyskytují problémy, které vyžadují odbornost ze všeho nejvíc. A pokud by tam lékař nebyl, může dojít k mylným formulacím, které by mohly mít fatální vyústění.
Osobně se v Poslanecké sněmovně i v Senátu cítím dobře. Jde o to, aby se člověk choval přirozeně, slušně a přesto otevřeně. Tak získá oblibu u kolegů politiků a hlavně u zaměstnanců Parlamentu. A máte pravdu: lékař tím spíše…
Psali jsme:
Do senátorských lavic usedáte od roku 2012. Než jste se stala senátorkou, prošla jste si řadou politických funkcí. Působila jste jako poslankyně, ministryně či jako hejtmanka Plzeňského kraje. Která z nich vás osobně bavila nejvíce a která je z nich nejnáročnější, pokud se to tak dá říci?
Z vyjmenovaných funkcí mě bavily všechny. Každá jinak. Na některých tzv. postech „více fouká“, neboť jsou relativně vysoko. I s tím je nutno počítat a kontrolovat sám sebe nepřetržitě. Ale když zjišťuji, že mě z minulých působišť pozdravuje plno spolupracovníků, vzpomínají, píší nebo přicházejí s prosbou o pomoc – to mě hřeje u srdce. Příklad: Nedávno jsem se po dlouhé době potkala s řidičem z jednoho z vysokých úřadů, kde jsem působila, a on mi praví: „Kdypak se už vrátíte?“ To hovoří za vše. Přízeň, náklonnost či vděk spolupracovníků, ale i jakýchkoliv spoluobčanů, pacientů, sousedů, známých, byla a je pro mne tou největší odměnou a poctou. Pokud bych měla označit funkce nejnáročnější, pak je to nepochybně Ministerstvo zdravotnictví v roli ministryně a dále pak funkce hejtmanky. Díky posledně jmenované jsem vyrobila spíše žertem parafrázi na slavný výrok kolem kněžny Libuše: Běda ženě, která mužům vládne…
V Senátu jste nyní členkou výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Jak byste řešila problematiku sociálního bydlení? A domníváte se, že se v nejbližší době podaří schválit potřebný zákon? Podle poslankyně Jitky Chalánkové, jež na zákonu pracuje, je jeho schválení v nedohlednu, přičemž otálení přijetí zákona kritizuje i prezident.
Nejde o úkol jednoduchý, ale chce urychlené řešení. Bylo by třeba se rozhlédnout, jak tento úkol řeší na západ od nás, kde je kapitalistická společnost zabydlena již daleko dříve.
Osobně se více než rok zabývám problematikou tzv. mezigeneračních domů. Zpočátku jsem myslela, že jde o utopii, ale z tohoto omylu mě vyvedl jeden náš mladý sociální demokrat. Má příbuzné v Bavorsku a tam tato zařízení začali budovat od roku 2005. Nyní je jich v sousední SRN již kolem 400! U nás by šla zařídit relativně lehce, a to navázáním zájmové činnosti seniorů na již existující např. střediska pro volný čas dětí a mládeže. Tam by se kloubily zájmy nejen mladých a progresívních jedinců, ale i těch starších a moudrých. Z těchto společných zájmových činností by vznikala mnohá přátelství, stavěná na dobrovolnosti… Jsem přesvědčena, že by pak osamělý senior přivítal do podnájmu svého mladého kamaráda, který by mu poskytnul pomoc, zaplatil polovinu nájmu… A na oplátku by senior vedl tuto skoro společnou domácnost anebo radostně očekával příchod svého kamaráda denně odpoledne, aby si jen tak popovídali... Myslím tím hlavně na děti z dětských domovů, které po dovršení 18. roku věku často nevědí kudy kam… Parlamentní institut mi na požádání promptně sehnal něco z praxe v SRN, kam se chceme se skupinou zájemců brzy vydat. Šlo by tedy o podskupinu sociálního bydlení…
Psali jsme:
„České zdravotnictví se významně posunulo v posledních pětadvaceti letech,“ prohlásil nedávno v pořadu Interview ČT24 pediatr David Marx, předseda České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví. Současně také dodal, že české zdravotnictví pak prý ještě z dob totality trpí určitou nedůvěrou mezi pacienty a lékaři. Dá se také říci, že na akutní péči máme možná více nemocnic, než potřebujeme, naproti tomu schází lůžka v zařízeních následné péče.“ Následně poukázal na to, že se v českém zdravotnictví nepodařilo zavést standardy a nadstandardy a ostře zkritizoval zrušení poplatků ve zdravotnictví. „Nemám z toho dobrý pocit, ale je to politické rozhodnutí. Ty poplatky měly silnou regulační roli. Je prokázáno, že člověk, který platí i jen symbolicky, za službu, kterou právě spotřebovává, omezí rizikové chování, bude dbát na prevenci a poklesne nadužívání prvotních kontaktů s lékaři.“ Co vy na to?
Pan předseda David Marx má v lecčems pravdu, ale s jeho závěry úplně nesouhlasím. Je třeba zvážit, že on pracuje v Praze, kde je situace takřka ve všem jiná než v jiných městech ČR. Že na akutní péči existuje „mnoho nemocnic“ – to se týká možná Prahy. V jiných lokalitách tomu tak není. Například v Plzeňském kraji v sedmi okresech jen v 5 z nich existuje lůžková zdravotní péče s obrovským „uzlem“ v Plzni. To však i při přiměřeném počtu lůžek představuje ohrožení dostupnosti zdravotní péče zejména na Tachovsku. Navíc při praktickém zániku důležité nemocnice v Mar. Lázních ve vedlejším Karlovarském kraji. Bez důkladné analýzy ve všech krajích naší republiky podle jednotného manuálu, bez jednotného řešení s přihlédnutím k individuálním odlišnostem, nelze činit jakékoliv směrodatné závěry.
Co se týká samotných poplatků ve zdravotnictví, lze konstatovat následující: K jejich zavedení vůbec nemělo dojít, neboť zdravotnictví má být financováno ze zdravotního pojištění, ze státního rozpočtu, z prostředků krajů a měst, z pozice donátorů a zcela naposledy je na řadě pacient. Zabývá se tím obor organizace zdravotnictví v rámci výuky sociálního lékařství lékařských fakult, ze kterého jsme v 6. ročníku studia skládali státnici.
Jak je 25 let po revoluci možné, že jsem se tím zabývala v roli ministryně, s výjimkou Ivana Davida předtím, pouze já ve spolupráci s Institutem pro zdravotnickou politiku a ekonomiku pod vedením MUDr. Petra Hávy? Jak je možné, že tato „koncepce“, přijatá vládou Jiřího Paroubka v červenci 2005, byla mými následníky zcela ignorována? A to je tak v každém rezortu. Neexistuje koncepce, strategie, a pak každý ministr jedná dle svých stranických doktrín, nebo osobních zkušeností či odbornosti… Kdyby existovala zmíněná strategie, tak pak by jakákoliv vláda mohla volit jen taktické kroky, jak ji naplňovat…
Poplatky, zvané regulační, nic neregulovaly. Pouze se těmto příjmům do zdrav. zařízení postavily vstříc i zdravotní pojišťovny, a financování zdravotnictví zaznamenalo další „zatáčku“ či „uzel“, představující komplikaci… Spoluúčast našich nemocných je už dost velká a není žádoucí ji zvyšovat. Zvláště pak v okamžicích, kdy nastupuje hospodářská krize, jako tomu bylo kolem roku 2006-7… A zvláště pak u nejpočetnějších spotřebitelů zdrav. péče, jakými jsou malé děti a senioři… Ale to dobré nakonec: Zdravotní péče zaznamenala po roce 1989 značné pokroky. Vztahy mezi lékařem a pacientem však nejvíce zhoršily změny ve financování zdrav. péče a absolutní nedostatek lékařů s tím související, kteří odcházejí „za lepším výdělkem“ směrem na západ.
Problematika standardů a nadstandardů je omílána cca 20 let. Leckteré pokusy existovaly, ale významně se lišily, a to dle toho, kdo „standard“ vnímal z pozice věcné anebo z pozice financí. Nejnesmyslnější byly hovory o nadstandardu a jeho realizace, přičemž neexistovala definice standardu. To odporuje logickému myšlení!
Psali jsme:
Brzy oslavíme pětadvacáté výročí sametové revoluce. Jste spokojena s polistopadovým vývojem, nebo jste si to představovala jinak?
S polistopadovým vývojem jsem i nejsem spokojena. Tehdejší sametovou revoluci jsem vnímala jako obrat k lepšímu, ale záhy jsem z „nemocniční ponorky“ vnímala četná nedopatření, nespravedlnosti, diletantismus, postupy bez zákonných podkladů atp. To byl i důvod, proč jsem se s podporou mojí matky, která mi připomněla osud mého dědečka – člena předválečné sociální demokracie, stala členkou této politické strany. Prý abych získala platformu, kde mohu vznášet připomínky, kritiku apod. Asi to byl dobrý počin, i když bez důraznosti, trpělivosti a bez čistého svědomí se toho dosáhne i po sametové revoluci často nemnoho. Postupně se vytrácela politická i lidská kultura, tolerujeme bezdomovce, někteří sahají k tzv. úsporným opatřením na účet těch nejpotřebnějších apod. Vytrácí se i spravedlivé počínání, i když to asi neexistovalo nikdy. A tam, kde chybí hanlivé argumenty, tak se prostě vymyslí. To je vrchol bezmocnosti, a obrana de facto není. Leč satisfakce jsem se přece jenom dočkala! Inu, vždyť žijeme ve století elektronické komunikace, kdy i „boží mlýny melou rychleji!!!“
Která z politických osobností měla podle vás za uplynulých pětadvacet let pozitivní vliv na vývoj naší země ke svobodě a demokracii?
Musím věru hodně přemýšlet, abych vyjmenovala ty skutečně významné osobnosti ve smyslu kladném… Nepochybně je to Václav Havel, Petr Pithart, Zdeněk Jičínský, Valtr Komárek, Petra Buzková, Milan Štěch, Bohuslav Sobotka, Zdeněk Škromach, Alena Gajdůšková, Miroslav Opálka.
Nikdo z nás není dokonalý, ale někteří zjevně získanou moc neunesou a pak do historie v kladném slova smyslu nevstoupí…
Doc. MUDr. Milada Emmerová, CSc.
Co dnešní komunisté? Změnili se?
To je široká otázka. Jejich předvolební programy jsou velmi podobné programům ČSSD. Některé kroky v rámci zahraniční politiky jsou občas poněkud rozdílné, ale netroufám si říci cokoliv více, poněvadž se domnívám, že jsou rozdíly v informovanosti v jednotlivých politických stranách apod.
Před sebou mám na psacím stole předvolební letáček pana poslance Miroslava Opálky, člena KSČM. Je tam kromě jeho fotografie napsáno: „Člověk člověku člověkem“. I to je moje krédo a postrádám tuto zásadu u mnoha politiků, zejména z pravé části politického spektra. Jejich návrhy při tvorbě zákonů mi často připomínají cynismus a bezohlednost.
V poslední době to vnímám směrem k seniorům, a to bez ohledu na to, že i já již patřím do této věkové kategorie! Místo, aby se zdůrazňovala jejich důležitost s ohledem na jejich životní praxi a moudrost, vyzdvihují se jen tzv. nevýhody. Stárnutím společnosti se spotřebuje moc peněz na jejich důchody, je proto nutné zvýšit DPH, je nutné budovat nákladná sociální zařízení atd. Účinnějším krokem by však byla podpora porodnosti, což se v podmínkách naší společnosti ubírá tak nějak „cik-cak“. A z toho vyplývá nejistota i pro mladé lidi.
Často se lze setkat s názorem, že nám sice změna režimu přinesla svobodu slova či pohybu, ale naproti tomu je rekordní nezaměstnanost, propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje a vlivem moderních technologií (např. odposlechy) dochází opět i ke ztrátě soukromí. Co vy na to?
Vaše poslední otázka směřuje k mému vyjádření, že se často svoboda rozpojila s odpovědností, že jde někdy spíše o anarchii, že je společnost rozhádaná, nespokojená. Nejde však už jen o závist, pověstnou českou vlastnost, ale jde spíše o propastný rozdíl mezi majitelem skvostné jachty a mezi tím, kdo nemá prostředky na zaplacení obědů pro své dítě školou povinné!!!
Vadí mi tzv. svoboda slova u mnohých novinářů. Mne tento nešvar jejich strany postihnul také, a to několikrát během několika let. Tak například nepodložené tvrzení jisté paní redaktorky, že jsem jako ministryně zdravotnictví chtěla jeho znárodnění, nebo, že mě navštěvovala lesbička, nebo že jsem černý pasažér, což překvalifikoval pan generální ředitel dopravního podniku na „šedého pasažéra“ apod. Snaha dehonestovat, ublížit, poškodit pověst. A mně na pověsti vždy eminentně záleželo. Vždyť lékař, který nepožívá důvěry pacienta skrz naskrz, což sahá až do jeho soukromí, nemůže být ani úspěšný. A já jsem šla studovat medicínu nikoliv pro titul anebo předpokládané bohaté finanční odměny, ale proto, že se stal mým pomyslným vzorem doktor Galén z Čapkovy Bílé nemoci. Jsem přesvědčena, že existují stovky mých pacientů a spoluobčanů, kteří by tento můj výrok potvrdili! A to mě těší nejvíce. Zkrátka – ve všem mít čisté svědomí!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Kateřina Synková
