V komunálních volbách jste s přehledem obhájil mandát starosty. Jaká důležitá rozhodnutí jsou nyní před vámi?
Ano, mandát jsem obhájil, ba dokonce i výrazně posílil a nesmírně si toho vážím. Proto je teď mým hlavním úkolem nezklamat. Mám však současně čím dál silnější pocit, že ještě důležitější je nenechat sebou manipulovat okolím a zachovat si zdravý rozum, který je nezbytný pro všechna další rozhodnutí při plnění volebních slibů.
Do voleb jste šel s heslem „jde to i slušně a poctivě“. Je to i moto, kterým se v politice řídíte?
Poděbrady jsou město se 14 tisíci obyvateli. Když se mě po volbách novináři ptali, v čem vidím svůj volební úspěch, odpověděl jsem, že je to zřejmě i tím, že jsem v životě i v politice autentický. To, co říkám, také dělám. Na tak relativně malém městě se za lež, plané sliby a přetvářku nikdo dlouho neschová.
Jak jste se po volbách svěřil pro naše stránky, nejenže komunální kampaň opět o poznání více zhrubla a zvulgárněla, nemile vás ale také překvapila povolební vyjednávání. „Když volič rozdal karty, tak si najednou začali klást podmínky, jako by chtěli u stolu dohnat, co nenasbírali v urnách.“ Podepsalo se to nějak negativně na atmosféře na radnici? Jak byste hodnotil prozatímní spolupráci?
Platí, co jsem řekl v minulém rozhovoru. Jsou uskupení i jednotlivci, kteří zřejmě nechtějí pochopit, že už dávno skončily volební kampaň i volby samotné. Stále nejsou s to vydýchat volební neúspěch a hlavně v jejich očích chyby dělají jen ti druzí. Pokud jde o spolupráci – smutné je, že všichni tito zastupitelé, kteří mají tak velký strach o směřování Poděbrad, kteří nás ochotně obviní z čehokoliv, tak ve chvíli, kdy mají projevit vlastní elementární sounáležitost s městem, nemají čas. Jako třeba naplnit důstojný akt při předávání městských cen, které sami odsouhlasili, nebo mají vzdát symbolické poděkování lidem, jež položili své životy ve druhé světové válce…
Psali jsme:
-634848038192201134.jpg&id=7686)
Zřejmě jako každý starosta chcete, aby Poděbrady byly dobrou adresou, vyhledávaným místem k bydlení a atraktivní turistickou destinací. Kde vidíte největší resty, problémy, pro naplnění této vize? Co je třeba v Poděbradech prioritně změnit?
Krátká odpověď je, že jde o nedosažitelný ideál, a tím pádem i nekončící úkol. Pokud bych se měl rozepsat trochu víc, tak samozřejmě Poděbrady musejí mít vizi, kterou však musejí vzít za svou všichni klíčoví partneři, a tím partnerem jsou nejen podnikatelé a podnikatelské subjekty, ale i neziskové organizace, komunální politici a zejména i angažovaní obyvatelé Poděbrad. Už z této věty je jasné, proč je ideál nedosažitelný. I tak je třeba za danou vizí jít. Moc bych si přál, abychom našli vyvážený poměr mezi vyhledávanou turistickou atraktivitou, dobrou adresou a současně i skvělým místem k životu. To rozhodně nejsou spojité nádoby. Máme řadu problémů, názorových sporů a materiálních nedostatků, které se snažíme postupně napravovat. A když se podívám za hranice k západním sousedům, tak navzdory spoustě pozitivních změn jsme za nimi stále o několik kol pozadu. Proto mě trápí, že jako starosta, jako zastupitelé nemůžeme se všemi riziky včetně politické a trestněprávní odpovědnosti suverénně rozhodovat o rozvoji města, o skutečných potřebách ve vazbě na dotace. Právě proto se mi moc nelíbí, jaké nové operační programy pro léta 2014–2020 byly vyjednány. Chápu, že kdo dává peníze, chce mít nad nimi kontrolu, ale na druhé straně určitě víme v Poděbradech mnohem lépe, co potřebujeme pro další rozvoj, než to jen tuší v Praze, natož pak v Bruselu. A tak se potýkáme s tím, co bychom chtěli, a s tím, na co jsou vypsány dotace. Příliš smysluplných příležitostí pro rozvoj obcí jsem tentokrát zatím nenašel. Ale i tak budeme „soutěžit“ o dotace, protože číselně vyjádřené umění získat dotace (někdy i zcela zbytné) je stále významné hodnoticí kritérium úspěšnosti komunálního politika. Cicero to kdysi vystihl stručně: „Ať více platí jasný rozum než obecné mínění…“
Revitalizace nádraží a výluka na trati mezi Prahou a Hradcem Králové způsobují nemalé komplikace dopravě v Poděbradech. Neobáváte se, že s příchodem letních dnů a začátku letní turistické sezony může být situace ještě horší? Budete se snažit na komplikace na trati nějak reagovat? Přece jen podle hejtmana je lze očekávat až do konce roku.
Máte dobré informace o vývoji dopravní situace. Ale je to stejné, jako když mám dobré informace o počasí. Můžu jen počítat s deštěm nebo s vedrem, ale o moc víc s tím udělat nemůžu. Na druhé straně věřím, že tato komplikace je dočasná a povede ke všeobecnému zlepšení podmínek.
Další rozhovory z kraje:
V únoru zastupitelé odhlasovali akční plán, který čítá více než 70 akcí, se kterými radnice počítá pro roky 2015–2018. Tím nejviditelnějším projektem pro následující čtyři roky je bezesporu revitalizace Jiřího náměstí. Půjde také patrně o největší investiční akci, která je však podmíněna ziskem dotace. Podařilo se vám dotaci získat? Eventuálně v jaké fázi je v současnosti celý projekt?
Myslím, že revitalizace náměstí je sice viditelný projekt, ale pro rozvoj města je mnohem důležitější pořádný komunitní dům, který by nabízel možnost aktivní realizace všem našim četným věkovým, sociálním i zájmovým skupinám. Nabízel by možnost zábavy i vzdělávání, pořádání společenských, kulturních a třeba i sportovních akcí, plesů, koncertů a kongresů až po zdánlivě banální konání tanečních kurzů. Věřte, nevěřte, ale děti z Poděbrad už řadu let musejí jezdit na taneční kurzy do nedaleké obce Libice nad Cidlinou, kde na rozdíl od nás mají kulturní sál. Právě takový objekt nyní projektujeme jako přestavbu a dostavbu dvou historických domů na náměstí. Odhadované náklady jsou kolem 100 milionů. Je na nás, abychom tuto akutní potřebu města, na které se ve svých volebních programech překvapivě shodly snad všechny kandidující subjekty, realizovali. A jsme opět u operačních programů a smysluplnosti řady konkrétních dotací. Totéž platí i pro záměr revitalizace náměstí. Vypsali jsme architektonickou soutěž na tento významný veřejný prostor a uvidíme, kam se názorově a zejména finančně posuneme.
Na 8. května letošního roku připadá výročí 70. let od konce II. světové války. Plánujte při té příležitosti i něco výjimečného v Poděbradech?
To je tak závažné téma, že jsme si řekli, že oslavu 70 let života v míru musíme udělat nepřehlédnutelnou, zejména kvůli mladé generaci. Proto jsme hledali odlišné datum, než je všeobecně oslavovaný Den vítězství, a zvolili 22. duben, aby naše oslavy nezapadly. Ten den je připomínán jako Den Země. Při vědomí nahromaděného zbrojního arzenálu a křehkosti míru si musíme uvědomit to nevýslovné štěstí, že nám bylo dopřáno žít v té části světa, která již 70 let nepoznala hrůzy války. Pokud by byl skutečně použit onen děsivý zbrojní arzenál, znamenalo by to konec naší planety. Proto tedy 22. duben, který navíc má pro Poděbrady i další vazbu. V tento den byl před 70 lety osvobozen koncentrační tábor Sachsenhausen, kde byl celou válku vězněn jeden z nejvýznamnějších Poděbradských starostů, Josef Caňkář. Proto jsme právě na 22. dubna připravili celodenní oslavy, které se opravdu vydařily. Odhalili jsme pamětní desku poděbradskému rodákovi, generálu Františku Bláhovi, který byl vrchním velitel ilegální Obrany národa, položili jsme věnce u hrobů pozdějších generálů, kteří spojili svůj život s Poděbrady a během druhé světové války prokázali svou statečnost. Připomenuli jsme také všechny známé válečné oběti z Poděbrad. Na tehdejších zhruba 10 tisíc obyvatel je to bezmála 300 spoluobčanů, které poslední světová válka připravila o život. Děsivé číslo! Zasadili jsme stromy míru a mám z toho (a zdaleka nejen já) opravdu velmi dobrý pocit.
Co bychom si hlavně měli připomenout v souvislosti se sedmdesátým výročím konce druhé světové války?
Mír není dar! O mír se každý člověk musí postarat, nesmí alibisticky zavírat oči. To, že většina z nás nikdy nezažila válku, je opravdu nevýslovné štěstí, které je třeba neustále připomínat. Nepateticky, upřímně a na konkrétních případech. Během oslav v Poděbradech vystavovala své obrazy pod názvem „Nezapomenu“ paní Jana Dubová. Dnes devětaosmdesátiletá dáma přežila Osvětim a vypráví prostřednictvím sugestivních akvarelů svůj nevšední příběh, ze kterého mrazí. A představte si, po letmém setkání na besedě v divadle za mnou přišli studenti několika středních škol, že by paní Dubovou chtěli pozvat na besedu k sobě do tříd! Může být větší odměna za úsilí věnované našim neformálním oslavám 70 let života v míru?
Psali jsme:
_635599253286274840.JPG&id=69729)
V souvislosti s aktuálním děním na Ukrajině či na Blízkém východě máte obavu o naši budoucnost? Proč?
Ano, mám obavu o budoucnost. A proč? S dovolením použiji jeden aforismus polského básníka Bruna Jasieňského. „Nebojte se nepřátel, v nejhorším vás mohou zabít! Nebojte se přátel, v nejhorším vás mohou zradit! Bojte se však lhostejných, neboť při jejich přihlížení a tichém souhlasu se děje vražda i zrada!“ Osobně se obávám světové lhostejnosti, ale současně se také bojím zkratkovité individuální horlivosti, která může napáchat stejné škody. V tomto případě bych nesmírně přivítal moudrost a rozhodnost našich i světových elit, ale všichni víme, že je to poněkud nedostatkové zboží.
Měla by podle vás vláda nějakým zásadním způsobem reagovat na sílící bezpečnostní rizika? A můžete být případně konkrétnější?
Ona bezpečnostní rizika jste v předcházející otázce popsali přesně, ale osobně si myslím, že největší bezpečnostní riziko je v našich myslích. Když budeme lehkomyslně tančit na palubě Titaniku, hrozí nebezpečí utonutí v moři. Když budeme krvelačně mávat válečnými prapory, můžeme se zase sami utopit v krvi. Abychom mohli moudře rozhodovat, k tomu potřebujeme mít věrohodné informace, které nelze zaměňovat s tendenčními komentáři a subjektivními názory. Žijeme v historii nepoznané době, kdy média mají ohromnou sílu a nebývalý vliv jako dosud nikdy. A bohužel právě tato média, klíčová pro naše poznání světa, jsou nezřídka řízena a ovlivňována záhadnými zákulisními zájmy a někdy i cíleně svěřena do výkonných rukou osob, jejichž osobnostní charakteristika často odpovídá převažujícímu současnému životnímu postoji – čím méně znalostí, tím více sebevědomí. Žijeme uprostřed nevyhlášené mediální války, ale přitom netušíme, kudy vede frontová linie, a už vůbec nevíme, kdo jsou ti nejpočetnější prvosledoví mediální pěšáci a kaprálové té či druhé strany bojiště, jejichž slova se nám tak silně zadírají pod kůži a implantují do většiny mozků, pro které je mnohem snadnější přebírat než samostatně přemýšlet.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Kateřina Synková
_profil_top.jpg)
