Řešíme-li otázku evropské armády a české účasti na ní, stačí si položit základní otázku římského práva: „Kdo z toho má prospěch?“ Stejně jako z existence současné EU je to jednoznačně Německo, protože se jedná o německou EU a bude se jednat o německou evropskou armádu. Proto tak zuřivý dlouhodobý nápor na českou historii. Nicméně hlavním hráčem není Německo.
Historické vztahy
Dlouhodobě zesiluje systematická propaganda zaměřená na kritiku a diskreditaci jak vzniku, tak existence našeho státu a jeho budovatelů, stejně jako kritika české historie, počínaje slavným obdobím husitství. Děje se tak kupodivu především z domácích řad. Cílem je změna myšlení českého národa. Její základ je však evidentně v Německu, které se s podporou většiny českých médií a části politiků, v řadě případů europoslanců, snaží posilovat nejen ekonomickou kontrolu nad naší republikou jako koloniálním zdrojem levných pracovních sil a odbytištěm nekvalitní produkce, ale rovněž zdrojem vojáků, kteří by bojovali za německé zájmy. Snaží se proto převzít kontrolu nad naší armádou zapojením našich útvarů do Bundeswehru (7. brigáda rychlého nasazení dohodou Stropnický – Leyenová roku 2017). Dále se o to snaží dodávkami německé výzbroje, například BVP Puma a servisu pro letouny Airbus, především cestou společnosti Glomex, kterou mediálně podporuje především Security magazín Víta Bárty. Musíme si proto položit otázku, čí je a čí bude armáda České republiky. To je hrozivá, bohužel zcela reálná otázka, protože armáda je jedním ze základních pilířů vlasti a v mnoha případech i národa kdekoli na světě. K pilířům existence státu patří jasně definované území obklopené hranicemi, historie, hymna, vlajka, měna, ústava. Základem státu je většinou národ a jeho základem rodina. Všechny uvedené pilíře současná ideologie EU vedené Německem ohrožuje, přičemž odnárodněním armády ohrožení výrazně zesílí.
Nelze přehlížet, že základním prvkem cílené destrukce naší země ze zahraničí, jsou kromě euromarxismu, který je historickým rozvinutím trockismu, především německý revanšismus. Jeho základem je snaha zvrátit výsledky druhé světové války, zaměřená především proti slovanským národům, jeho předními reprezentanty, takzvanými sudetskými Němci. Odsun sudetských Němců (1945–1947), kteří přijali roku 1939 dobrovolně německé občanství v nacistickém státě a podíleli se aktivně na teroru vůči občanům ČSR v období 1939–1945 a boji proti českému a slovenskému odboji spojeneckým armádám byl schválen mezinárodními dohodami a přímo i mnohými západními politiky. Ukázal se jako záruka stability a bezpečnosti na mnoho desetiletí.
Nepočetní prokazatelní antifašisté a někteří odborníci odsunuti nebyli. Stejně nebyli postiženi a odsunuti Slezané, kteří přijali německé občanství pod nátlakem, a desítky tisíc z nich musely sloužit v ozbrojených složkách německé takzvané třetí říše. Odsun byl zájmem nikoli pouze prezidenta Beneše a odbojových politiků (s výjimkou skupiny levičáckých sudeťáků vedených Jakschem), ale celého národa naší republiky, Čechů, Slováků, Moravanů a Slezanů, o Židech, kteří přežili holocaust nemluvě. Nelze samozřejmě přehlédnout násilné excesy, především v Brně, které neustále omílá a nafukuje sudeťácká propaganda, která účelově zapomíná, že druhou světovou válku začalo Německo s pomocí německých menšin v ČSR a Polsku. Propaganda na téma ubohých, moudrých, pracovitých a nenásilných Němců týraných nenávistnými českými primitivy se stále opakuje už od doby rakušácké okupace v polovině devatenáctého století, kdy ji ve Vídni používal známý pangermánský antisemita a primátor Lueger. Nicméně ve srovnání s německým terorem a holocaustem s až 360 000 mrtvými, dalšími statisíci ve věznicích, koncentračních a pracovních táborech, vyháněním, vysídlováním, olupováním, vypálenými vesnicemi a závěrečným vražděním včetně plánovitého ničení českého a slovenského průmyslu v akci ARLZ (ničení českého a slovenského průmyslu a transportních prostředků koncem války) v době takzvaného protektorátu se v případě českých excesů jedná o téměř zanedbatelné epizody. Navíc pochopitelné v dobovém kontextu odvety za šest let teroru. Němci byli jako destabilizující a fašizují protislovanský, protičeský a antisemitský prvek po zásluze odsunuti, pokud již dříve neuprchli. Zbavili se jich i v jiných zemích, především v Polsku a Jugoslávii, mnohdy tvrdším způsobem než civilizovanými transporty většiny z nich jako u nás. Z hlediska stále více německé EU je ilustrativní, že v posledním období začalo tažení v sudeťáckém stylu proti Polsku.
Místopředseda Evropské komise útočí na Polsko:
Ve vztahu k EU a její armádě je třeba si připomenout nesmrtelná slova jednoho ze zakladatelů našeho státu v roce 1918, po třech stovkách let okupace, násilné katolizace, okrádání a ponižování. Prezident Beneš byl nezpochybnitelným vlastencem a reprezentantem klasické diplomacie smluv a slušných lidí, v době druhé světové války prezidentem v exilu a hlavou odboje. V květnu 1947 napsal následující slova, která se ve vztahu k dnešku ukázala jako vizionářská.
Vážení spoluobčané,
V nedávné době jsem podepsal historicky významné dokumenty pro naši Československou republiku, tj. dekrety prezidenta Československé republiky. Tyto dokumenty nám dávají nadějí, že se již nikdy nebudou opakovat tragické události z let 1938 a 1939.
Vědom si neblahých zkušeností našeho národa, zejména z druhé světové války, zanechávám vám odkaz, ve kterém vás varuji i před možnými pozdějšími požadavky na znovuosídlení našeho pohraničí sudetskými Němci, kteří byli po právu a na základě mých dekretů z republiky odsunuti.
Může se stát, že mé dekrety vydané z rozhodnutí vítězných mocností druhé světové války, budou odstupem času revanšisty prohlašovány za neplatné.
Může se stát, tak jako v minulosti, že se najdou čeští vlastenci, kteří se budou sudetským Němcům za jejich odsun omlouvat a že budou nakloněni otázce jejich návratu. Nenechte se oklamat a jejich návratu nedopusťte. Hitlerové odchází, avšak snaha o ovládnutí Evropy Německem zůstává. (zvýraznil autor článku)
Mohou se najít vlastizrádci, kteří budou opět usilovat o odtržení Slovenska od České republiky. Bylo by to pošlapání odkazu našeho prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Vedlo by to k zániku obou našich národů. Nezapomeňte, že mé dekrety se týkaly i potrestání vlastizrádců, že mají trvalou platnost a potrestejte všechny případné vlastizrádce, ať to je kdokoli a v kterékoli době.
Váš. dr. Edvard Beneš
Nicméně ani prezidenta Beneše nenapadlo, že by se naši vojáci mohli někdy stát dobrovolně a na základě rozhodnutí demokraticky zvolených českých politiků součástí německé armády a připravovat se k útoku na Rusko, kterým vypukne jaderná válka v Evropě. To se nepodařilo ani Hitlerovi.
Základní čísla v období 2018 a 2019
Za největší ohrožení současné EU je propagandou EU, kterou papouškuje bezmyšlenkovitě většina našich médií pod vedením ČT, označována jakási ruská agrese. Z historického hlediska bychom si měli připomenout, že Rusko (SSSR) nikdy nenapadlo takzvanou západní Evropu, která začíná německými hranicemi (podle německých představ). Naopak bylo napadeno opakovaně Německem a Švédskem a později ve strategickém rozsahu v napoleonské době Francií (přičemž velkou část útočící armády tvořili Němci, Belgičané a Nizozemci) a ve dvacátém století dvakrát Německem. Rusko (později SSSR) bylo spojencem a přítelem českého národa před první světovou válkou, v jejím průběhu i v období druhé světové války. Mělo zásadní podíl na likvidaci nacistického Německa a jeho rasistické ideologie nacionálního socialismu. Podívejme se na vojenské možnosti EU a Ruska v číslech.
Následující čísla jsou součtem zemí EU, z nichž většina je rovněž členskými státy NATO, konkrétně Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie. Souhrnný počet obyvatel EU je 374,6 milionu, z toho 64 milionů obyvatel Velké Británie. Rusko má 146 milionů obyvatel. (USA mají 326 milionů obyvatel.) Souhrn vojenských rozpočtů EU je v přepočtu 245 miliard dolarů včetně 47,5 miliardy Velké Británie. Tento rozpočet roste. Vojenský rozpočet Ruska je v přepočtu 44 miliard dolarů a klesá už třetí rok. Poměr je 5 : 1. (Vojenský rozpočet USA je 716 miliard dolarů.) EU disponuje souhrnně 1 485 163 vojáky, z toho 140 570 britských. Stavy údajně nejsou naplněné. Rusko má 1 130 000 vojáků. Stavy údajně nejsou naplněné. (USA disponují 1 100 000 vojáků.). EU disponuje 4 748 tanky, z toho 286 britských. Rusko disponuje 3 200 modernizovanými tanky a větším počtem nemodernizovaných zastaralých ve špatném technickém stavu. (USA disponují 9 000 tanky.) EU disponuje 24 000 BVP a OT, z toho 380 britskými, přičemž Británie má několik stovek průzkumných obrněných vozidel na bázi BVP a OT. Rusko disponuje zhruba 52 000 BVP a OT (z toho 800 moderními) a 2 000 průzkumnými obrněnými vozidly. (USA disponují 17 000 BVP a OT.) EU disponuje 4 800 hlavňovými a 820 raketometnými dělostřeleckými systémy. Rusko disponuje 40 000 hlavňovými (většinou taženými) a 7 500 raketometnými dělostřeleckými systémy. (USA disponují 5 100 hlavňovými a 1 100 raketometnými dělostřeleckými systémy.) EU disponuje 1 500 bojovými letouny, 350 bitevními vrtulníky a 700 víceúčelovými a transportními vrtulníky. Rusko disponuje 900 bojovými letouny, 700 bitevními vrtulníky a 400 víceúčelovými a transportními vrtulníky. (USA disponují 2 500 bojovými letouny, 800 bitevními vrtulníky a 2 500 víceúčelovými a transportními vrtulníky.) EU disponuje 700 transportními letouny. Rusko disponuje 700 transportními letouny. (USA disponují 1 075 velkými a středními transportními letouny.) EU disponuje 5 letadlovými loděmi, z toho 2 britskými. Rusko disponuje 1 letadlovou lodí. (USA disponují 11 letadlovými loděmi ve službě.) EU disponuje 8 raketonosnými jadernými ponorkami, z toho jsou 4 britské. Rusko disponuje 13 raketonosnými jadernými ponorkami, z toho jsou 4 moderní. USA disponují 14 raketonosnými jadernými ponorkami. EU disponuje 14 stíhacími jadernými ponorkami, z toho je 8 britských, které mohou většinou odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu. Rusko disponuje 18 jadernými stíhacími ponorkami, z toho 4 moderními, z nichž část může odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu. (USA disponují 63 jadernými stíhacími ponorkami s možností odpalování řízených střel s plochou dráhou letu.) EU disponuje 41 ponorkami s nejaderným pohonem, částečně se schopností odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu. Rusko disponuje 17 ponorkami s nejaderným pohonem, částečně s možností odpalovat řízené střely s plochou dráhou letu. EU disponuje 20 torpédoborci. Rusko disponuje 13 torpédoborci. (USA disponují 22 křižníky a 72 torpédoborci.) EU disponuje 144 fregatami a korvetami. Rusko disponuje 50 fregatami a korvetami. (USA disponují 25 korvetami.) EU disponuje 515 jadernými hlavicemi, z toho 215 britskými. Rusko disponuje 7 290 jadernými hlavicemi z toho 1 790 na strategických nosičích. Zdroje z roku 2018 uvádějí, že Rusko disponuje 1 444 připravenými jadernými hlavicemi, z toho 527 na strategických nosičích. (USA disponují 7 000 jadernými hlavicemi, z toho 1 930 na strategických nosičích.) Zdroje z roku 2018 uvádějí, že USA disponuje 1 250 připravenými hlavicemi, z toho 681 na strategických nosičích. Rusko disponuje 65 strategickými bombardéry. (USA disponují 158 strategickými bombardéry.) Podvěšenou munici s jadernou hlavicí mohou nést rovněž různé typy bojových letounů EU, Ruska i USA.
Pokud by se měly k silám určeným proti Rusku ze strany EU připočítat úplné síly NATO, je třeba je doplnit ještě o islámské Turecko, islámskou Albánii, Kanadu a Norsko, kandidátskou zemi NATO, islámskou Bosnu a samozřejmě Ukrajinu, což představuje další téměř milion vojáků a nemalé množství techniky.
Výše uvedené počty techniky mohou kolidovat s počty uvedenými v různých zdrojích. Různé státy uvádějí plné počty výzbroje, jiné nikoli, uvádějí i rozestavěné lodě, plánované počty výzbroje, nebo naopak tabulkové, které přesahují skutečný stav. Starší výzbroj je průběžně nahrazována novou, mnohdy v jiných počtech. USA mají kromě letectva samostatné letecké složky pozemních sil, námořnictva a národní gardy. V přehledu jsou proto uvedeny nejpravděpodobnější aktuální počty. V první dvacítce států světa podle poměrně nejistého hodnocení takzvané vojenské síly jsou 1. USA, 2. Rusko, 6. Francie, 8. Itálie, 9. Británie, 17. Polsko, 18. Německo. Poměr sil je evidentní a prakticky vylučuje možnost úspěšnému útoku Ruska směrem na západ, dobytí a obsazení střední a západní Evropy.
Čí je evropská armáda
Pokusy o vybudování evropské armády spadají do počátku padesátých let minulého století. Už roku 1951 bylo vytvořeno zvláštní oddělení vedené nacistickými důstojníky Speidelem, Heusingerem, Baudissinem a Kielmannseggem, které připravovalo koncepci Evropského obranného společenství (EOS). Cílem vytvoření evropské armády složené z armád Francie, Itálie, Nizozemska, Belgie, Lucemburska a (západního) Německa, které mělo samo postavit 500 000 vojáků. EOS navrhl francouzský premiér Pleven, přestože se jednalo o původně americký projekt, ale hlavním realizátorem bylo Německo, které se tak chtělo dostat k jaderným zbraním bez kontroly USA. Zde je třeba si připomenout, že prvními čtyřmi náčelníky (generálního) štábu (západo)německého Bundeswehru byli nacističtí generálové a plukovníci Heusinger, Foertsch, Trettner a Maiziére, stejná situace byla z hlediska německých pozemních sil, letectva a námořnictva. V údajně denacifikovaném (západním) Německu.
Proti německým snahám o získání jaderných zbraní jako základu nového tažení na východ vystoupil rázně francouzský prezident De Gaulle, což projekt EOS, evropské armády a německé bojechtivé revanšistické choutky na delší dobu ukončilo. Stejný prezident prosazoval Evropu, případně EHS jako federaci rovnoprávných států. Současná EU je přesným opakem.
Důležitým krokem k vytvoření EU armády se stala Lisabonská smlouva, přesněji její článek 42. Prezident Klaus ji vizionářsky dlouho a pod hrubým nátlakem vedení ODS, a nejen ODS, odmítal podepsat.
Psali jsme:
Nicméně přes odpor všech, kteří se snaží znemožnit růst vojenské síly Německa a jeho návrat k agresi, se podařilo s pomocí německé EU postupně vytvořit řadu pracovišť, které tvoří základ německé evropské armády. V roce 1993 byla na velitelství NATO podepsána smlouva o evropském vojenském sboru (Eurocorps), který má mít 60 000 vojáků. Následovalo vytvoření evropských sil rychlé reakce, 1. německo-nizozemského sboru, nadnárodního sboru severovýchod (Německo – Polsko – Dánsko), a francouzsko-německé brigády. Dále bylo vytvořeno společné velitelství a letecké transportní velitelství, Evropská agentura pro vyzbrojování EDA, většina členských zemí EU a NATO je zapojena do agentury NATO pro vyzbrojování NSPA (dříve NAMSA), která byla krátce po druhé světové válce vytvořena speciálně pro Německo a v neposlední řadě je zde zapojení do programu Organizace pro spolupráci v oblasti zbraní OCCAR. Financování má zajišťovat Evropský obranný fond, od roku 2021 součást rozpočtu EU. V současné době, kdy většina států NATO neplní ani slib vojenských výdajů ve výši 2 % HDP, požadují byrokrati v Bruselu navýšení plateb do rozpočtu EU a k tomu 0,3–0,4% na evropskou armádu. Předpokládá se zapojení 0,03 % populace každé členské země do německé evropské armády. Francouzský prezident Macron prosazuje vytvoření evropských intervenčních jednotek s podporou devíti států EU.
Kontinuálně probíhá formování 59 plánovaných bojových skupin (Battlegroups) v síle po 1 500 vojácích. Z nich je 27 již hotových, nebo se vytváří, zbytek je v plánu. V tomto roce má být realizováno formování balkánské bojové skupiny tvořené Bulharskem, Rumunskem, Ukrajinou a Srbskem. Účast Srbska, které je považováno za spojence Ruska, působí dost divně. Nicméně problematičtější a nebezpečnější je zapojení Ukrajiny, což je stát ve válce, který není členskou zemí EU ani NATO. V další bojové skupině jsou Polsko, Litva a opět Ukrajina. V příštím roce má být vytvořena Německo-Česko-Rakouská bojová slupina. A tím se můžeme vrátit k nadčasovým slovům prezidenta Beneše a otázce, čí je naše armáda, případně jak mohl někdo takovou situaci dopustit.
Kromě Lisabonské smlouvy je základem pro vybudování evropské armády Maastrichtská smlouva z roku 1992, jejíž součástí je strukturování koncepce evropské bezpečnosti. Z praktického hlediska se vychází ze Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU CFSP a Společné bezpečnostní a obranné politiky EU CSDP, přičemž polovinu z vedoucích pozicí v EU kontroluje Německo. Základem pro finální realizaci německé evropské armády je program PESCO (Permanent Structured Cooperation) o stálé strukturované spolupráci, který podepsalo 25 členských zemí.
Podle německé kancléřky Merkelové a francouského prezidenta Macrona, kteří jsou hlavními příznivci evropské armády je hlavním cílem především zlepšení koordinace, úspory při vyzbrojování a posílení pozice EU ve světě. Základem je francouzsko-německá dohoda z Cách, v níž však hlavní roli hraje Německo.
Propaganda versus realita
Velkým problémem evropské armády je odchod Británie, nejen jako plátce do bezedné bruselské pokladny, ale především držitele početné a bojeschopné armády s jadernými zbraněmi a mohutného loďstva, které představuje globální mobilitu a údernou sílu.
Důležitým faktorem je snaha o další integraci a odnárodnění států EU cestou společné armády, která by mohla zasahovat rovněž proti jednotlivým státům EU, neochotným podřizovat se diktátu z Bruselu a Berlína. Logickým dopadem bude likvidace obranného průmyslu menších zemí pod tlakem především německo-francouzských zbrojařských korporací typu Eurofighter, Airbus, EADS, KNDS a další. Tento trend se projevuje už v brutálním tlaku na nákup předražených německých bojových vozidel pěchoty Puma pro naši armádu cestou zmanipulování výběrového řízení.
Evropskou armádu čeká řada problémů. Především nedostatek identity. EU není národ a z vojáků národních armád by vznikli obyčejní žoldáci. Jaký je jejich zájem na intervencích kdesi v Asii a Africe v rámci jakýchsi intervenčních sil? Evropské armády mají polovinu výkonnosti americké. Každoročně se v EU promrhá 26 miliard eur. V obranném průmyslu je nepřehlédnutelná těžkopádnost, pomalost vývoje, politické tlaky a korupce. Logicky bude docházet ke střetu s americkým obranným průmyslem. Logicky bude vznikat organizační střet s NATO z hlediska využívání kapacit jak vojáků, tak techniky, například transportních letadel. Duplicitní velitelské struktury budou vyvolávat zmatek. Zájmy Německa, které směřují na východ, a zájmy Francie v Africe se rozcházejí. Jaký má Portugalec zájem na Ukrajině. To vše v období, kdy Evropu ohrožuje afroislámská invaze, proti níž NATO a EU nedělají prakticky nic. EU naopak podporuje teroristy v Sýrii.
Jako pustou komedii lze hodnotit řeči prezidenta Macrona, že evropská armáda má zajišťovat obranu vůči Rusku, Číně a USA. Žádná z uvedených zemí střední ani východní Evropu nenapadá. Podle eurokomisařky Mogherini se mají vytvořit vojenské struktury jednající nezávisle na NATO. V médiích se objevuje zoufalý nářek evropských i našich politiků nad odchodem amerických vojsk z Evropy z důvodu nedostatečných evropských vojenských rozpočtů. Realita je jiná. USA pouze potřebují redislokovat svoje síly, protože se připravují na válku s Čínou. Rusko je neohrožuje, stejně jako neohrožuje střední a západní Evropu, neboť nemá k úspěšné agresi důvod ani kapacity. Proto musejí USA stáhnout maximum vojenských sil do Tichomoří, bez ohledu na řeči o 2 % HDP na zbrojení evropských armád. Ty mají posloužit především k přípravě EU na válku s Ruskem, k nákupu americké výzbroje a doplnění americké státní pokladny. V podstatě se vrací americká doktrína meče a štítu z padesátých let minulého století. Válku proti Rusku mají vybojovat evropské státy NATO včetně evropské armády zahrnující i neutrální státy. Spojené státy poskytnou pouze malé pozemní síly, ale zato strategickou podporu v podobě jaderných útoků raketami, strategickými bombardéry a loděmi.
Představa, že by si Německo dovolilo organizovat evropskou armádu proti zájmům USA, kam směřuje značná část jeho exportu, patří do říše chimér a mediální propagandy. Vše je skryto v souvislostech. Nelze zapomínat, že každý nový kancléř Německa, státu, který nemá ani ústavu, počínaje Konrádem Adenauerem, podepisuje v USA vazalský protokol o plné podřízenosti německé domácí i zahraniční politiky zájmům USA. Píše o tom německý generál Gerd-Helmut Komossa v knize Die deutsche Karte (Ares Verlag 2007). Evropská armáda není nic jiného než rozšíření NATO o země EU, které nejsou členskými státy NATO, a o neutrální a další země mimo NATO a EU z hlediska války proti Rusku, s největší podobností jaderné.
Je nelogické a nebezpečné, aby se naše republika účastnila na jakési německé evropské armádě, která bude nakonec stejně dirigistická z hlediska německých zájmů (afroislámští migranti, likvidace států a rodiny, korupční ekologismus, podpora sexuálních úchylek) jako celá EU a může sloužit jako roznětka k vyvolání války kdesi na Ukrajině, a to bez ohledu na americkou vojenskou dominanci. K naší obraně bohatě stačí členství v NATO, které údajně podporuje většina občanů a je na rozdíl od německých chimér funkční, bojeschopné, demokratické a nezatížené pangermánskou nacistickou a sudeťáckou minulostí. Nikdo tam nikoho nenutí k válečným tažením a intervencím a nikomu se nezakazuje, aby se bránil. O vojenském nasazení tam rozhodují národní politici na rozdíl od byrokratů v německé EU.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Koller
