Obě události nám něco vypovídají o současném Rusku a o problémech, jimž rok před klíčovými prezidentskými volbami čelí.
Protesty 26. března byly v zahraničním tisku přivítány s mediálními ohňostroji a jejich hlavní postava, právník Alexej Navalnyj, se stal hrdinou (nejen) západních liberálů. Co na tom, že Navalnyj sám liberálem západního střihu není. Nejenže mu vadí migrace do Ruska (ze Střední Asie), ale dokonce si myslí, že mezi Ukrajinci a Rusy není žádný rozdíl – obvykle signál k volání o ruském nacionalismu – tedy pokud to říká někdo jako Vladimir Putin... Podobně jako na Ukrajině Západ rád žije v iluzích, že společný nepřítel zacelí často zásadní rozdíly a že slova mají všude stejný obsah. A tak potom mohla jiná hrdinka, Naděžda Savčenková, šokovat svými výroky o Židech...
Anatomie březnových protestů
Bez ohledu na personálie je protesty z 26. března nutné brát vážně, protože ukazují na určité změny, které se mohou (a jistě nemusejí) proměnit v trendy. Můžeme si být jisti tím, že Kreml už protesty pozorně studuje a jeho „spin doktoři“ promýšlejí další postup a strategie (a to hlavně volební).
Pokud si shrneme základní poznatky, platí zhruba následující: protesty nebyly masové (čísla se liší, počínaje 20 tisíci a konče až 90 tisíci protestujících v celém Rusku). Na druhou stranu se týkaly celé řady velkých, větších i menších měst v regionech Ruska. Poslední vlna protestů v zimě 2011/2012 byla téměř výlučně spojena s metropolemi – s Moskvou a Petrohradem.
Důvodem pro nové protesty nebyly volby a jejich kvalita (poctivost/nepoctivost), ale nově sociálně-ekonomické důvody: především věčná nemoc Ruska, chobotnice s mnoha chapadly a tvářemi – korupce. V protestech zaznívala hesla, která odmítala korupci, rozkrádání a vyjadřovala poptávku po spravedlnosti. Stručně, došlo k posunu od hodnotových požadavků k sociálním a ekonomickým požadavkům s adresátem – vládou. Dodejme, že centrem kritiky se stal premiér Dmitrij Medveděv, na jehož majetkové poměry se dokument FBK zaměřil a který zhlédlo na 15 milionů diváků. Není to poprvé v posledních 12 měsících, kdy se premiér Medveděv ocitl v palbě kritiky (naposledy před parlamentními volbami).
Letošní protesty se na rozdíl s rokem 2011/2012 staly podnikem výlučně A. Navalného a jeho Fondu pro boj s korupcí. Nešlo o širší koalici liberálních sil napříč systémovou a nesystémovou opozicí jako na přelomu let 2011 a 2012 (kde se sešli na jednom „pódiu“ lidé jako Navalnyj, Mironov ze Spravedlivého Ruska, miliardář Prochorov nebo Alexej Kudrin). Konečně březnové protesty, z nichž část nebyla úředně povolena, charakterizovala účast mladých, studentů a školáků. To je nový jev v zemi, kde se doposud věřilo v politickou pasivitu mladých. Sociologicky není tento jev ještě dostatečně ohmatán, ale dá se mluvit o nástupu nové politické generace v Rusku, která má už jiné zkušenosti a názory, které nebudou zcela konzervativní podle mustru mládežnické organizace Jednotného Ruska Naši.
Jestli něco z protestů zdůraznit, je to nový důraz na sociálně-ekonomické otázky a regionální ukotvení. To je dvojí posun, který stojí za pozornost.
Regionální nerovnosti a přerozdělování jsou problém
Asi nejzávažnější je situace v rozdílných regionech Ruska, což se projevilo také v zeměpisném rozložení protestů. Analýza už potvrdila, že protesty se týkaly (s několika výjimkami) regionů, kde byla ve volbách v září 2016 nejmenší volební účast a nejmenší podpora pro vládní stranu Jednotné Rusko. Je otázkou, zda nebyla volební neúčast sama o sobě alespoň částečně formou protestu a hlasovací ticho u uren předzvěstí bouře. Regionální nerovnosti o sobě dávají slyšet.
Ruské regiony utvářejí velmi různorodý mix nejen kulturně, ale také hospodářsky z hlediska příjmů a v závislosti na přerozdělování podle klíče centrum (Moskva) – periférie (region). Například poslední statistiky ukazují, že v konkrétních regionech a oblastech jsou zadržovány mzdy – celkově jde o částku přes 300 milionů rublů, což je číslo, které od ledna 2017 vzrostlo o 11,8 %. A jen řada míst, kde jsou tyto problémy, se objevila na seznamu protestujících měst (např. Tomsk, Keremovo, Vladivostok, Perm a Saratov). Jistě nejde o nijak dramatické číslo, ale je to zase problém, který je nerovnoměrný a je ho třeba vidět v konkrétních sociálních kontextech a zkušenostech.
Protesty a reakce na ně
Oproti dojmu, který vytváří řada médií, současný politický režim v Rusku nestojí na masové represi, donucování, masovém mučení nebo vraždění. Dnešní Rusko není totalitní společnost, i když má řadu autoritářských rysů, které vypovídají o tom, že země před svými dějinami neutekla. Společenská dohoda mezi vládou a lidem tu stála na dvou pilířích – na ekonomickém a bezpečnostním. Oba dnes už nejsou tak silné a samozřejmé jako v roce 2008. Takzvaný krymský konsenzus byl jen krátkodobou náhražkou, která nemohla plnit takovou roli dlouho. Tolerance k chybám a deformacím, jako je korupce, se bude snižovat; to je hlavní vzkaz této skromné vlny protestů.
Jistě platí, že korupce a sociální a hospodářské problémy mají mobilizační a protestní náboj. Nejenom v Rusku a nejen proto, že korupce je jev, který je jaksi univerzální a netýká se jenom hybridních režimů, jako je Rusko, ale v různé míře také liberálních demokracií. Z mobilizačního hlediska není radno tuto vlnu protestů zcela ignorovat.
Snad alespoň nyní platí, že ruská společnost k revolučním náladám, které by radikálně a masově svrhly současnou vládu, nedozrála. Jenže radikální zlomy se nerodí jen z aktivní participace a protestů, rodí se i z mlčení, z pasivity a také z přehnané represe. Vláda Vladimira Putina a on sám budou mít ruce plné práce, aby našli tu správnou odpověď a nenechali společenský „papiňák“ moc dlouho bez vypuštěné páry.
Možná že by se přitom hodilo podívat se do učebnic dějepisu a nalistovat si kapitolu ruská revoluce 1917 a její příčiny...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vss
