Za poslední dvě dekády se role Německa v globálním světě fundamentálně proměnila. Po sjednocení východního se západním Německem v roce 1990 se rázem ze středoevropské země stal ekonomický gigant, což se ovšem v několika následujících letech nikterak neodrazilo na jeho zahraničněpolitické agendě. Dnes je ovšem Německo již evropskou mocností, která sklízí jak obdiv, tak i kritiku.
„Od roku 1998 na různých úrovních a v různých funkcích sloužím své zemi. V průběhu těchto let nikdy nebylo prioritou Německa vytvořit si nějakou rozhodující roli na mezinárodní aréně. Německo volilo spíše opatrný postup a udržování stabilní pozice, zatímco se svět kolem něj měnil,“ napsal Steinmeier.
V posledních letech se navzdory svému opatrnému přístupu Německo zapojilo hned do několika mírových misí: na Ukrajině, v Kolumbii, Iráku, Libyi, Mali, Sýrii a na Balkáně. Právě takové operace nutí Německo přehodnotit principy, kterými se řídilo v posledních padesáti letech.
„Ještě v roce 2003, kdy Německo odmítlo podpořit americkou invazi do Iráku, naši zemi mnozí nazývali ‚nemocným mužem Evropy‘: nezaměstnanost v té době dosahovala až 12 procent, ekonomika stagnovala a sociální systém byl přetížen. Nicméně jen několik let poté prosadil tehdejší kancléř Schröder sérii reforem, které dostaly Německo z krize a vrátily mu ekonomickou sílu, o kterou se může opírat dodnes,“ uvedl Steinmeier.
Od té doby se Německo více či méně ochotně začalo angažovat i v zahraničí, jako například v Kosovu a později v Afghánistánu. V roce 2006 se navíc Německo zapojilo do mírového řešení sporů na Blízkém východě.
Nicméně „německá cesta k vojenské asertivitě rozhodně není lineární a nikdy ani nebude. Němci sice nevěří, že vyjednávání za kulatým stolem může vyřešit všechny problémy, ale stejně tak nevěří ani ve vojenské řešení sporů. Z historických důvodů jsou Němci přesvědčeni, že by jejich země měla využívat své politické energie a materiálních zdrojů k posílení mezinárodních institucí a dohlédnout na to, že mezinárodní právo je všude respektováno“.
V několika posledních letech si Německo uvědomilo, že jakkoli si nepřeje zvýšit svou vojenskou angažovanost za svými hranicemi, svým povinnostem se trvale vyhýbat nemůže.
„Vzhledem k tomu, že se Německo nachází ve středu Evropy, ani izolacionismus, ani konfrontační politika nejsou tou správnou volbou. Namísto toho se Německo snaží využívat převážně dialogu a spolupráce se svými partnery ve snaze řešit vzniklé spory.
„Podívejte se například na Blízký východ; celá desetiletí všechny nejvíce znepokojoval izraelsko-arabský konflikt. V několika desetiletích po konci druhé světové války bylo logické, že se do řešení tohoto sporu Německo zapojovat nemůže. Ovšem dnes, kdy se tento region stal problematičtějším než kdykoli dříve, se i Německo začalo více angažovat, ať už jde o jednání s Íránem, nebo o řešení konfliktu v Sýrii,“ uvádí německý ministr zahraničí.
Po ruské anexi Krymu a vypuknutí konfliktu na východě Ukrajiny se Německo spolu s Francií ujalo vůdčí role při jednáních s Ruskem. Ještě předtím muselo řešit krizi v eurozóně a nyní čelí problémům spojeným s masivním přítokem uprchlíků do Evropy.
„Již dnes někteří evropští politici o Německu hovoří jako o ‚nepostradatelném národu‘. Samo Německo na takový status rozhodně neaspiruje; jsou to spíše okolnosti, které nás do této role staví. Německo žije poprvé v historii Evropy se svými sousedy v míru, což je produktem omezení vlastní suverenity ve prospěch Evropské unie. Nicméně do té doby, než Evropská unie nabude potenciál být silným hráčem na mezinárodní scéně, je Německo připraveno hájit zájmy celé Evropy,“ napsal v závěru Steinmeier.
Psali jsme:
autor: fib
