„Proč nechal komunistický, ‚poúnorový‘ režim mého otce zavraždit, proč ho tak tvrdě a bez příčiny potrestal, když celou svoji vojenskou kariéru obětavě sloužil republice, si stále neumím dost dobře vysvětlit. Po popravě měl navštívit Klementa Gottwalda generál Ludvík Svoboda, otcův přítel, a ptal se ho na příčiny. Gottwald ho vzal na procházku do parku, kde mu prý řekl, že Píkovu hlavu chtěla jedna z komunistických klik, ve které hrál hlavní roli Reicin a Zápotocký. Nevím, co jim mohlo tak strašně vadit. Táta sice nebyl zrovna obdivovatelem Stalina, ale několikrát na veřejnosti, i například pro filmový týdeník prohlásil, jak si váží ruského národa za jeho odvahu a vůli bojovat proti fašismu. Možná doplatil na to, že znal také dobře sovětské gulagy (koncentráky), ze kterých bral uprchlé Čechoslováky do jednotky, již budoval v Rusku společně s Ludvíkem Svobodou, A vůbec věděl, jak to v tehdejším SSSR chodilo,“ zamýšlel se Milan Píka nad tragickým osudem svého obdivovaného otce. Se Slezským muzeem v Opavě a zejména s jeho ředitelkou Janou Horákovou, která je kurátorkou historické pozůstalosti Heliodora Píky, spolupracoval v minulých dnech na slavnostní akci k 120. výročí generálova narození, která se uskutečnila v úterý 4. července.
Hrdina z první i druhé světové války skončil na popravišti
O životě a tragickém příběhu generála Heliodora Píky bylo už napsáno nemálo knih i novinových článků. Píka začal svoji úspěšnou vojenskou kariéru za I. světové války v Rusku jako legionář a posléze byl Masarykem odvelen na západní frontu, kde bojoval po boku francouzské armády. Byl tam vícekrát vyznamenán za statečnost. V třicátých letech po studiích v Paříži se stal vojenským atašé v Rumunsku. Později to dotáhl až na hodnost plukovníka na generálním štábu ministerstva obrany. Před německou okupací odešel do Francie a později do Velké Británie, kde nabídl Benešově exilové vládě své služby. Ta ho poslala nejprve do Rumunska a pak do Istanbulu, kde se setkal s Ludvíkem Svobodou.
Po jednáních mezi Londýnem a Moskvou se stal velitelem vojenské mise v tehdejším Sovětském svazu, kde se Svobodou vytvořili známé armádní bojové jednotky, které se podílely i na osvobození Československa. Po návratu z Moskvy se stal Heliodor Píka divizním generálem a byl také účastníkem mezinárodních mírových jednání po II. světové válce. Obrat nastal po roce 1948, kdy jej komunisté nejprve postavili mimo službu a o rok později ve vykonstruovaném procesu, když byl obviněn bez věrohodných důkazů ze špionáže, nechali nevinného generála popravit. Společensky pronásledovaná byla pak i celá jeho rodina.
První změna k lepšímu nastala v roce 1968, kdy tehdejší prezident Ludvík Svoboda vyhověl neúnavným snahám Milana Píky a jeho otce částečně rehabilitoval a zrušil nespravedlivý rozsudek. K úplnému očistění jména obětavého vojáka a diplomata došlo však až po sametové revoluci. Roku 1991 mu udělil prezident Václav Havel in memoriam Řád Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v období druhé světové války, byl mu odhalen památník v jeho rodišti – ve Štítině u Opavy – a byly také po něm pojmenovány některé ulice v mnoha českých městech.
Generál Píka: „Když to Československu pomůže, rád za něj i umřu.“
Bezdůvodnou perzekuci a vězení si užil také generálův syn Milan, který šel od mládí ve vojenských stopách svého otce. Nejprve chtěl narukovat proti Hilterovi ve Francii, neuspěl ale u odvodové komise, protože mu bylo teprve 16. K armádě, konkrétně k letectvu se dostal až ve Velké Británii, kde pak sloužil v legendární 310. stíhací peruti RAF u technického zabezpečení. Létat nemohl, jak si původně přál, jelikož mu na prohlídce lékaři našli oční vadu. Postupně to dotáhl až na zástupce velitele československého doplňovacího střediska. „Chtěl jsem se stát navigátorem, ale to mi ze zdravotních důvodů nevyšlo. Nebylo to v Anglii zpočátku vůbec lehké, neuměl jsem ani slovo anglicky a začínal se zametáním hangárů. Později jsem se už věnoval doplňování stavů a zajišťování výcviku pro československé letce. Znal jsem se i s většinou našich leteckých es, jako byl například František Fajtl,“ vzpomínal Milan Píka.
Po válce začal studovat ještě v armádě na Univerzitě Karlově práva a v hodnosti kapitána potom pracoval na Krajském vojenském soudu v Praze. Vykonstruovaný proces proti jeho otci ho ale také nelítostně semlel. Byl posléze zatčen a obviněn z organizování útěku generála Píky, což byl naprostý nesmysl. „Dostal jsem se na Pankráci do stejného bloku vězení jako táta. Já byl v přízemí, on v prvním patře. Hodně mu pomáhalo, že mne mohl vidět alespoň z okna ráno při rozcvičkách. Když jsem cvičení vedl, snažil jsem se mu trochu psychicky pomáhat. Předříkával jsem nahlas povely, aby mne slyšel, jako například – hlavu vzhůru, zhluboka dýchat, co nejvíc se uvolněte a podobně.
V tu poslední noc před popravou, mi pak řekl, že mu to hodně pomáhalo držet se nahoře. On byl ty poslední hodiny, kdy jsme s ním byli celá rodina, neskutečně klidný a vyrovnaný. Kladl mi především na srdce, abych se nemstil, postaral se o maminku a očistil jeho jméno. To se mi pak po roce 1989 opravdu podařilo. Na svoje poslední přání dostal také šampaňské a připil si s námi na štěstí a úspěch Československa. Řekl nám, a to napsal i ve svém dopise, že pokud to republice pomůže, klidně za ni položí svůj život. Ty okamžiky nad ránem, kdy si už pro něj přišli bachaři, byly pro nás strašné, to si jen málokdo dovede představit,“ uvedl syn perzekuovaného hrdiny.
Milan Píka po přijetí do RAF v Anglii. Foto: Archiv Slezské zemské muzeum
Ludvík Svoboda se prý svého spolubojovníka nezastal
Milana Píku nakonec z vězení pustili. Hlavním důvodem nebyl nedostatek důkazů, což by bylo logické, ale jak nám řekl, Gottwald si nechtěl zcela pokazit renomé v zahraničí, že bude likvidovat i rodinné příslušníky odsouzených. Pomohla i přímluva Ludvíka Svobody. Právě na jeho postoj vůči popravenému generálovi se názory rodinných příslušníků dost odlišují. „Já si myslím, že Svoboda jako otcův přítel a spolubojovník udělal, co mohl, avšak v tehdejší době neměl šanci uspět. I v roce 1968 se zasloužil o zrušení nespravedlivého rozsudku,“ podotkl Milan Píka. Poněkud jiný názor na celou záležitost mají například neteře generála, které byly v úzkém kontaktu s manželkou Heliodora Píky a přímo se zúčastnily obludného procesu.
„Ludvík Svoboda se strýčka nezastal. Dokonce, jak byla za ním před procesem naše teta, dělal, že ji nezná. Oficiálně se nepřipojil ani k žádosti o milost. My jsme strýce vždy obdivovaly stejně jako našeho tatínka. Byli to odvážní, ale přitom hrozně dobrosrdeční lidé, kteří si tím uměli získat svoje okolí. Pamatuji si, jak nám strýc vyprávěl, že před koncem války na jedné vojenské schůzce spojenců Stalin připil na „Československou sovětskou republiku“. Západní atašé včetně strýčka sklenice položili. Už tehdy měl Sovětský svaz s námi svoje plány a generál Píka jim v tom zřejmě vadil,“ prohlásila Alexandra Šmířáková (roz. Píková), neteř válečného hrdiny. Jejího otce pak vyhodili komunisté z úřednického postu v práci, skončil jako vrátný, bratra pak i z gymnázia.
Z úspěšného vojáka a vysokoškolského studenta se stal topič i havíř
Generálova syna Milana sice pustili za několik měsíců z vězení, ale společensky ho tehdejší režim zcela zlikvidoval. Vyhodil ho ze zaměstnání i z vysoké školy a byl degradován na vojína. Navíc dostal umístěnku do jáchymovských uranových dolů. Od nich ho zachránil jeho tchán, který byl jednou z vedoucích postav Slovenského národního povstání. „Slováci mi zachránili život, oni často uvažují víc srdcem než Češi a brali mne jako člověka postiženého nespravedlivým osudem. Skončil jsem i s maminkou v Bratislavě. Sice jsem se napřed živil jako topič nebo horník v handlovských dolech, ale nechali mne jinak žít. Když se po těch divokých padesátých letech trochu uklidnila situace, začal jsem v roce 1961 studovat na vysoké ekonomické. Našel jsem si zaměstnání v podniku Drevona, kde jsem pak už pracoval na technicko-hospodářských postech,“ pokračoval ve svém vyprávění Milan Píka, který ještě stále sleduje i ve svém věku politické dění. Podle jeho názoru se rozdělení republiky ukázalo nakonec správným krokem a vztahy mezi Čechy a Slováky považuje nyní za výborné. Nemilým překvapením je však pro něj účast kotlebovců na slovenské politické scéně.
„Je to opravdu divné, že to hnutí vzniklo právě tam, kde Slovenské národní povstání, tedy v Banské Bystrici. Jedná se asi o spolek frustrovaných mladých lidí, kteří se tak nešťastným způsobem snaží o nějakou změnu. Do slovenské politiky určitě nepatří,“ dodal válečný veterán. Toho si velmi váží a podle vlastních slov před ním i hluboce smeká jako mnoho dalších lidí ředitelka Slezského muzea v Opavě Jana Horáková. „Pan Milan Píka zasvětil velkou část života očištění jména svého otce, splnil tak do písmene slib, který mu dal v jeho poslední den. Patří mu za to obrovská úcta.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Štěpán
