Coby německý kancléř v letech 1998 až 2005 byl Gerhard Schröder připravený udělat téměř cokoliv, aby vytvořil harmonický vztah mezi Berlínem a Moskvou a stejně tak mezi ním a ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
Schröder z tohoto spojení s Vladimirem Putinem sám velmi profitoval. Nedlouho poté, co ukončil svou kariéru německého kancléře, Německo s Ruskem podepsalo dohodu o vybudování „Severního toku“ (Nord Stream) – plynového potrubí vedoucího z Ruska přes Baltské moře do Německa. Jen dva měsíce po zahájení projektu získal Schröder pozici předsedy konsorcia dohlížejícího na výstavbu potrubí, ve kterém byl většinovým akcionářem ruský Gazprom.
Takové počínání ze strany Německa vzbudilo mnoho obav zejména v Polsku a pobaltských státech, které takový krok vnímaly jako jakýsi novodobý „pakt Molotov–Ribbentrop“. Spojené státy se zas obávaly toho, že Schröderova proruská politika představuje hrozbu pro „západní jednotu“.
Poté, co německé kancléřství převzala v roce 2005 Angela Merkelová, nijak zásadně politiku předešlého kancléře ze svého kurzu nevychýlila. Přestože neměla s prezidentem Putinem tak vřelý vztah jako její předchůdce, umožnila pokračovaní budování Severního toku a postavila se proti rozšiřování hranice NATO o státy jako Ukrajina a Gruzie.
S ruskou anexí Krymu v létě roku 2014 se mělo ovšem všechno změnit. Němečtí politici a zahraniční experti trvali na tom, že „éra schröderismu“ je u konce. Merkelová stála v čele snah Evropské unie o řádné potrestání Ruska skrze ekonomické sankce, které ve výsledku značně uškodily i Německu. Nicméně Merkelová měla podporu i německých obchodních kruhů.
„Po krátké odmlce se ovšem zdá, že se schröderismus opět vrací,“ míní autor článku.
Lídr sociálních demokratů Sigmar Gabriel dal nedávno jasně najevo, že protiruské sankce musí být zrušeny. Navíc vyjádřil svou podporu pro zahájení projektu Severního toku II, který by měl navýšit kapacitu původního projektu.
Podobně orientovaný je i německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, který pro Schrödera pracoval v jeho „rudo-zeleném“ kabinetu od roku 1998 do roku 2005. Steinmeier se vyjádřil kriticky vůči armádním cvičením NATO v Polsku a pobaltských státech, do kterých se zapojila i německá vojska. Konkrétně počínání NATO označil za „broušení šavlí“ a zbytečnou provokaci.
Zajímavé je i to, jak se k celé situaci staví německá veřejnost. V průzkumu veřejného mínění z jara loňského roku jen 38 procent Němců uvedlo, že by Německo mělo použít vojenskou sílu na obranu člena Aliance proti ruské agresi.
Schröderismus je prozatím možné spatřovat výlučně jen u sociálních demokratů, ovšem s nadcházejícími parlamentními volbami v Německu se nedá vyloučit, že se vládnoucí CDU pokusí získat hlasy zejména v pěti státech bývalého východního Německa tím, že se bude prezentovat jako strana smíru, která je za méně přísnou politiku vůči Rusku.
Ještě silnějším důvodem k návratu k schröderismu je ovšem představa, že se jedná o jakési pokračování Ostpolitik, kterou v 70. letech razil vůči Sovětskému svazu kancléř Willy Brandt a která se ukázala být velmi úspěšná. Dodnes je vnímána jako „rozhodující a čistě západoněmecké přispění k ukončení studené války v Evropě“.
„Zatím není zcela jasné, jaký vliv schröderisté v současné německé politice mají. V každém případě – s ohledem na výsadní postavení Německa v Evropské unii, které se brexitem jen umocnilo – Spojené státy nebudou mít na výběr a s Německem budou muset spolupracovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: fib
