„Máme tu 150 klientů od 18 do 64 let věku,“ seznámila ParlamentníListy.cz se situací ředitelka domova Kateřina Šimková. „Dalším šesti ještě není 18 let. Donedávna jsme byli registrováni již pro děti od tří let a horní hranice byla 27 roků. To se změnilo, jak bylo potřebné sem umístit starší klientelu. O chod se stará 85 zaměstnanců, máme vlastní kuchyni, dokonce jako jediný ústav v kraji máme vlastní bazén.“ S tím je podle zdejších pracovníků pořád plno starostí, hygiena striktně vyžaduje pravidelné časté kontroly a ty samozřejmě něco stojí. Práce je náročná a finančně to není žádná sláva.
Psali jsme:
„Letos šlo naštěstí čerpání finančních prostředků dobře,“ hodnotí radní pro sociální oblast Plzeňského kraje Zdeněk Honz. „Dostali jsme vše, co jsme potřebovali, ale byla to samozřejmě fuška.“ V loňském roce tu byla na budově zoufalá situace, podle ředitelky Šimkové dokonce dvakrát havarijní stav, kdy střecha protekla až do přízemí. Naštěstí to by se už nemělo opakovat, je připravena investice za 11,5 milionu korun - tři miliony jsou z vlastních prostředků zařízení, zbytek poskytne Plzeňský kraj. Další novinkou tady bude nový stacionář, zlepší se ubytování v přízemí pro nepohyblivé pacienty, kteří jsou zatím ve dvou sedmilůžkových pokojích v přízemí.
Řada povolaných neví, jak to tu funguje
Problémem je, že řada takzvaně kompetentních lidí, kteří sem přiházejí na návštěvy či kontroly, fakticky neví, jak domov funguje. „My tu nemůžeme vykonávat žádné lékařské zákroky, a proto se klienti vozí do nemocnice. Z toho je řada lidí právě třeba v klatovské nemocnici překvapena, diví se, proč to nevyřešíme u nás. Jenže my jsme sociální zařízení, nikoliv zdravotnické,“ říká Kateřina Šimková.
„Hodně lidí si tak myslí, že je lepší, když je klient doma u svých rodičů. Jenže pak může časem nastat problém. Až rodiče zestárnou a nebudou moci se pořádně postarat o svého svěřence, ten pak musí stejně do takového zařízení a zvyká si velice špatně. Proto ti, kdo jsou umístěni již v mladém věku, tady mají opravdový domov, jsou tu zvyklí a jejich blízcí je samozřejmě mohou navštěvovat.“ Toto si neuvědomuje mnoho sociálních pracovníků, kteří by nejraději viděli tělesně postižené ve svých domovech. Když pak nastane mimořádná situace, kdy rodiče nebo pěstouni nemohou, je problém na světě. „I taková instituce, které se dnes říká orgán sociálně právní ochrany dítěte, a který pracuje při městských úřadech, má mnohdy naivní představy, které se jen těžko kryjí s realitou.“
Příběhy, příběhy…
Co klient, to zajímavý příběh. Někdy smutný, jindy optimističtější. Právě v těchto závěrečných dnech roku se o ně místní rádi podělí - samozřejmě s ohledem na anonymitu daného člověka. „Dostali jsme sem například chlapce, který byl v dětském domově brán jako neposlušný výstřední kluk. Až u nás se přišlo na to, že je zcela hluchý, ale výborně odezíral. A nebo tu máme zase dojemný příběh klienta, který téměř nemluví a vydává jen neartikulované zvuky. Ale při vánoční koledě s ostatními zpívá! Samozřejmě ne úplně hlasitě a výrazně srozumitelně, ale přesto…“ podělila se s námi ředitelka Šimková.
„Zdejší pracovníci jsou opravdu nadšenci,“ hodnotí práci lidí v domově radní Honz. „S klienty jezdí na nejrůznější akce a výlety, našla se řada sponzorů. V této nelehké době tady vidíte, že se všichni snaží, aby zdejším lidem bylo dobře.“
Pracovníci také upozorňují na to, jak dobré je do domova na akce, besídky či setkávání přivádět děti a mladé lidi, aby poznali život postižených spoluobčanů. Ti, kteří sem chodí už od mala, ti už nejsou překvapeni a berou vše jako normální záležitost. Naštěstí je pryč doba, kdy se obdobné ústavy stavěly co nejdál od měst a lidé zde tvořili uzavřenou komunitu, o které „ti venku“ věděli jen pramálo.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
