„Každý má sedět doma, hospodařit na svém a ne, aby se statisíce lidí daly na úprk někam do neznáma. Vždyť nevědí, kde je co čeká a jsou pak překvapeni, že je nejdřív ubytují v nějakých táborech. No ale co s nimi,“ lamentuje spojařka-parašutistka československé armády v SSSR z dob druhé světové války Božena Fialová, provdaná Ivanová. Když jí člověk připomene, že někteří uprchlíci utíkají před válkou, jen dodá: „Válka je mor, zkáza. Jednou jsem ji prožila, ale už nikdy nechci.“
Boha neurážet
„Opravdu. Hlavně lidi, co sem jdou za lepším, tady nemají co dělat. Každý si má budovat svůj stát. Na druhou stranu je třeba říct, že bílý člověk je dost vychytralý a někdy si z okolí dělá hloupou legarci. To není dobré. Každá víra má svého Boha a nemá se urážet. Otec byl sice neznaboh, ale vždy mě učil, že každý má svého Boha a nikomu se nelze vysmívat za jeho víru,“ doplňuje pro ParlamentníListy.cz Ivanová, když spolu sedíme ve Fantově kavárně na hlavním nádraží v Praze. Zrovna přijela do „stověžaté“ na přednášku o válce.
Putin vládne, jak umí. Zeman je chytrý člověk, který má své názory, nikomu neubližuje a já ho beru. Tak Ivanová, které přezdívali „Fialka“, lakonicky sečetla názor na ruského a českého prezidenta. „Chodila jsem v Rusku do školy. České školy nemám a pořád řeším problém s pády, ale už se je nenaučím. Rusové jsou zlatý národ, který má dobrou duši. Tam se odmalička děti vedly k tomu, že ‚my jsme‘. ‚My‘ – a ne ‚já‘. Mají rádi svou vlast a jsou na ni hrdí. Když vidím naše děti, jak si ničeho neváží, štve mě to. Děti v Rusku jsou osobnosti. Jsou tak vedeny. Kdyby tak vedeny nebyly, nevyhrály by tu strašnou válku,“ říká.
Spor s Černým
Hodně jí vadí, když se někdo snaží historii druhé světové války přepisovat. „To jsou často dost blbý řeči. Válka je válka. Je to spoušť. Společnost, příroda, město, dědiny, všechno upadá. Všichni žijí přítomností, protože si říkají, že už zde být zítra nemusí. Kulka letí, koho zasáhne, tak to má spočtené,“ podotýká.
V tomto kontextu měla i problém s výtvarníkem Davidem Černým: „Kdyby se posadil do zeleného tanku a projel s ním frontu z Ruska do Berlína, tak má plný gatě, hnědý kaliko. Ale teď je frajer, v míru, takže přemaluje tank, co stojí jako památník na náměstí, na růžovo. To je úcta k těm, kteří projeli válkou a v tom tanku umírali? Černý mi jednou řekl, že kdyby mi nebylo tolik let, tak mi tu pusu rozmlátí. Hrdina! Zapadá to do dnešních názorů, že my staří sem nepatříme. Odcházíme, to je pravda, a žijících je nás málo. Až to ukončíme, začne nový svět bez vzpomínek.“
Milovaná Ukrajina
Životní příběh „Fialky“ žijící v České Třebové byl pestrý. S babičkou odjela v roce 1933 za rodiči do SSSR, kam oni odešli za prací o dva roky dříve. Její tatínek, vyučený soustružník a zámečník, nejdříve pracoval ve zbrojovce v Podolsku u Moskvy, pak se stěhovali do Luhansku. Tam získal práci v továrně na parní lokomotivy, která se na začátku války přes týden proměnila na vojenský závod, kde se vyráběly tanky. Poté, co se fronta přiblížila, všichni odjeli do Omsku na Sibiř.
„Druhou světovou jsem prošla dvakrát. Z Luhansku na Ural a pak zase zpátky. Viděla jsem, co to všechno obnáší. V osmnácti jsem si myslela, že další válka už být nemůže, a podívejte se. Je mi skoro devadesát, a zabíjí se čím dál víc. Luhansk mi rostl před očima. Teď, když to někdy vidím v televizi, bych brečela. Na Ukrajině je hlad, lidi odtamtud utíkají. Na koho čekají, na Američany? Je mi z toho špatně, jak se lidi pořád nedokážou domluvit. Zbraně se stále vyrábějí, někdo na tom bohatne a musí se to někde vystřílet. Proto se pořád válčí,“ doplňuje pro ParlamentníListy.cz.
Mocnosti a Trump
Líčí dost idealisticky, jak by se mělo ve světě vládnout. „Když se Rusko a USA pořád osočují, tak to nemá cenu. Jsou mocnostmi a musí tahat za jeden provaz. Musí být spolu, jinak bude malér. Pamatuji si Ukrajinu, když jsem tam chodila do školy, tak jsme se učili, že je Ukrajina obilnicí Sovětského svazu. Je tam kvalitní černozem. Tam se na podzim bodly vidle do země a na jaře z nich byl stromek. Celá Ukrajina byla hodně úrodná. Na Donbase se zase těžilo nejlepší uhlí, antracit,“ doplňuje.
Současnou politiku moc nesleduje, ale o hlavních událostech ví. „Nevěřím, že je Putin taková potvora. Nevím, že by Rusko vyvolalo nebo chtělo válku. Vím, že bojují v Sýrii, ale tam válčí všichni. Ostatně Amerika válčí na vícero místech. Dávejte někomu vinu, ať je to Rus nebo Američan,“ říká a dodává: „V USA jsem nefandila nikomu, ale pak jsem se dozvěděla, že je Trump víc pro domluvu s Ruskem, což přijímám s povděkem. USA a Rusko by měly udržovat ve světě pořádek, ale nějak to nevypadá,“ sděluje.
Osud „Fialky“
Za dva měsíce jí bude devadesát. Říká to bez rozpaků, bez dámičkovských cirátů. „Na Československou obec legionářskou nedám dopustit. O nás veterány se starají velmi dobře. Budinský a Sitta jsou na správném místě, moc si jich vážím,“ dodává nakonec.
Když se její tatínek dozvěděl, že v Buzuluku vzniká československá jednotka, rodina se stěhovala. Maminka byla zařazena k náhradnímu pluku jako kuchařka, otec pracoval při intendančním parku. „Stalo se mi nejednou, že mě podplukovník Ludvík Svoboda potkal a zeptal se, jak mi jde učení a jaké mám známky. Když jsem dostala trojku, domů jsem se nebála ji přinést, ale přiznat to před Svobodou jsem se styděla. Když jsem ho jednou z dálky viděla a měla trojku, radši jsem utekla jinou uličkou, abych mu nemusela na oči. Byl to zlatý člověk,“ svěřila se před dvěma lety. Počátkem roku 1944, protože si přidala jeden rok, byla odvedena do armády a přidělena k paradesantní brigádě jako spojařka.
Na výcvik vzpomíná s hrůzou, ale dokáže ho popisovat s vtipem: „Sloužila jsem s tátou, který mi hned řekl, že lásky, kluci a vdavky přijdou až potom, co si svléknu uniformu. Měla jsem svého velitele a ještě mi rozkazoval táta, no peklo. Byly jsme tři kamarádky. Když nás přivedli k veliteli, rozčílil se, že není vychovatelkou v mateřské školce. Pak se s podřízeným domluvil, že nám dá takový kouř, že se do dvou týdnů vrátíme zpátky pod maminčiny sukně. No, vydržely jsme.“
Fialka, jak ji vojáci vždy přezdívali, do bojů nakonec s brigádou nasazena nebyla. Při výcviku se ale seznámila se svým budoucím manželem, pilotem Pavlem Ivanem ze Slovenska. Pak se vrátila domů a s Ivanem měla dva syny. „Já nestárnu, jsem jen vždy o rok moudřejší,“ směje se pořád. A ten její optimismus je setsakramentsky nakažlivý.
Psali jsme:
autor: Jan Rychetský
