Český ekonom Pavel Kohout v Reflexu z 28. listopadu zhodnotil vývoj ekonomiky v uplynulých 30 letech, respektive upozornil na dle něho čtyři zásadní chyby, které jsme měli jako Česká republika udělat. Popsal, že jako Česká republika jsme na 40. místě ve světě ve výši produktu na hlavu, což je prý o 82 % nad celosvětovým průměrem. „Od roku 1992 do roku 2018 vzrostla výkonnost české ekonomiky podle tohoto měřítka více než šestkrát,“ napsal. Prý to není vůbec špatný výsledek. Avšak prý mohl tedy být i lepší, kdybychom neudělali v uplynulých 30 letech chyby. „Nebyly nevyhnutelné. Jaké chyby to jsou? Bylo jich více, zde jsou ale čtyři zásadní,“ nastínil téma svého článku.
Chybou číslo jedna měly být „privatizační fondy s autodestrukčním mechanismem“. „Kupónová privatizace byla kritizována mnohokrát, obvykle z pozic ideologie a nepříliš kvalifikovaného úhlu pohledu. Nicméně, privatizace samotná proběhla bezchybně, dokonce nebyla spojena ani s žádným skandálem typu předražených dodávek IT, to by se dnes už ani stát nemohlo,“ vysvětlil ekonom.
Konkrétní skutečné problémy měly prý začít nedlouho po ukončení druhé vlny kuponové privatizace. „Tunelování, nepřátelská převzetí investičních fondů, zklamání veřejnosti, heslo ‚Drobní akcionáři, plačte‘, mezinárodní ostuda, to vše doprovázeno blahovolným mlčením a nicneděláním tehdejší vlády,“ informoval. Velká část akcionářů prý skutečně přišla o peníze, avšak to nebyly všechny škody, které vznikly. Praha tak prý promarnila šanci stát se středoevropským burzovním centrem. Avšak horší věc než promarněná možnost ohledně burzovního centra byla ztráta důvěry zahraničních i domácích investujících v trh, a to právě kvůli skandálům, které postihly fondy.
Investice do českých akcií měla být katastrofou a díky tomu přestala být emise akcií rozumnou alternativou k bankovním úvěrům pro financování rozvoje firem. Celkové škody jsou nevyčíslitelné, jak informoval Kohout. Tomu však tak nemuselo být. Mohly se totiž použít nástroje, které v zahraničí byly již prý samozřejmé.
„Stačilo zákonem zavést účetní oddělení majetku akcionářů a investičních společností, aby majitelé investičních privatizačních společností nemohli zacházet s majetkem drobných akcionářů jako se svým vlastním. Dále povinný audit, který by kontroloval, zda tomu tak skutečně je. Depozitář cenných papírů, jenž by hlídal podezřelé transakce. Všechny tyto bezpečnostní prvky jsou pro dnešní investiční fondy povinné stejně jako pro všechny západní fondy v roce 1990. Díky nim jsou fondy bezpečné proti vytunelování,“ vyjmenovával autor.
Fotogalerie: - Druhé čtení rozpočtu
To však nebylo vše. Česko bylo světově unikátní i v tom, že drobní investoři měli v investičních privatizačních fondech hlasovací právo. Právě kvůli němu mělo být možné nepřátelské převzetí fondů na burze, čehož prý využil v roce 1995 Pavel Tykač. To z něj mělo učinit miliardáře, avšak statisíce drobných investorů bylo zklamaných a údajně litovali i svých hlasů pro pravici.
Další chybou byly prý české banky jako oběť asijské krize. Česká koruna byla totiž svázaná s košem zahraničních měn, to dle Kohouta řadu let fungovalo, avšak v květnu 1997 se měl nadhodnocený kurs koruny stát obětí mezinárodních spekulantů. Česká národní banka se měla snažit kurs koruny bránit, avšak již brzy vyčerpala devizové rezervy. Dále pak zvýšila úrokové sazby, neboť se centrální bankéři domnívali, že tím zvýší atraktivitu české koruny. To se však údajně nestalo a ČNB kapitulovala se velkými ztrátami.
To později okomentoval Václav Klaus se slovy: „Extrémně vysoké úrokové sazby odlivu kapitálu nezabránily, ale jako – snad nechtěný – efekt způsobily, že měnová krize přerostla v krizi bankovní, ta pak v krizi finanční a ta nakonec ve všeobecnou krizi ekonomickou, které přetrvávaly dlouho po odeznění samotné měnové krize. (...) Náš křehký, protože ještě nevyspělý a nezralý (nikoli málo regulovaný) bankovní, finanční i reálný (podnikový) sektor tento úrokový šok nevydržel. Dá se proto oprávněně říci, že ekonomiku nezlomila měnová krize, ale způsob jejího léčení.“ Kohout s Klausem souhlasil v tom, že měnová krize byla nedůležitá. To, čím česká ekonomika obdržela tvrdou ránu, bylo zvýšení úrokových sazeb, což vedlo dle Kohouta k recesi, vlně platebních neschopností, bankovní krizi a ekonomické krizi. To mělo prý důsledky v nucené sanaci bank a jejich prodejům zahraničním investorům, ale též prý k vládní krizi a k triumfálnímu vítězství Miloše Zemana ve volbách.
„Bylo však skutečně možné této chybě předejít?“ tázal se Pavel Kohout. Prý ano, bylo to možné. „Dokonce i populární příručky pro amatérské spekulanty z počátku 90. let věděly, že nejlepší reakcí centrální banky na masívní spekulativní útok je nebránit se a ihned změnit pevnou měnovou vazbu na plovoucí kursový režim. Slovenská centrální banka se takhle zachovala zhruba o rok později. Šlo o správné rozhodnutí: o slovenské bankovní krizi konce 90. let se dnes nic nedočtete. Žádná nebyla,“ vyjasnil.
Další chybu viděl ekonom v investičních pobídkách, které zavedl Miloš Zeman. Zeman v tom prý viděl způsob jak přilákat zahraniční investory do české ekonomiky. Kohout v tom viděl ještě další rozměr. To ten, že Miloš Zeman byl a stále je levicový politik. Pro levici jsou dle Kohouta malí a střední podnikatelé ohrožením, kdy se podporou velkého a zahraničního podnikatelského sektoru měli ochromit malí a domácí podnikatelé.
Fotogalerie: - Mečiar a Klaus o rozdělení Československa
„Miloš Zeman mluvil v roce 1999 o ‚kvalitně umístěných dotacích‘, které vytvoří nové pracovní místo za zhruba 100 až 200 tisíc Kč. Od té doby jsme se závěrem roku 2018 dostali ke schválení dotace pro BMW ve výši 528 milionů Kč na závod, jenž poskytne práci 250 zaměstnancům. Jde tedy o dotaci ve výši 2,112 milionu Kč na pracovní místo. Největší škody způsobené dotacemi a pobídkami však nejsou náklady samotné. Hlavní škody jsou v pokřivení trhu: dotovaní porážejí nedotované nikoli proto, že jsou lepší, ale proto, že získali dotaci nebo jinou výhodu,“ zanalyzoval.
Uvedl však, že v historii nikdy žádná ekonomika na světě nezbohatla díky dotacím. Lze prý uvést příklady ekonomik, jež se kvůli nadměrným dotacím měly dostat do krize. Jako příklad uvedl jižní Itálii, Řecko, Španělsko a Irsko. „Dotace jsou v ekonomice totéž, co jsou anabolické steroidy ve sportu. Krátkodobý efekt je zaplacen dlouhodobými nežádoucími jevy. Je přitom lhostejné, zda jde o dotace v národním, nebo evropském měřítku. Dobrá dotace = žádná dotace.“
Nakonec čtvrtým problémem byly prý intervence do kursu české koruny. ČNB totiž začala oslabovat kurs koruny tak, aby nepřekročil 27 KČ/EUR. „Šlo zhruba o 7% znehodnocení. Oficiálním cílem bylo vyhnout se deflační spirále a podpořit export,“ popsal. Podpoření exportu bylo prý falešné. „Česká ekonomika měla tehdy masívní přebytek zahraničního obchodu s rostoucím trendem. Zbytečnější věc než stimulaci oslabeným měnovým kursem bylo obtížné si představit,“ vysvětlil ekonom. Avšak strach z deflace je dle Kohouta bezdůvodný. Centrální bankéři se měli obávat deflační spirály. „Jde o hypotetický jev, kdy spotřebitelé reagují na pokles cen odkládáním nákupů v naději, že v budoucnu nakoupí levněji. Odklady nákupů mají za následek pokles poptávky, další pokles cen, hospodářskou recesi a potenciálně i krizi. Děsivá věc – až na to, že uvedené chování spotřebitelů nebylo nikde a nikdy dokumentováno v praxi,“ popsal.
Ing. Miloš Zeman
„Každý národ má takové ekonomické úspěchy, jaká je finanční a ekonomická gramotnost vůdců, které si zvolí. Je to kruté, ale je to tak. ‚Akce fondy‘ učinila z Pavla Tykače miliardáře a ze statisíců drobných investorů zklamané voliče, kteří litovali svých hlasů pro pravici. Největší škody způsobené dotacemi a pobídkami však nejsou náklady samotné. Hlavní škody jsou v pokřivení trhu: dotovaní porážejí nedotované nikoli proto, že jsou lepší, ale proto, že získali dotaci nebo jinou výhodu,“ napsal na konci svého článku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: tle
