Kompenzační pomůcky, funkční náhrady, protézy různých orgánů pomáhají zvládnout ztrátu některého orgánu nebo jeho funkce. Běžně se domníváme, že v této oblasti je všechno zabezpečené a že zejména dětem se dostává nejlepších služeb. Jiné zkušenosti získala Věra Adámková. „Opakovaně se setkávám s lidmi, kteří se obracejí na různé nadace a další organizace o pomoc, protože nejsou schopni finančně zvládnout náhradu některé rehabilitační, kompenzační pomůcky či protézy u svého dítěte," sdělila ParlamentnímListům.cz.
Ze všech smyslů se dá nahradit protézou pouze určitý typ ztráty jednoho z nich – sluchu. „Velmi obtížná je situace u dětí, které se narodily s vrozenou hluchotou (ale bez porušení sluchového nervu). Bohužel, sluch je hlavním orgánem, kterým se orientujeme a jehož ztráta může jedince vyřadit z běžného života," upozornila lékařka. Po staletích skutečné hluchoty umožnily moderní technologie těmto dětem pomoci vývojem kochleárního implantátu. „Je to elektronická smyslová funkční náhrada, která zprostředkovává neslyšícím osobám sluchový vjem přímou elektronickou stimulací sluchového nervu," vysvětlila profesorka. Skládá se ze dvou částí. Vnitřní části, která se chirurgicky vkládá do skalní kosti a vnitřního ucha. A zevní části nazývané řečový procesor (kde je i mikrofon a vysílací cívka), jenž se ukládá za boltec ucha (u starších přístrojů je to krabička, která se nosí třeba za pasem). Tato část přenáší informace do vnitřní části aparátu.
Rodiče nemají 250 tisíc na výměny aparátu
„První kochleární aparát byl voperován šestiletému chlapci v roce 1992 v Hannoveru a už o rok později proběhla operace v České republice. V současné době má v ČR voperováno aparát asi 700 dětí a asi 300 dospělých," objasnila Adámková.
Vnitřní část má prakticky celoživotní životnost. Problémem je podle lékařky část druhá, která je dle typu aparátu za pasem nebo za uchem. Ta má mít trvanlivost 10 let. „Což je u dětí neracionální. Rostou, jsou v běžném kolektivu školy, účastní se běžného života a představa, že tato vnější část zůstane nedotčena, je nereálná. Nehovořím ani o tom, že vnější části aparátů jsou vystaveny běžným podmínkám - pot, vlasy, převlékání - takže se stává často, že je třeba tuto část vyměnit," ozřejmila. A v tom případě je zle. „Většina nutných dětských výměn nesplňuje požadavek desetiletého užívání aparátu, kvůli čemuž však rodina na příspěvek nemá nárok a sama není schopna zaplatit 250 000 Kč," vypozorovala aspirantka na senátorský post. Dítě s vrozenou hluchotou, které má kochleární aparát, se díky němu může plně zařadit do běžného života. „Odpadá tak nutnost péče o dítě jedním z rodičů v předškolním věku i různých asistentských služeb v pozdější době. Může se připravovat na zvolené povolání a to také řádně vykonávat, takže není třeba sociálních podpůrných potřeb," upozornila Adámková.
Bohužel, v okamžiku náhlé ztráty funkce vnější části (porucha, poškození) se stává plně závislým na své rodině. Dítě nemůže chodit do školy, neb nic neslyší. Rodiče musí přizpůsobit své pracovní povinnosti vzniklé situaci. „Je proto důležité, aby výměna proběhla co nejdříve," zdůraznila lékařka a navrhuje řešení této situace. „Domnívám se, že je třeba posuzovat kochleární aparát jako celek a potom hradit výměnu i jeho částí. U dětí (alespoň do 10 let věku) zkrátit dobu pro výměnu na 5 let, což mají vyspělé státy. Návratnost ekonomické náročnosti léčby hluchoty touto cestou je poměrně rychlá, dítě dochází do běžné školy a není třeba žádných dalších sociálních výdajů," uzavřela Věra Adámková.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: osz
