Moderátorka Zita Senková Stehlíkovi připomenula, že deset z šestnácti pracovníků Památníku Lidice podalo výpověď kvůli odchodu ředitelky Martiny Lehmannové. „Podle nich bude Památník po její rezignaci navrácen normalizačnímu výkladu dějin,“ přidala vysvětlení a dodala, že Lehmannová rezignovala po sporu s lidickými přeživšími.
Stehlík řekl, že co se v Lidicích odehrává, je pro něho velmi citlivé, protože se Lidicím ve svých pracích věnoval a podílel se i na vzdělávacích výstavách. A také proto, že má v Lidicích celou řadu přátel. Vyjádření zaměstnanců památníku už podle něho jdou v některých případech přes čáru. „Tady už to není, podle mého názoru, normální reakce na to, když je někdo odvolán z funkce,“ pravil. Chápe, že zaměstnanci, které si ředitelka do Památníku Lidice přivedla, jsou s ní solidární. „Ale útočit v tuto chvíli na pozůstalé po těch rodinách, útočit proti vedení obce z pozice Památníku... Památník Lidice není standardní museum, není to standardní galerie, už z jeho zřizovací listiny má hájit památku těch, kdo přišli o život při tom obrovském nacistickém zločinu. Jestliže dojde k tomuhle konfliktu, je to špatně,“ vyjádřil se jasně Stehlík.
K dokumentu, ze kterého Vojtěch Kyncl vycházel, Stehlík poznamenal, že vznikl s velkým časovým odstupem a byl napsán člověkem, který zmíněnou Židovku zatkl a předal gestapu. Dle Stehlíkova názoru měl četník, autor záznamu o udání, zájem vytvořit ho účelově. „Opravdu se nebavíme o zastírání fakt, blokování práva na pravdu nebo zveřejňování pravdivých údajů,“ popsal kauzu a dodal: „Já myslím, že nám uniká jeden moment, a to je určitá forma etiky historikovy práce. Historik samozřejmě má, pokud objeví... Měl by psát pravdivě. Ale ta etika historikovy práce. Já jsem během svého, i za situace, kdyby to byla pravda, já jsem za svého života zpracovával osudy stovek důstojníků, vojáků. A během té práce i u hrdinů jsem narazil na to, že občas se může stát, že ten člověk se v nějaké době zachoval nečestně. Často třeba po únoru 1948,“ vysvětloval historik a doplnil, že také komunikuje s rodinami těchto osobností.
Když něco takového zjistí, tak má jako historik dvě zásadní možnosti. Buď negativní aspekty vynechá, a pak lže. Nebo napíše celou verzi, a pak ublíží těm, kdo se mu otevřeli a pomohli mu. „A já jsem v těchto případech volil možnost třetí. Já jsem to nenapsal. Přestože jsem měl silný nebo zajímavý příběh, protože jsem si řekl, ať to třeba napíše někdo jiný, já do toho nepůjdu,“ popsal svou praxi. „Domnívám se, že jestliže nemáte dostatek informací, nemáte to vyfutrované, jak se říká, ověřené z několika zdrojů, tak by člověk měl být, zvlášť když může ublížit, tak by se měl držet zpátky,“ mínil Eduard Stehlík, vojenský historik a možný nástupce Martiny Lehmannové.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kas