Náš první polistopadový prezident Václav Havel byl komunisty mnohokrát za svou protirežimní činnost vězněn. V součtu si “odseděl” více než pět let. Poslední delší pobyt za mřížemi se odehrál v první půli roku 1989.
Během Palachova týdne se na pražském Václavském náměstí konala jedna z akcí. Disidenti přišli položit květiny k soše svatého Václava, režim jim v tom zabránil a podle výkladu řady historiků tak nepřímo vyvolal řetěz událostí vedoucích ke svému pádu v listopadu téhož roku.
Václav Havel se ovšem akce pod sochou sv. Václava neúčastnil. Stál opodál na druhé straně chodníku. Přesto byl zatčen a v únoru odsouzen na devět měsíců, po odvolání byl trest změněn na měsíců osm. “Lapili mě až na cestě domů, nesmyslně mě odsoudili na základě falešných výpovědí a tím celým významně přispěli ke změně poměrů u nás,” uváděl k tomu později sám Havel.
Psali jsme:
Po odsouzení mělo dojít k převozu vězně Havla do výkonu trestu. Sám podle svých slov očekával, že půjde nejspíš o plzeňské Bory, kde už dříve byl. K jeho překvapení ale vše probíhalo jinak. Detailně na to Václav Havel vzpomínal v rozhovoru s novinářkou Irenou Gerovou v knize “Vyhrabávačky”, která obsahuje stručné i obsáhlejší útržky jejich dlouhých rozhovorů.
“Poté, co jsem si odseděl dva měsíce vyšetřovací vazby v Ruzyni, mě odváželi do výkonu trestu. Ale já už z různých signálů cítil, že už jsem jaksi veleprominentní vězeň. A tušil jsem, že nějakou zvláštní formu výkonu trestu budu mít. Oni mně ale samozřejmě neřekli, kam mě vezou, ale už to, že mě naložili od embéčka a nevezli mě normálním eskortním autobusem, byl signál, že cosi je jinak. Předvídal jsem spíš nějakou izolaci na Borech nebo v nějakým jiným normálním lágru,” popisoval Havel.
Všechny okolnosti jeho převozu prý byly podivné a netypické. “Myslel jsem, že jedeme na Plzeň, ale najednou sjeli do města a cestou přes Prahu jsem pochopil, že jedeme na Pankrác. Vrtalo mi hlavou, proč jedeme embéčkem a ne autobusem. Během přijímací procedury mi tam vydávali oblek jako do výkonu trestu. Je naprosto neobvyklý, aby “politickej” šel na Pankrác, protože to je pro výkon trestu asi nejlepší věznice. Zeptal jsem se a bylo mi vyjeveno, že skutečně budu vykonávat trest tam. Po přijímací proceduře mě odvedli do cely na cizineckém oddělení, které má dvě patra. Jedno pro východní země a jedno pro západní země. A před tím oddělením pro východní země, které je za katrem, je speciální cela, naprosto izolovaná. V té se bydlí i pracuje,” popisoval exprezident.
“Jak jsem později zjistil, je to opravdu zvláštní cela, pro superšpiony, pro veledůležité vězně, kde dva roky přede mnou vůbec nikdo nebyl. Těsně před mým příchodem tam nahnali vietnamské odsouzené, aby to tam vybílili a vydezinfikovali, aby ta cela byla schopna obývání, a pečlivě pro mě vybrali dva spoluvězně, protože podle zákona nesmí být člověk na cele sám. To už je pak trest - samotka. A protože vězeň je povinen sledovat Televizní noviny, ale nemůže je jít sledovat s ostatními, když jde o takovouhle izolaci, tak tam byla taky televize. Já jsem se samozřejmě šíleně zaradoval, že jsem v izolaci, protože tím pádem odpadá spousta drobných povinností jako třeba gymnastika a takové ty všelijaké vězeňské stupidity. Byli tam se mnou dva starší pánové, speciálně pro mě vybraní, chodil jsem s nimi na vycházky, protože s jinými jsem nesměl, a celý ten režim byl na vězení vlastně velice gentlemanskej,” uzavřel Václav Havel vzpomínku na své poslední delší věznění.
Z tohoto trestu si nakonec odseděl polovinu, když byl v druhé půli května 1989 podmínečně propuštěn na svobodu. Hned po jeho odsouzení se totiž zvedla masivní vlna protestů, nejen doma, ale i v zahraničí. Neprotestovali jen disidenti nebo lidé, kteří měli k opozici blízko. Petiční archy za jeho propuštění podepisovali i umělci, kteří tzv. nebyli na indexu.
“Jsem samozřejmě rád, že mě pustili na polovinu domů. I když si myslím, že celý ten můj trest byl nesmysl a že jsem vůbec v žádném vězení neměl být,“ komentoval tehdy znovunabytou svobodu sám Václav Havel. Ještě týž večer se v jeho bytě na nábřeží konala bujará oslava a krátce nato se Havel opět zapojil do opozičního dění. Začal například vznikat text Několik vět, pod který se následně podepsalo na čtyři tisíce lidí.
Fotogalerie: - Den nezávislosti
Psali jsme:
autor: Radim Panenka
