„Nevhodné použití metod a logiky práva vede k destrukci přirozených lidských vztahů. Jak se říká, ‚cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly‘. Co začne pokutami za pozdní vyzvedávání dětí ze školky, může skončit zánikem celé společnosti,“ domnívá se Fiala, jenž právě poukazuje na to, že před časem v jednom demokratickém státě zkusili zabránit pozdnímu vyzvedávání dětí v mateřských školách. Pokutami. Situace se však, jak píše, nezlepšila, ale mnohonásobně zhoršila. 

 

„Rodiče to začali vnímat jako obchod. Za zpoždění zaplatili, nebyl tedy důvod mít špatné svědomí. Tím to však neskončilo. Neúspěšná metoda finančního postihu byla zrušena a vše se zdánlivě vrátilo do původní podoby. Jenže... nevrátilo! Počet dřívějších opožděných vyzvednutí dětí se neobnovil a zůstal už nadobro několikanásobně vyšší,“ poznamenal Fiala. 

 

Následně se rozpomněl i na společenskou smlouvu, o níž psali již Jean-Jacques Rousseau či Thomas Hobbes. Ti nás, jak píše Fiala, přesvědčili o tom, že v každé společnosti existuje nepsané ujednání všech se všemi o základních principech fungování celého společenství.

 

„Společenskou smlouvu někteří kritizují za to, že jejím prostřednictvím lidé ‚prodávají‘ část své svobody za garanci bezpečí a sociálních, případně jiných jistot. Jiní naopak chválí společenskou smlouvu jako jedinou možnou cestu k tomu, aby nenastala válka všech proti všem. Těžko říct, na čí straně je více pravdy. Ono totiž není podstatné jen pojmenování, kdo, komu a čím je ve společnosti povinován. Jsem přesvědčen, že dnes je daleko významnější říct odkdy, dokdy a proč společenská smlouva funguje,“ dodal Fiala. Domnívá se, že i dnes jsou lidé ochotni slevit ze svých svobod, ale jen tehdy, bude-li jim státní moc schopna garantovat, že smlouvy, jež uzavřou, budou platit.  

 

„Zkrátka vláda, parlament a justice musí opravdu pracovat a lidé jim musí věřit, že to dělají čestně a správně,“ dodal Fiala. Na mnoha místech starého kontinentu se však tradice moderního státu podle slov Fialy viditelně drolí. „Jak jinak se dívat na situace, kdy státní moc není schopna garantovat existenci jednoho práva na svém státním území. Tolerance k polygamii a k nezletilým manželkám jsou toho jen křiklavým příkladem,“ zmínil a rozhovořil se i o migrační krizi či o regulaci legálních zbraní, jimiž se prakticky trestná činnost nepáchá.

 

„Společným jmenovatelem toho všeho je neochota ‚nést břímě vlády‘. Neochota státních mocí plnit ‚závazky‘ ze společenské smlouvy ve vztahu k vlastním občanům. Neochota vidět problémy a pak hledat jejich řešení,“ dodal se slovy, že následuje sankce za porušování společenské smlouvy – ztráta důvěryhodnosti v očích občanů.