Fotogalerie: - Pohřeb Miloslava Ransdorfa

Smrt komunisty

Proč psát nekrolog, když ten mrtvý už si ho nepřečte? Na pohřbu sice ještě fyzicky byl, ale kdoví, zda z katafalku mohl sledovat, co se tam o něm říkalo, jakou muziku mu hráli a co bylo napsáno na smutečních stuhách? Nejspíš ani můj článek už k němu nedojde. Přesto je tvorba nekrologů dobrou tradicí. Píšou se totiž pro živé.

Pokud je smrt jen epizoda, v níž se duše osvobozuje ze sevření těla, mohou nás naši blízcí i ze záhrobí dál úkolovat? V příběhu Hamleta k tomu došlo. Když jej duch zavražděného otce vyzval k pomstě, cítil se však kralevic rozpolcen. Láska a úcta k nebožtíkovi mu diktovala poslušnost, ale intelekt jej vedl k ověřování duchova tvrzení. Proto ta scéna s herci, kterou lze nazvat úspěšnou rekonstrukcí zločinu, když vedla k psychickému zhroucení vraha. Ani tento „nepřímý“ důkaz však Hamletovi nedal sílu pomstu vykonat. Postava dánského prince je hodna zamyšlení, ale i soucitu, protože od počátku příběhu zápolí s „naprogramováním“, které je jeho charakteru a inteligenci cizí.

Jen na PL: Smuteční projevy pozůstalých Vlasty Ransdorfové a Anety Ransdorfové

Také poslední rozloučení s Miloslavem Ransdorfem mělo téměř shakespearovskou atmosféru. Neočekávané projevy vdovy a dcery byly za svou autentičnost oceněny potleskem několika set přítomných, což v prostorách Strašnického krematoria zvykem nebývá. Odhodlaně pronesené monology obou žen vyzněly jako obžaloba. Především médií, která po mnoho let vytvářela zkreslený obraz politika a přispěla k jeho předčasné smrti.

O zhoubných důsledcích mediálního lynče něco vím už od svých osmnácti let. Tehdy státní televize, státní rozhlas a noviny pod vedením státní tajné policie uspořádaly koordinovanou štvanici proti mému tátovi, spisovateli Janu Procházkovi. Z talentovaného a pravdu hledajícího autora, který svůj psací stroj každodenně užíval jako pluh a za pouhých třináct let napsal deset knih a třicet scénářů k filmům, z nichž některé proslavily české umění i v zahraničí, udělala normalizační média během jediného měsíce bezectného zrádce, dokonce špiona. Jako zakázaný autor –předtím aktivně vystupující v průběhu pražského jara – už nedostal možnost hájit se. Poslední půlrok prožil v nemocnici. I tam jej estébáci hlídali a mediální atak, zaměřený už i na mou maminku, pokračoval. Když v pouhých dvaačtyřiceti letech táta zemřel, režim nám chtěl znemožnit pohřeb v Praze. Je signifikantní, že jsem příběh o zakázaném, a přesto uskutečněném pohřbu nedávno vyprávěla právě panu Ransdorfovi, když jsme se setkali v prostorách Betlémské kaple, kde se účastnil konference o Janu Husovi. „Taková nenávist až za hrob svědčí o velikém strachu,“ podotkl. „Neboť pravdy a jejích nositelů je třeba se bát,“ parafrázoval Karla Kryla.

Neviděli jsme se tehdy poprvé, bylo to však setkání nejdelší, konference byla celodenní. Během přestávek na kávu vzdělanec Ransdorf opakovaně děkoval nám, organizátorům, za to, že mohl i on vystoupit se svým referátem. Namítla jsem, že to je přece samozřejmé, neboť jeho studie o Husovi je skvělá. Nad tou „samozřejmostí“ se jen smutně pousmál.

V závěru programu se v Betlémské kapli rozezvučely varhany a všichni jsme ve stoje vyslechli chorál Kdož sú Boží bojovníci. Po tak silné emoci se pak nikomu nechtělo odejít zpět do reality, a tak jsme si ten prožitek sounáležitosti a sdíleného povzbuzení protáhli u číše vína a prohlídkou podzemí, kde jsou zachované původní zdi kaple. Tam jsem s doktorem Ransdorfem mluvila naposledy. V debatě, kterou jsme spolu vedli, vyznívala jeho pokora a úcta k dějinám našeho národa. Když si tu vzpomínku teď vyvolávám z archívu paměti, znovu cítím, že byl v oněch chvílích šťastný a posilněný zdařilým průběhem konference, na kterou se sjeli lidé z celé republiky i ze Slovenska.

Na pohřbu M. R. se kdosi z komunistických poslanců vyjádřil, že zemřelý se měl raději věnovat jenom své vědě a netrápit se politikou. To mi znovu evokuje vzpomínku na tátovo bolestné umírání. Při jedné z mých každodenních návštěv nemocnice mi zašeptal: „Holčičko, ty piš. Vyprávěj lidem příběhy. Nedělej politiku. Na to je škoda života...“ O tom, že na politiku je škoda života, ví rodina Miloslava Ransdorfa své. Projevy paní Vlasty a dcery Anety už jsou k dosažení na internetu. Kdo má sílu porovnat jejich obsah s překroucenými výkřiky mainstreamu, si možná klade otázku, proč se ten vzdělaný a neuvěřitelně pracovitý člověk disponující kritickým myšlením a jiní, jemu podobní „donkichoti“, do toho nevyhratelného souboje vlastně pouštějí? Proč se nedrží svého „kopyta“? Proč svou veřejnou politickou činností riskují rodinné vztahy, své zdraví, existenční prostředky a k posledku i svůj život? Proč to dělají ti osamělí, charakterem obdaření blázni?

Odpověď je poměrně jednoduchá. Oni musejí. Jsou to lidé spřízněni volbou napříč časem. Lidé vědomí si toho, že náš svět není uspořádán dobře a že je nutné změnit jej k lepšímu, aby přežil. Lidé s ideálem, který je silnější než jejich ego a mnohdy i než pud sebezáchovy. Právě o takových osobnostech psal Miloslav Ransdorf historické studie, takže věděl, jak se svět „odvděčuje“ svým reformátorům. A přesto do arény sám vkročil, nota nebe se štítem komunisty.

O komunistech se říká, že jsou to lidé zvláštního ražení. Toto zevšeobecnění se původně týkalo bolševiků a jejich krutých metod. Ideje komunismu naopak souvisejí s lidskou solidárností, humanismem a principem občanské rovnosti. Skutečnost, že v praxi skončilo nakročení k ideálům komunismu porážkou, neznamená, že ten ideál byl překonán nějakým pokrokovějším a pro lidstvo přínosnějším. Kapitalismus žádný ideál nedává, má jen vítěze a poražené. Návrat ke kapitalismu v Čechách je krokem zpátky, což pro historika M. R. bylo zřejmě onou pohnutkou, proč počátkem devadesátých let aktivně vstoupil do politiky a věnoval značnou část své energie práci ve Sněmovně. Nešel tam jako sběrač mincí, ale rozsévač myšlenek. To média z něj udělala příznivce starých pořádků, když kritizoval současné rozkrádání státu, devastaci školství, chudnutí občanů a také zahraniční politiku, která suverenitu pouze předstírá. Jako poslanec si v mnohaleté praxi potvrdil, že doma nikdo, především ne celoživotní komunista, nemůže být prorokem, nevzdal to ale a šel za národní zájmy (a nejenom za ně) bojovat do Evropského parlamentu.

V emotivním projevu se v pátek paní Vlasta obrátila i ke smutečním hostům, když nám položila otázku: „Měli jste možnost dozvědět se alespoň z našich nezávislých veřejnoprávních médií, která si povinně platíte, pravdivé informace o Mílově práci (v EP)? MĚLI???“ Shromáždění jí odpovědělo: NE! Scéna skutečně hodná Shakespeara pokračovala tím, že vdova u rakve svého manžela přečetla přítomným prohlášení Gabriely Zimmer, která jako předsedkyně frakce Evropské sjednocené levice zhodnotila aktivitu svého českého kolegy velmi vysoce s obdivem k jeho intelektu a neúnavnému pracovnímu nasazení. Média však nehodlají o komunistickém politikovi šířit dobré zprávy ani po jeho smrti. Narušila by tím dlouhodobě šířený obraz kverulanta, roztržitého poplety, špatného řidiče a lehkoživky. Jen desítky tisíc lidí v naší zemi zřejmě vědí, jaký člověk Miloslav Ransdorf byl, jak těžkou životní cestu si zvolil a co všechno na ní přetrpěl a obětoval. Jeho posedlost úkolem (posláním) vnímaly s trpkostí i jeho nejbližší bytosti. A přesto sebraly sílu a odvahu k tomu, aby „vykřičely“ pravdu alespoň v krematoriu. Všude jinde by jim mikrofony vypnuli, anebo jejich projevy sestříhali po svém. Tak, jak to nakonec udělali novináři mainstreamu a bulváru.

V pláči maminky pana Ransdorfa při pátečním rozloučení jsem slyšela echo pláče všech matek, jejichž synové vykročili po cestě úzké, na jejímž konci je nečekala čest ani sláva. Mnozí nemají ani hrob. Energii jejich myšlenek však nelze zničit. Vždy, v každém režimu a za všech okolností se najdou jejich příjemci a noví učedníci, lidé spříznění volbou. A tak nás naši mrtví tátové, učitelé a duchovní vzory stále úkolují. Nikoliv k pomstě, ale k obraně jejich cti a ke střežení a předávání ideálů napříč časem. Husitský chorál, který zazněl v závěru rozloučení s komunistou Miloslavem Ransdorfem, byl vybrán po právu.

Archiv Ransdorfových textů na ParlamentníchListech.cz a odpovědí na čtenářské dotazy:

PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.