„Samozřejmě se v nich ke konci popisu tohoto fenomenálního uměleckého vyjadřování objevuje i rebelská skupina aktivistické přímé performanční akce nazvaná svými zakladateli z roku 2005 Olegem Vorotnikovem a Natalijí Sokolovou alias Kozou ‚Voina‘ (Vojna; česky Válka),“ konstatuje Kohout s tím, že jej velmi zaujalo, když členové skupiny Voina Oleg a Koza vystoupili v Praze.
„Jak jsem se dočetl, odešli již před několika lety z Ruska před hrozbou dlouhodobého věznění za své buřičské performance, které rozrušovaly úspěšné budování nacionalisticko-náboženského kapitalismu v Rusku. Jejich kousky už byly doslova nebezpečné pro establishment a ten se jich rozhodl zbavit,“ dodává Kohout. Do Čech prý performance dorazila na pozvání místních kavárenských rebelů ze skupiny Ztohoven.
„Ovšem když si skupina ‚českých rebelů‘ uvědomila, že ruští rebelové mají jiné hodnoty a názory, tak je nemilosrdně vypudila ze své ‚liberální přízně‘ a vykopla je z poskytnutého přístřeší,“ podotýká Kohout s tím, že ten samý den se dočetl, že čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg se za ruského umělce Olega Vorotnikova postavil a uvedl, že než aby byl vydán do Ruska, raději jej schová ve vlastním bytě.
„I zavolal jsem tedy panu Schwarzenbergovi. Zvedl to... A když jsem mu řekl, že by bylo dobré dodržet slovo a Olega a jeho rodinu schovat ve svém bytě, odvětil, že se pozeptá, zdali má nějaký byt volný. A vskutku se druhý den ozval a oznámil mi, že má jeden volný byt a že se mám spojit se správcem jeho nemovitostí. Nuž učinil jsem to a za dva dny jsme ve dvou autech přepravili Olega do malého, ale příjemného bytu v jedné z Karlových nemovitostí na venkově,“ uzavřel Kohout.
Celý text Milana Kohouta:
Něžní vagabundi
Před několika lety mně Ostravská univerzita publikovala první systematická skripta o historii performance nazvaná Performance, věčná performerka. Samozřejmě se v nich ke konci popisu tohoto fenomenálního uměleckého vyjadřování objevuje i rebelská skupina aktivistické přímé performanční akce nazvaná svými zakladateli z roku 2005 Olegem Vorotnikovem a Natalijí Sokolovou alias Kozou „Voina“ (Vojna; česky Válka, pozn. red.).
Jejich performance mne silně zaujaly už před lety, kdy jsem performanci učíval na TUFTS univerzitě v Bostonu.
Jejich kousky přesně pasovaly do mé definice a interpretace performančního umění jako nedělitelné součásti života našeho vezdejšího. Byly rebelsky rázné, přímé, pro performery osobně nebezpečné, byly radikálně kriticky politické a s ruským kapitalistickým konzumním porevolučním establišmentem se zkrátka nesraly. Idiotismus Jelcinových let si o to přímo žádal.
Ve skriptech jsem se pokusil o definici tohoto nedefinovatelného fenoménu „performance“ asi takto:
„Nešťastný název performance (Performance Art), který se ujal v sedmdesátých letech, je naprosto matoucí, neb většina lidí, kteří se poprvé seznamují s tímto autentickým aktivisticko-sociálně angažovaným uměleckým fenoménem, si jej pletou s divadelními formami.
Velmi zjednodušeně je na úvod lidem třeba říct, že základní rozdíl mezi divadlem a performancí spočívá v tom, že v divadle herec předstírá bolest, námahu, vysílení, emoce, atd., zatímco performer bolest, námahu, vysílení, či emoce skutečně prožívá.
Proto některé performerské skupiny či jednotlivci dávají přednost názvům jako Live Art (živé umění), Anti-Art (anti umění), Art Actions (umělecké akce) nebo jednoduše Actions (akce) či Intervenventions (intervence), Body Art (Umění těla) a další.
Většina definic uměleckých historiků, kteří se zoufale snaží o uchopení tohoto fenoménu a o násilné zaškatulkování, se točí kolem následující schematické kostry:
Performance může zahrnovat jakoukoliv situaci, která zahrnuje základní prvky, jako je čas, prostor, tělo performera či performerů, je interdisciplinární, může se odehrávat kdekoliv, v jakémkoliv čase a délce, je prezentována divákům, a to se spoluúčastí diváků či nikoliv, řídí se dle scénáře či nikoliv, je nahodile či pečlivě organizovaná, je spontánní či pečlivě připravovaná, může být živá či zprostředkovaná médii, performer může být přítomný či nikoliv…
Jak sami můžete posoudit, jedná se o soubor neuspokojivě prázdných slov.
Pokusme se o trochu lepší „zaškatulkování“. Základním předpokladem k pokusu o definici performance je, že performance existuje od té doby, co se vyvinul lidský druh, a má vzájemnou spojitost v průběhu všech historických dob.
Performance je projev rebelie proti akademicky uznaným uměleckým a kulturním normám, a proto uniká z většiny akademických definic. Jestliže ji definujeme, tak se její smysl a význam uzavře, tak jako se stalo všem rebelantským uměleckým směrům. Jestliže má být performance autentická a stále živá a účinná, musí být nedefinovatelná.
Performance je ve svém základu anarchistická. Je to forma nenávidějící slovo umění psané s velkým U. Jestliže byste performanci zavřeli do muzea, umírala by (což je ne příliš šťastný závěr kariéry jedné z nejslavnějších performerek nedávné doby Mariny Abramovicové).
Performance je téměř vždy antiestablišmentová a ve většině svých projevů pobuřuje a rozrušuje dané mravní a kulturní normy, je rebelantská a často skandální. Performeři se ve svých projevech většinou snaží o změnu společnosti a někdy se pasují až do spasitelské pozice, kdy věří, že umění má možnost celospolečensky změnit chod věcí.
Performance se snaží zpochybnit takzvaný „akademický masturbismus“, který se v evropské kultuře vždy koncentruje před zlomovými momenty v historii. Již performer Diogenes ironizoval přednášky Platona, když po jeho definici člověka jako tvora bez peří pohybujícího se na dvou nohách, přinesl do přednáškové síně oškubané kuře a vykřikoval, že se jedná o člověka. Akademický masturbismus dráždil hnutí futuristů, dadaistů, surrealistů, situationistů, fluxusistů, vídeňských akcionistů, feministů atd. Základem tohoto postoje byl jednoduchý fakt, že ona nejušlechtilejší a nejvzdělanější společnost dokázala vyvolat dvě nejstrašnější války v dějinách lidstva, při kterých tato „věděním osvícená“ civilizace mezi jiným zvěrstvem pálila lidi po milionech v pecích koncentračních táborů.
Performance je v každé historické etapě vývoje lidstva jakousi derivační tečnou určující směr křivek sledujících sociální úchylky. Tím se performance slévá s „politikou“ daného období. Je jakýmsi pročišťovacím elementem.
Je reakcí vědomí na stále se rozpadající kategorizaci světa a zahrnuje absolutně všechny projevy světa. Dokonalé performance splývají se životem, a tím pádem se život performera stává performancí. A život je součástí politiky a ta pak součástí umění.“
Proto mě okamžitě zaujalo, že se zakládající členové skupiny Voina Oleg a Koza náhle vyloupli v Praze.
Jak jsem se dočetl, odešli již před několika lety z Ruska před hrozbou dlouhodobého věznění za své buřičské performance, které rozrušovaly úspěšné budování nacionalisticko-náboženského kapitalismu v Rusku. Jejich kousky už byly doslova nebezpečné pro establišment a ten se jich rozhodl zbavit.
Není divu, když před vychytralou výměnou cara Putina za dočasného zástupce Medveděva celostátně rozrušili celou řízeně poklidnou akci svým veřejným šukáním několika párů skupiny Voina v moskevském Muzeu biologie, performancí, která byla doslova explozí v ruských médiích. Nazvali ji výstižně „Mrdáme za medvídka, následníka tru°nu“ a zúcˇastnila se jí i Nadeˇžda Tolokonniková, pozdeˇjší cˇlenka oslavované performancˇní skupiny Pussy Riot.
Či jejich performance, při které se zakutálel kopací míč synáčka Olega a Kozy pod policejní auto zaparkované před Michailovským palácem (státní muzeum v Petrohradě), takže muselo několik členů Voiny přijít na pomoc a převrhnout policejní auto na střechu, míč najít a odevzdat ho plačícímu dítěti. Děti mocným vždycky vadí. Mají totiž zcela přirozenou logiku myšlení, která plodí nepříjemné dotěrné otázky.
Oleg, jeho žena Koza, autorka většiny nápadů na radikální performance, a jejich tři dětičky se toulali po Evropě a snažili se nalézt uzounké přežívací skulinky v diktátorském monolitu západní civilizace, který od lidí žijících na jeho území žádá naprostou loajálnost k mravnosti a konvencím, jinak je nemilosrdně nenechá přežít. Jak blízká je zkušenost krásné etnické skupiny Romů, snažící se také přežít uprostřed nekompromisního diktátu této jednorozměrné kultury. Kultury, která se v nedávné době vyznamenala pálením milionů lidí v pecích koncentračních táborů, a přesto pořád namyšleně lže a žvaní něco o lidských právech a jejich honosném odkazu. Kultury, jež by se měla hluboce stydět za hrozné masakry, které způsobila a i nadále způsobuje, a měla by zásadně přehodnotit své hodnoty.
Proto se Oleg a Koza a jejich děti samozřejmě dostali do permanentního konfliktu s touto pokryteckou kulturou a ve Švýcarsku, zemi parazitující na nakradených penězích po zemřelých v koncentrácích, je skupina lidí podporovaná policií, nazývající se Basel Human Right Fighters strašným způsobem zmlátila před očima jejich dětí, když se odmítli nechat zavřít do podzemní betonové kobky bez oken, které xenofobní Švýcaři říkají „ubikace pro uprchlíky“. Asi se švýcarský azylový systém poradil s českými xenofobními imigračními úřady, které také zavírají uprchlíky z válek do koncentráku v Bělé pod Bezdězem obehnaného žiletkovým ostnatým drátem.
Následovala jejich nomádská pouť do země všech „bohémů“ Čechie, a to na pozvání místních konformních kavárenských „rebelů“ ze skupiny Ztohoven. Ovšem když si skupina „českých rebelů“ uvědomila, že ruští rebelové mají jiné hodnoty a názory, tak je nemilosrdně vypudila ze své „liberální přízně“ a vykopla je z poskytnutého přístřeší. Jedna věc, co jim vadila, byla, že si někdy Oleg a Koza brali jídlo z kapitalistických řetězců. Přitom každý si může zjistit, že dle statistik polovina všeho jídla (dosud nezkaženého) vyprodukovaného naším západním „privatizovaným“ systémem končí v popelnicích. A je skandální, že dokonce i braní si takového jídla z popelnic je považováno za krádež soukromého majetku. Och, jak je ten soukromý majetek nedotknutelný a svatý, i když by se jím mohla nasytit spousta lidí.
Jak píše takzvaný Roman Týc, představitel Ztohoven na svém FB:
„Ke kontrole jejich dokladů došlo proto, že kradli v Albertu, a upozorňuji, že krást nebylo třeba, rozhodně nebylo třeba krást to nejšpičkovější zboží. Oleg tedy moc dobře věděl, že jsme krajní liberálové, voluntaristé a krajně levicové názory i praktiky o kterých (…) mluví, jsou pro nás nepřijatelné.“
Na své účelově „rebelské“ webovce dokonce prohlašují, že Oleg a Koza projevili kompletní disrespekt k privátnímu majetku… a lhaní je prý také donutilo se od nich distancovat. Neměli by se tito salonní pravicoví rebelové také distancovat od celé prolhané západní kultury, kultury skutečných a největších zlodějů v historii lidstva?
Když jsem se dozvěděl o pouti něžných vagabundů Olega a Kozy a jejich dětí, tak jsem jim napsal mail. Odpověděli a vylíčili mně svou „vylhanou“ situaci.
Ten samý den jsem si přečetl vyjádření Karla Schwarzenberga do médií, ve kterém se postavil za ruského umělce Olega Vorotnikova, kterému hrozí vydání z ČR zpět do Ruska a pravil: „To by byl vyslovený zločin. To jej radši schovám ve vlastním bytě.“
I zavolal jsem tedy panu Schwarzenbergovi. Zvedl to... a když jsem mu řekl, že by bylo dobré dodržet slovo a Olega a jeho rodinu schovat ve svém bytě, odvětil, že se pozeptá, zdali má nějaký byt volný.
A vskutku se druhý den ozval a oznámil mi, že má jeden volný byt a že se mám spojit se správcem jeho nemovitostí. Nuž učinil jsem to a za dva dny jsme ve dvou autech přepravili Olega do malého, ale příjemného bytu v jedné z Karlových nemovitostí na venkově.
Pak jsme u Olega a Kozy přespali a dlouho, dlouho hovořili o vzájemných názorech na smysl současného západního umění, které kdesi zahnilo v galeriích a muzeích a na svůj rozkladný pach láká spotřební mouchy, aby je okradlo o jejich křídla, nohy a nenažrané sosáky.
Ale o tom se dočtete v mém rozhovoru s Olegem a Kozou v příštím článku.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
