Čína je na rozcestí. Donedávna nebylo pochyb o tom, že se z ní stává ekonomická velmoc. Více než třicet let čínská ekonomika rostla o 10 % ročně, někdy i více. Předstihla dokonce Japonsko, a zaujala tak místo druhé nejsilnější ekonomiky vůbec. „Stovky milionů Číňanů se pozvedly na úroveň střední třídy. Čínský model autoritářské efektivity zněl lákavě pro mnohé rozvojové země, obzvlášť po světové ekonomické krizi v roce 2008, která navíc začala v USA, čímž poněkud zdiskreditovala americký liberální kapitalismus.“
V současnosti ale růst klesl. Oficiální čísla tvrdí 7 %, realita se však podle mnohých pohybuje kolem 5 %. „Zpomalení růstu by nemělo být žádným překvapením. Všechny rozvíjející se ekonomiky projdou ve svém dospívání obdobným procesem.“ Přesto však rychlost propadu zachytila Čínu nepřipravenou.
Poprvé se situaci pokusili vyřešit v červenci, a to tím, že zmrazili akciové trhy, aby tak mohli srovnat ceny. Následně přišla devalvace měny, která „naznačuje, že odklon od exportně vedeného růstu nedopadl tak, jak doufali“.
K tomu se přidává probíhající protikorupční kampaň prezidenta Jinpinga, která spíš funguje jako nástroj k upevnění jeho moci než jako „snaha o reformaci čínského státu ve prospěch jeho ekonomiky a společnosti“. Ohromný počet stíhaných úředníků bere ostatním vítr z plachet a ti, kteří svoje místa doposud ještě zastávají, se bojí, že pokud by učinili vládě nelibé rozhodnutí, také by se mohli dostat na seznam stíhaných.
„Výsledkem tohoto vývoje je, že mnohem méně slyšíme o čínském modelu a mnohem více o čínské realitě.“ Ohromné škody životnímu prostředí, znečištění ovzduší, které ročně zabije více než milion a půl Číňanů, nezamýšlené důsledky politiky jednoho dítěte, kvůli kterým mílovými kroky porostou výdaje na zdravotní péči a penze z důvodu velmi rychle stárnoucí populace.
Čína chce dosáhnout kapitalistického ekonomického růstu, aniž přijme jeho nevýhody. „Chtějí inovaci, která plyne z otevřené společnosti, ale nechtějí intelektuální svobodu, jež ji definuje.“
Radovat se ze zastaveného růstu čínské ekonomiky je však podle Haasse „krátkozraké“. „Pomalu rostoucí Čína by podkopala světové ekonomické zotavení se.“ Mohlo by to vést k neochotě Číny podílet se na spolupráci v řešení světových problémů, jakými jsou například klimatické změny. Mohly by však nastat i jiné konflikty, obzvlášť pokud by Čína změnila rétoriku a místo ekonomického boomu by se zaměřila na nacionalismus jako prostředek legitimizace moci.
Ostatní velmoci musejí k Číně přistupovat opatrně. Netlačit na ni, aby nezměnila směřování země, ale zároveň jí otevřít dveře na výsluní, pokud se bude „chovat zodpovědně a podle pravidel ostatních“. Čínská vláda však sama musí najít rovnováhu mezi vládními zájmy a lidskými právy, mezi ekonomickým růstem a přístupem k životnímu prostředí a „mezi rolemi trhu a státu“.
„Změny, kterým Čína čelí, jsou stejně tak složité jako nevyhnutelné. Nelze vyloučit ani rozsáhlé společenské nepokoje. Jasné je jedno, uplynulých 30 let rozhodně není obrazem 30 let budoucích.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: spa
