Společný nepřítel, ale cíle naprosto odlišné. Přečtěte si komplexní rozbor, o co jde Američanům a Rusům v Sýrii

Ze sledování jednání a projevů, které pronesli oba prezidenti na půdě OSN, jasně vyplynulo, že obě země se shodují, že Islámský stát představuje nebezpečí a je třeba se mu postavit. Jednání dosavadní rozdíly nepřeklenuly, i když je obě strany označovaly za „konstruktivní“. Zároveň se obě vlády neshodly na tom, jakou roli má mít v rámci „společného“ boje proti IS současný syrský režim prezidenta Asada. K žádnému washingtonskému diplomatickému průlomu nedošlo. Pokračuje situace, kdy mají Rusko a USA stejného nepřítele, ale různé přátele a zájmy. Situace se dramaticky proměnila poté, co Rusko vstoupilo do bojových akcích v Sýrii – na požádání oficiálního Damašku a ve spolupráci s Asadovou armádou. A dva dny po Putinově projevu v OSN a setkání s Obamou.

Spor o Asada pokračuje v nových podmínkách

Spor o Asada a o další osud Sýrie tak pokračuje v nových podmínkách ruského vstupu do syrského konfliktu. Dodejme, že Spojené státy v něm figurují oficiálně vojensky (a rovněž neoficiálně, což bude platit i pro Rusy) už delší dobu a že letecky útočí na syrské cíle bez konzultace s Damaškem a bez patřičné resoluce OSN. Z analýzy Daniela Veselého vyplývá, že je americká přítomnost v Sýrii staršího data: podle všeho Washington podkopával Asadův režim už před rokem 2011, v době, kdy byl ještě jeho spojencem v boji proti terorismu. Ze všech těchto rozdílů v pozicích se dalo usuzovat, že vojenská strategie obou zemí bude stavět na odlišné taktice.

Rusko trvá na tom, že Asada je v daný moment nutné podpořit a z dlouhodobějšího hlediska chce, aby v Sýrii fungoval sekulární politický režim. V posledním textu ruské Gazety.ru se objevila zajímavá informace, která doplňuje ruskou mozaiku zájmů v Sýrii a na Blízkém východě: že totiž vedle geopolitických zájmů má snad být ve hře i stavba nového plynovodu z Kataru přes Sýrii do Turecka a dál do Evropy, což by změnilo potenciálně a dost dramaticky pozici Gazpromu na evropském trhu. Pokud je to pravda, tak to není žádný přehlédnutelný detail, ale otázka ekonomického a geopolitického kalkulu Ruska (Gazprom je klíčovou firmou-pilířem putinského Ruska). Argumentace, že Rusové podporují Asada i přes to, že má v rámci války na svědomí životy lidí, je samozřejmé pohodlnou a legitimní kritikou Ruska. Na druhou stranu argument, že odchod Asada v daný moment nepředstavuje žádné reálné řešení syrské občanské války, dává rovněž smysl. Objektivně dnes v Sýrii platí výběr mezi zlem, nebo menší zlem. To pokud budeme situaci vnímat skrze kategorie dobra a zla.

Ruská taktika: mezi Asadem a Islámským státem

Je pravděpodobné, že ruská taktika spočívá v podpoře Asada, jehož dnešní pozice je špatná a dále oslabuje, a dále pak v boji proti IS. Nebylo prostě náhodou, když Putin prohlásil, že nepodpořit Asada je podle něj „velká chyba“ – sdělil tím, že Rusko s podporou Asada počítá. Maraton jednání mezi Ruskem a USA na tom nic nezměnil. Moskva bude chtít nejspíš „zabít dvě mouchy jednou ranou“. Jestli bude znamenat podpora Asada vojenské oslabení jeho vojensko-politické opozice na bojišti, jejíž části podporuje nebo podporoval Západ, tak na to Moskva zřejmě přistoupí – a podle zpráv v západních médiích údajně přistoupila. Ovšem „překvapení“, které kolem toho panovalo, je dost těžko uvěřitelné vzhledem k vývoji jednání v uplynulých několika dnech. Kupříkladu v západních médiích zmiňované středeční bombardování oblasti Džisr aš-Šugúr nemělo být bombardováním IS, ale jiné islamistické skupiny al-Nusry, která tu kontrolovala pro Damašek významný dopravní uzel. Nicméně je pravda, že ruští představitelé mluvili nejprve jen o útocích na IS. Následně Rusko přiznalo, že neutočí jenom na cíle IS, ale i na další islamistické skupiny. Prezident Putin ve čtvrtek řekl, že útoky jsou koordinovány se syrskou armádou a že jde o útoky na „teroristické organizace“ (v množném čísle). Putinova slova potom upřesnil ministr zahraničí Lavrov z New Yorku: terči ruských vzdušných úderů mají být organizace al-Nusrá, Islámský stát a další teroristické skupiny. Všechno už teď ukazuje na to, že se i syrský konflikt stane zdrojem informační války obou stran, jak jsme ji zažili v souvislosti s Ukrajinou.

Washington jistě není spokojený s tím, že ruská strategie v Sýrii je postavená na ruských zájmech a na spolupráci s Asadovým režimem. Vyjadřuje také obavy, že Rusové zničí jejich geopolitickou investici – protiasadovské skupiny „umírněné“ opozice v Sýrii, které USA vycvičily v Saudské Arábii a v Kataru. Spojené státy trvají na tom, že Asad musí odejít, i když dnes už uznaly, že jeho odchod není otázkou okamžité rezignace. Jejich ideálem je změna režimu v Sýrii, i když není jasné, jak si nový režim představují: na papíře jistě jako demokratickou, prozápadně orientovanou zemi. V realitě je tu otázka zájmů dalších amerických spojenců, například Saudské Arábie a dalších (Turecko); a také dnešní syrské reálie. Je už jasné, že ruské angažmá teď značně zamíchalo kartami, k velké nelibosti Washingtonu, který dost těžko může odmítnout ruskou snahu o porážku Islámského státu.

Islámský stát jako eso v rukávě

Srovnáním postojů, zájmů a možností obou velmocí v syrské hře vzniká prostor s několika otazníky: Má být nejprve v Sýrii nastolen klid a potom má dojít k odchodu Asada s přechodným obdobím? Nebo má dojít ke všemu současně? Nebo má nejprve být poražen Asad a až potom IS? V danou chvíli se dá usoudit, že IS slouží oběma velmocem v syrském konfliktu jako určité eso v rukávu. IS nepochybně oslabuje Asada a jeho pozice, což se strategicky hodí USA a jejich dalším spojencům. IS je také pro Rusy legitimní záminkou pro to, aby mohlo Asada vojensky podpořit a posílit jeho postavení. To vůbec neznamená, že by Rusko nemělo na likvidaci IS zájem a že jeho letecké údery budou jenom podporovat Asada proti rozdrobené opozici, kterou více či méně podporují Spojené státy. Znamená to jen, že ruská taktika není přímočará a je součástí širší rovnice.

Konečně je tu, samozřejmě, otázka toho, jestli podobné zaangažování Ruska povede k pozitivním výsledkům z hlediska možnosti ukončení konfliktu a likvidace IS. Také v Rusku se ozývají hlasy vojenských oborníků, že pomoc přišla pozdě a je malá. Další na Západě tvrdí, že letecké útoky nejsou efektivní a je třeba pozemní akce. Zatím se zdá, že Rusko nechce být účastníkem pozemních operací. Je nutno dodat, že angažmá v Sýrii nemá podporu ruského veřejného mínění a že sovětský Afghánistán zůstal hluboko v ruské paměti. Podle posledních zpráv to budou syrské jednotky, jednotky Hizballáhu a jednotky íránské armády, co povedou chystanou vojenskou ofenzívu na zemi. Nicméně nyní platí to, že po dvou dnech je velmi těžké posuzovat výsledky a odhadovat další vývoj. Rusové svoje akce v Sýrii podepřeli o diplomatické jednání se sousedy a vytvořili určitý základ koalice. Vedle Íránu a Iráku v uplynulých dnech a týdnech jednali také s Izraelem, ale i se Saudskou Arábií, která nepřekvapivě teď vyzvala Rusko k tomu, aby svoji vojenskou akci ukončilo.

Sýrie a „ruská doktrína“

Ruské jednání je jistě možné vidět ideologicky. Sýrie je místem sporu o to, zda je Rusko schopné prosadit do praxe princip nevměšování („ruskou doktrínu) se do vnitřní změny režimu, již USA po světě prosazují. Rusko hájí principy autonomie a suverenity, respektive sebeurčení v protikladu ke své tezi o „barevných revolucích“. Tyto principy samozřejmě mají svoje mínusy a slepá místa. Stejně jako je má západní myšlenka prosazování demokracie. Ve světě, kde se demokracie stala do značné míry trojským koněm amerických zájmů a hrází proti ruskému vlivu, tak Rusku s jeho autonomními velmocenskými ambicemi a hybridní identitou zůstal v ruce černý Petr v podobě podpory „diktátorů“ a „konzervativních sil“.

Otázka tu ale zní jinak. Je to skutečně tak jednoduché? Jsou zájmy zemí opravdu diktovány jenom charakterem jejich vnitřního uspořádání? Nebo jsou průsečíkem neměnných geografických pozic, dlouhodobých a ad hoc ekonomických zájmů elit, vnitřního uspořádání, národní identity, kulturních tradic a z nich vycházejících zkušeností? Mám za to, že platí to druhé. Jinak by se daly těžko vysvětlit nejen kroky dnešního Ruska, ale rovněž kroky Spojených států. Dějiny svědčí o tom, že Spojené státy v minulosti podporovaly vojenské diktatury anebo v rámci politiky podpory demokracie v Egyptě nebo Sýrii přihlížely násilnému ukončení arabského jara v Bahrajnu, které bylo nepochybně noční můrou pro Saudskou Arábii, dlouholetého spojence USA. Černá a bílá geopolitice nesluší.