Studená válka je prý zpět se vším všudy. Přečtěte si, co o tom napsali odborníci

O tom, že dochází k návratu studené války mezi Východem a Západem, či chcete-li Spojenými státy a Ruskem, se spekulovalo již posledních několik let. Situace na Ukrajině vše zrychlila. A tak nyní podle některých sociologů tuto myšlenku přijala opět již za fakt polovina Rusů a Američanů. Příčiny, jež škodí vztahům mezi dvěma státy, uvádějí ale lidé na různých stranách Atlantiku odlišné. K nim se dostaneme níže.

ParlamentníListy.cz proto hledaly i mezi teoretiky odpověď – do jaké míry se skutečně ve studené válce nacházíme. Na pomoc si vzaly slova i některé výroky Vladimíra Nálevky (zemřel v roce 2010), který přednášel na Filozofické fakultě UK a badatelsky se zabýval mezinárodními vztahy 20. století – mimo jiné tedy též právě obdobím studené války.

Mezníky studené války mohou napovídat i současnosti

Začněme tím, že studená válka charakterizovala světové dění v druhé polovině 20. století. V tomto časovém období se mezinárodní krize, vyvolané soupeřením dvou mocenských bloků, střídaly s relativně klidnými roky. O tom kdysi vyšla též publikace nazvaná Horké krize studené války (autorem je též Vladimír Nálevka), která byla věnována oněm časovým úsekům mezinárodních vztahů, kdy svět stanul na prahu globálního ozbrojeného konfliktu.

Důležité je i shrnout to, že k mezníkům studené války patří nepochybně takzvaná první berlínská krize v letech 1948-1949. Souvisela se sovětskou blokádou přístupových cest do Západního Berlína, zatímco na Dálném východě vyvolala snaha severokorejského režimu o násilné sjednocení rozděleného poloostrova pro změnu horkou korejskou válku. Součástí byla však i suezská krize v roce 1956, poněvadž ta souvisela s krizí koloniální politiky Velké Británie a Francie. Zřejmě nejnebezpečnější byla karibská krize v r. 1962, kdy Sověti bezprostředně ohrozili Spojené státy přítomností svých jaderných raket na Kubě.

Vedle těchto nejvýraznějších a nejznámějších krizí, jejichž aktéři skutečně balancovali na okraji celosvětového válečného konfliktu, provázely studenou válku dílčí střety, které de facto byly zástupnými konflikty obou supervelmocí. Ty mimo jiné odhalil ve své publikaci Nálevka jen díky tomu, že mohl již vycházet z později odtajněných pramenů ze sovětských a severoamerických archivů. Tolik z historie. Patří k ní ale i to, kdy se začalo věřit, že studená válka definitivně skončila.

Studená válka k svému konci potřebovala rozpad alespoň jedné velmoci

Studená válka byla totiž dlouhým, vyčerpávajícím zápasem dvou bloků, v čele se SSSR a USA. Definitivní konec mohl přinést tedy pouze rozpad jednoho z těchto gigantů. Zatímco Spojené státy vydržely, Sovětský svaz to nedokázal. Je-li možné určit přesný termín konce studené války, pak by to mohl být podle historiků 8. prosinec 1991.

Proč? Pár měsíců předtím, 8. července téhož roku, byly v Bělorusku podepsány tzv. Bělověžské smlouvy, které de facto znamenaly rozpad SSSR a vznik tzv. Společenství nezávislých států. Pro mnohé nezasvěcené přinesla tato událost obrovský šok, poněvadž existenci Sovětského svazu považovali za naprostou samozřejmost. To, že byla některá území k němu připojena násilím, bylo zapomenuto. Po pádu komunistického vedení se však naplno projevily léta pomíjené náboženské a etnické spory. Dá se však dnes již uvést to, že vše se nese až do současných dnů. A tím, jak se situace vyostřuje, otevírá se znovu cesta k dalšímu, velice podobnému jevu, jakým byla studená válka v druhé polovině dvacátého století.

Pomineme-li vše, co se událo v roce 2014, včetně anexe Krymu a krize na Ukrajině, schylovalo se k něčemu podobnému již delší dobu.

Začalo ochlazování vztahů Snowdenem?

Ochlazení vztahů se přičítalo například tomu, že možná Rusové změnili svoje vcelku pozitivní vnímání USA po špiónském skandálu s Edwardem Snowdenem? Nebo tomu, že se možná Američané začali dívat na Rusko s větším nepřátelstvím po tom, co Moskva nedovolila Washingtonu vybombardovat Sýrii?

Každopádně příčin může být hned několik, lámou si nad nimi hlavu politici i různí odborníci a jednoznačnou odpověď zatím nikdo z nich nepředložil. Připomeňme však tedy některá fakta, která ParlamentníListy.cz citovaly již v roce 2013.

"Podle průzkumu Všeruského střediska pro průzkum veřejného mínění (VCIOM) si připouští studenou válku 46 procent respondentů. Agentura Sociální sítě tvrdí, že na 80 procent aktivních uživatelů internetu se domnívá, že studená válka s USA je velmi pravděpodobná anebo již dokonce vypukla," uvedl před dvěma roky Hlas Ruska.

Jako důkaz se pak tato teorie opřela o vyjádření ředitelky pro styky s veřejností VCIOM Olgy Kamenčukové.

"Mezi Ruskem a USA existuje v poslední době dost rozporů. Týká se to případu Snowdena a zvlášť Sýrie. Například v případu Snowdena měla většina Rusů za to, že ruský postoj zhorší vztahy s USA. Nicméně pouze 15 procent dotázaných řeklo, že není třeba poskytovat mu azyl. Stejně je to se Sýrií. Rusové chápou, že to komplikuje vztahy s Amerikou, nicméně jsou pro nezávislý postoj země v této otázce," řekla Kamenčuková.

Sýrie - také jeden z faktorů?

Podle ní byla v té době i z americké strany situace podobná. Údaje společnosti Gallup (agentury pro sociální a marketingový průzkum) překročily poprvé v roce 2013 (od roku 2000) procento těch, kdo považovali Rusko za nepřítele. Jenže když se pokles ratingu Spojených států v Ruské federaci časově shodl s případem Edwarda Snowdena, který odhalil metody americké rozvědky, pak se vztah Američanů vůči Rusku zhoršil po úspěšných krocích Moskvy v urovnání syrské krize.

Rozlišné názory Moskvy a Washingtonu na nové uspořádání světa

"Euforie devadesátých let, jež zavládla v rusko-amerických vztazích po pádu železné opony, rozpadu SSSR a podepsání Smlouvy o omezení strategických útočných zbraní, již pominula. Do popředí se dostávají neshodné názory Moskvy a Washingtonu na spravedlivé uspořádání světa. Pro lidi není tajemstvím, že v poslední době nejsou stisknutí rukou našich lídrů doprovázena tolik zářivými úsměvy. Avšak společná věc nepotřebuje nevyhnutelně velké přátelství. Stačí si zachovat čestné partnerské vztahy. Proto dokonce ti ruští respondenti, kteří prohlásili výroky o ztrátě sympatií vůči zaoceánské velmoci, říkají, že úspěchů v boji s terorismem a v řadě dalších světových problémů se dá dosáhnout pouze s pomocí spolupráce,“ uzavřela svoji analýzu žena z agentury pro výzkum veřejného mínění VCIOM.

Podobně jako na tento jev, upozorňovaly v minulosti ParlamentníListy.cz na další. Totiž, že dalším "polínkem" pro rozdmýchání nové studené války mohly být i výroky ruského prezidenta Vladimira Putina. Ten před dvěma lety na mnichovské konferenci o bezpečnosti ve svém projevu oznámil, že Spojené státy americké usilují o monopolární světovládu (hovořil přesně i o Novém světovém řádu). A vysvětlil pak také kroky, jak se tomu bránit. Nebylo to samozřejmě ale poprvé, co se z Ruska takto otevřeně ozvaly podobné hlasy. Proč se tak děje? To objasnil politolog Zdeněk Zbořil. Údajně je to prý proto, že obě země hledají (či hledaly) novou ideologii své zahraniční politiky.

Putin varoval před Novým světovým řádem. Nazlobil tím USA?

Vladimir Putin totiž ve svém vystoupení poukázal mimo jiné též na to, že svět s jedním vládcem a s jedním systémem nemá nic společného s demokracií. Podle něj patří totiž k demokracii nejen moc většiny, ale také respektování menšin.

"Spojené státy americké usilují o monopolární světovládu, která se vyznačuje tím, že existuje podle jejich přání jen jediné centrum síly, moci a rozhodování,“ uvedl Putin. A připomněl, že bezpečnost každého jedince znamená bezpečnost všech, tedy celého světa. Vzpomínkou na Franklina Roosevelta také zopakoval, že mír spočívá v bezpečnosti. Upozornil na to, že současný stav se spíše takovým ideálům vzdaluje. "Mezinárodní bezpečnosti můžeme dosáhnout hlavně globálním dialogem na toto téma,“ uvedl mimo jiné.

"Podobně mluvil prezident Putin už několikrát a při různých příležitostech. Hovořil tak i exprezident Medveděv a většinou i celá diplomacie RSFR. Protože prominentní reprezentanti americké zahraniční politiky také opakovaně považují Rusko za hlavního nepřítele USA z hlediska možné vojenské konfrontace, dostává se jim podobných odpovědí, ačkoli obě strany prohlašují, že jim je cizí terminologie let studené války. Je to jakási měkká konfrontace, nebo jak se v political science (politické vědě, pozn. red.) říká, zaujímání protipozic, které může být benevolentní nebo malvolentní (zlovolné),“ vysvětlil ParlamentnímListům.cz také možný pohled na věc a vývoj politolog Zdeněk Zbořil.

Hledá se nová ideologie

Upozornil pak také na to, že druhou věcí je, že obě země nyní hledají novou ideologii své zahraniční politiky.

"Pro Bushe seniora to byl na začátku devadesátých let 20. stol. také opravdu The New World Order (Nový světový řád), pro Billa Clintona 'velká šachovnice bez kontroly' (podle slov Brzezinského), podle Bushe juniora zase 'střet civilizací a boj proti terorismu'. Putinovy teze bychom proto měli analyzovat jednak jako protipozici tohoto amerického hledání, ale také jako obnovení 'světového řádu', na kterém by jeho země mohla významněji než dosud participovat,“ konstatoval dále Zbořil.

Kam až může vést studená válka? Ke konci dějin?

Otázkami kolem konce studené války a toho, co bude následovat, se však zabývali politilogové ihned poté, co ke konci došlo. Možná tak nevědomky ukázali i to, jakým směrem může další vývoj jít – zvlášť pokud se některé jevy do mezinárodních vztahů opět promítnou.

V roce 1989 publikoval Francis Fukuyama (Američan japonského původu) esej nazvanou Konec dějin?. V dnešní době vychází podobných dílek i rozsáhlých děl v různých úrovních již víc než dost – tehdy však šlo o text, který vyvolal řadu diskuzí. Autor totiž připomenul teorii o konci dějin, kterou kdysi G. W. F. Hegel vyslovil v souvislosti s Napoleonovým vítězstvím u Jeny. Hegel tehdy naznačil, že jde o konec dějin – poněvadž vznik moderního konstitučního a liberálního státu založeného na principech americké a francouzské revoluce považoval za naplnění vlastního účelu celé historie. A za ten považoval Hegel vytvoření občanské společnosti.

Francis Fukuyama se toho chytil a v souvislosti s tehdy začínajícím kolapsem sovětského bloku ohlásil definitivní vítězství kapitalismu a liberalismu. “Na konci 80. let neprožíváme pouze konec studené války, nýbrž i konec dějin jako takových. Ocitli jsme se v konečné stanici ideologického vývoje lidstva, kdy se jako konečná forma světské správy všeobecně rozšířila západní liberální demokracie. Její stát, založený na uznání lidských práv, představuje se svým tržně hospodářským blahobytem univerzální homogenní stát, ve kterém mizí základní rozpory a ve kterém jsou všechny lidské potřeby ukojeny,“ domníval se Fukuyama v roce 1989. Nakonec však připustil, že ne všechny státy dospěly k ideálnímu stavu, který tak nadšeně popisoval, že nastane.

Konec dějin? Nebo rozpolcenost světa?

Oponenti Fukuyamy již tehdy souhlasili s tím, že marxistická ideologie skončila, ale s koncem dějin nesouhlasili. Ostatně velice brzy se začaly objevovat otázky, co si kapitalismus počne sám se sebou, když postupující globalizace světového hospodářství vytváří prostor pro levicový i pravicový extremismus. Mnozí odhadovali i to, co přinese brzká další rozpolcenost soudobého světa.

Jak se zdá, studená válka tak dopředu měla přes všechno nadšení a plány otevřenou cestu.

"Můžeme konstatovat, že svět v roce 2015 bude zcela jistě konfliktní a chaotický. Pocity a stesky politiků, novinářů či občanů vyspělých demokratických zemí Evropy, že se svět najednou změnil k horšímu, totiž neodrážejí realitu, ale jsou jen průvodním jevem toho, že se Evropa probouzí z dlouhého a příjemného snu, který díky klidnému průběhu evropské ekonomické a politické integrace (zaštítěné americkými bezpečnostními zárukami) snila několik posledních desetiletí. Krize na Ukrajině nás v tomto ohledu pouze vtahuje do situace, která je optikou zbytku světa přirozená a standardní. Zda bude Evropa po probuzení letargická či aktivní, ukáže až průběh roku 2015, respektive léta následující,“ říká závěrem geopolitolog Michael Romancov.

Geopolitolog Romancov ukázal na možná třecí místa v tomto roce

Ten na přelomu roku navíc zpracoval poměrně důkladnou analýzu toho, kde bude zřejmě v tomto roce eskalovat napětí - a to nejen tak, jak je typické pro studenou válku, jak byla známa svými projevy z minulosti.

Z hlediska vojensko-bezpečnostního vidí Romancov prý téměř jako jistotu pokračování ruského "ukazování svalů“. I v roce 2015 proto podle něj budeme svědky demonstrativních odpalů různých typů raket (z pozemních stanovišť i z ponorek), větší aktivity hladinového loďstva i ponorek v různých částech světového oceánu i letů strategických bombardérů daleko od ruských hranic.

"V tomto ohledu je zajímavé oživení spolupráce mezi Ruskem a Vietnamem, neboť ruské letectvo se vrátilo na základnu v zátoce Cam Ranh. Pokud dojde i na návrat většího počtu lodí, pak bychom byli svědky vstupu Ruska do jednoho z nejproblematičtějších námořních regionů, jímž je Jihočínské moře. V jeho prostoru nejspíš opět bude stoupat napětí, neboť žádná ze zemí nejeví úmysl cokoli slevit ze svých požadavků a naopak dochází k posilování stávajících a budování nových kapacit. Díky pokračujícím sporům mezi Japonskem a Čínou o ostrovy Senkaku/Diayou a stále trvající absenci mírové smlouvy mezi Japonskem a Ruskem (byť Japonsko anoncovalo záměr realizovat zásadní průlom) lze v podstatě celý prostor táhnoucí se od Kurilských ostrovů po Singapur označit za konfliktní zónu globálního významu,“ uzavřel geopolitolog možnou prognózu událostí pro tento rok.