Fotogalerie: - Dvě tváře Štrasburku
Ransdorf poukázal na to, že nejnovější Krystlíkův příspěvek na PL ,,pokračuje v linii stavění historie na hlavu, jako vždy v neprospěch Čechů".
Europoslanec ubezpečuje, že je v německé kultuře hodně doma, váží si jí a obdivuje ji. Německý přínos lidstvu je podle něj ale složitý. „Na jedné straně úžasné hodnoty vědy a kultury, na druhé straně fatální prohry německých humanistů a vyslovené zločiny páchané v masovém měřítku,“ podotkl Ransdorf.
Kdybyste hlasovali o nedůvěře vládě Bohuslava Sobotky, jak byste se zachovali?Anketa
Slovanské plemeno musí být bičováno jako osel
Temné stíny lze prý najít v německých dějinách už v době středověku. Tak například apoštol Německa svatý Bonifác (Winfrith, 675–754) prý tvrdil, že Slované jsou „nejhnusnější a nejpříšernější z lidských kmenů“. Dětmar Merseburský (Thietmar von Merseburg, 975–1018), jehož Kroniku si čtenáři mohou nyní přečíst i v češtině (vyšla roku 2008), údajně prohlašoval, že „slovanské plemeno musí být střeženo jako býk a bičováno jako osel“. Podle Ransdorfa fakt, že Polabští Slované zmizeli, ale Češi se udrželi a drží se v oblasti střední Evropy, která se jako klín zakusuje do německého prostředí, někoho dráždí k nepříčetnosti.
Ransdorf také připomíná několikasetleté germanizační úsilí habsburské monarchie a urážlivé výroky v Augsburger Allgemeine Zeitung z doby Frankfurtského sněmu v roce 1848. „Pánové od těchto novin odpírali Čechům a Slovanům právo na utváření vlastní historie mimo rámec Německa,“ uvedl europoslanec s tím, že Německem má na mysli Německo jako historické území. „2. května 1848 v těchto novinách napsali, že ‚Češi v Čechách nemají jinou volbu než být Němci, anebo nebýt. Přejeme jim jejich jazyk, jejich zvyky, jejich vzpomínky, dokonce i jejich naděje, ale požadujeme, aby přijali za svůj německý zákon a zřekli se jakéhokoliv pokusu odloučit se od německých dějin‘,“ citoval politik zmíněný list.
Celé vyjádření M. Ransdorfa ZDE
Ke kladným položkám vzájemných vztahů patří valdenský protest
V této souvislosti se ptá, jak vůbec může někdo vyčítat Palackému a Havlíčkovi, že nechtěli spáchat národní sebevraždu. „Přitom František Palacký si obecného lidského vážil více než národního,“ podotkl Ransdorf.
Na druhou stranu přiznává, že v česko-německých vztazích existují i kladné položky. „Sem patří, z německy mluvících zemí přišlý, valdenský protest. Ten v Čechách zdomácněl a spojil se s revolučním vzmachem husitství, které mělo ohromný ohlas u německých sousedů,“ uvedl Ransdorf s tím, že v řadách husitů působilo i velké množství Němců.
A německý reformátor Martin Luther volal po tom, aby se Německo stalo novými Čechami, a pomohl svou iniciativou zlomit stoletou blokádu českých zemí.
Thomas Müntzer spatřoval centrum světové reformace právě zde. V Praze působili vědci jako Johannes Kepler, umělci jako Hans von Aachen, přednášeli tu Doppler, Mach, Einstein. „Česko-německé soužití dalo vyrůst zjevům, jako byl teolog, filosof a logik Bernard Bolzano či spisovatelé Franz Kafka a Max Brod,“ uvedl Ransdorf.
Prorocká slova J. V. Friče
Josef Václav Frič prý v té době napsal slova, která vyznívají prorocky. Měl prý napsat, že německý tlak může sice slovanské národy silně poškodit, ale nezlomí je. „Ovšem expanze navenek se stane brzdou demokracie doma a učiní z Německa nenáviděný stát,“ citoval komunistický politik Fričova slova s tím, že odolnost Čechů je tedy i v německém zájmu, protože je bojem za německou svobodu, ve prospěch demokratických sil v Německu. Podle Friče totiž svoboda slovanských národů bude znamenat i svobodu německého lidu.
Karel Sabina zase uváděl, že bez nároků vůči druhým Německo „zůstalo by krásnou říší uprostřed Evropy, útočištěm vědeckých bádání, místem styků všesvětové literatury; bylo by jen politicky koncentrovanější, pružnější ve svém sociálním úsilí“.
Menšinoví Němci měli v ČSR garantována práva, a stejně jim to nestačilo
Ransdorf poukazuje i na to, že v československém státě od roku 1918 měli Němci garantována všechna menšinová práva, měli své ministry ve vládách, měli vysoké školy, kulturní instituce, divadla. A přece v létě 1938 stanovila Sudetoněmecká strana jako svůj konečný cíl totální zničení české národní existence. Autoři tohoto programového dílka prý říkali, že už nikdy v dějinách nesmí dojít k českému obrození. Že je nutno zničit od základu každou možnost takového obrození. Proto je třeba potlačit český jazyk a jeho úplné zmizení je v německém zájmu. „Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti osídlováním Němci, převádění ... Čechů do nerozlučné a fyzické souvislosti s Německem,“ citoval Ransdorf.
Za mrtvé při divokém odsunu Němců z Brna může to, že je Rakousko nevpustilo na své území
Ransdorf se věnuje i tomu, že průběh poválečného odsunu německého obyvatelstva je předmětem sporů. K tomu, že se diskutuje o divokém odsunu z Brna, uvedl, že velká část obětí jde na vrub toho, že rakouská strana uprchlíky nevpustila na své území a v táboře došlo k epidemii úplavice.
Naopak práce Milana Strnadela pro opavský region dokumentuje spořádaný průběh celé akce. Ať už bude ale úplný obraz jakýkoliv, nikdy si podle Ransdorfa nelze odmyslet dobový kontext, kdy celý český národ jen taktak přestál dobu, ve které mu šlo o holé přežití.
A Edvard Beneš, kterého sudetoněmečtí politikové označují za válečného zločince, se opakovaně a dlouhodobě pokoušel o dohodu se sudetskými Němci. „Dokonce i za 2. sv. války jednal s Wenzelem Jakschem. Jaksch si ovšem kladl jako podmínku dohody československé uznání platnosti mnichovské dohody,“ upozornil s tím, že dnes máme k dispozici vydání korespondence mezi Benešem a Jakschem, ze které plyne, že Jakschovo ultimativní stanovisko jakoukoli možnost dohody vyloučilo. „Žádný československý politik nemohl takovou podmínku akceptovat, zejména za situace, kdy českému národu šlo doslova o fyzické přežití,“ poukázal Ransdorf.
Všímá si též toho, že na probíhajícím sněmu Sudetoněmeckého krajanského sdružení dělal Berndt Posselt reklamu tomu, že sudetoněmecké krajanské sdružení na svém sněmu zrušilo požadavek restituce majetku a že vlivný spolek Witikobund nebyl na sněmu zastoupen, protože na původních požadavcích trvá. Europoslanec ale poukázal na málo známý fakt, že dokumenty spolkového ústavního soudu v Karlsruhe, věnované smlouvám o východní politice, nikdo nezrušil. „Soudci Ústavního soudu nechali otevřenou otázku majetku a hranic do doby, než bude uzavřena definitivní mírová smlouva s Německem. Ta nebyla uzavřena dodnes,“ upozornil Ransdorf s tím, že určitým vyvolávačům duchů minulosti tak zůstávají otevřená vrátka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
