Opoziční strany se snaží dostat své sčítací komisaře do největšího počtu volebních místností. Někde se jim to i daří, ale je také mnoho oblastí, kde byly volební místnosti „přeloženy“ o desítky kilometrů daleko. Tyto případy jsou hlášeny z východu země, kde žije početná kurdská menšina. Armáda se touto cestou snaží zabránit co největšímu počtu Kurdů v účasti na volbách. Využívá k tomu „mimořádných pravomocí“ v rámci výjimečného stavu, který v zemi platí od nezdařeného pokusu o puč v roce 2016.
Který předseda vlády sousedního státu je vám nejsympatičtější?Anketa
Oficiální výsledky voleb by měly být zveřejněny v neděli kolem 20 hodin. Panuje obava, že ústřední volební komise bude okrskovým komisím nahlášené výsledky vracet k přepočítání pro údajné chyby. A hrozí, že přepočítávat se bude tak dlouho, až „vyjde ten správný výsledek“. Tedy znovuzvolení Erdogana.
Na řadě míst v Turecku bude armáda dokonce „sčítat“ hlasy. V sobotu večer začala policie zatýkat stovky příslušníků místních volebních komisí delegovaných opoziční Lidovou demokratickou stranou (HDP). Informace se začala ihned šířit po sociální síti Twitter. V oficiálních médiích byla tato informace bojkotována. Během sobotního odpoledne stát výrazně zpomalil provoz internetových sítí. Což je již od demonstrací v istanbulském Gezi parku v roce 2013 známka toho, že stát spouští cenzurní mechanismy. Nejpopulárnější opoziční kandidát na prezidentskou funkci Muharrem Ínce na posledním předvolebním mítinku vyzval Erdogana, „ať se chová jako chlap“. Zároveň napadl vládou kontrolovaná média, že o tomto dramatickém vývoji nepřináší žádné informace. Aktivisté opozičních stran v sobotu upozorňovali, že mnoho twitterových a facebookových účtů bylo najednou zablokováno a že hrozí úplná blokáda sociálních sítí. Steně jako se tomu stalo během pokusu o vojenský převrat v roce 2016.
Fotogalerie: - O islámu před tureckou ambasádou
Kdo kandiduje
V parlamentních volbách kandiduje řada velkých i malých stran. Pro přehlednost je lze rozdělit do čtyř základních proudů:
1. Islamisté
Největší je Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) současného prezidenta Recepa Erdogana. V koalici s ní kandiduje i strana Velká unie (BBP).
Za islamistickou stranu je považována i Šťastná strana (SP), která je vůči Erdoganovi v opozici. Její předseda Temel Karamollaoglu je jedním z kandidátů na prezidenta.
2. Sekulární tábor
Nejviditelnějším reprezentantem je Republikánská lidová strana (CHP). Jde o nejstaší tureckou politickou stranu. V roce 1923 ji založil první turecký prezident Mustafa Kemal.
Demokratická strana (DP). Od roku 2007 neparlamentní strana. V minulosti opakovaně tvořila vládu. Po druhé světové válce byla dvakrát rozpuštěna po vojenském puči.
Kandidují však i menší strany jako Hlas lidu.
3. Nacionalisté
Nacionálně činná strana (MHP). Ve volbách kandiduje v koalici s vládní AKP. Na její návrh byly vyhlášeny předčasné parlamentní volby.
Liberálně demokratická strana (IYI). Vznikla odštěpením od MHP jako projev nesouhlasu se spoluprací MHP s Erdoganovou AKP.
Strana dobra (IP). Jde o zbrusu novou stranu, kterou před letošními volbami založila bývalá ministryně vnitra Meran Aksenerová. Její předsedkyně současně kandiduje i na prezidentku proti Erdoganovi.
4. Levice
Nyní nejpočetnější stranou levicového proudu je Lidová demokratická strana (HDP). Od minulých voleb měla v parlamentu 80 poslanců. Řada z nich byla zatčena a je nyní vězněna.
V současných volbách kandidují samostatně i tři komunistické strany – Komunistická strana Turecka, Marxisticko-leninská strana a Maoisté.
Kandidaturu má letos opět zakázanou Kurdská strana pracujících (PKK), jejíž předák a bývalý poslanec Abdullah Öcalan je řadu let držen ve vězení. I přes oficiální zákaz je PKK v oblastech obývaných Kurdy stále vlivná. Disponuje vlastními ozbrojenými složkami, které se v Iráku zapojily do boje proti Islámskému státu.
V Turecku je nastaveno vysoké kvórum pro vstup do parlamentu. Strana nebo koalice musí získat nejméně 10 % hlasů. Strany se většinou sdružují do koalic, aby se jim podařilo tuto hranici překonat.
Aktuální prognóza od Kerema Schambergera
Lidová aliance (AKP + MHP): 45,9 %
Národní aliance (CHP + IYI + SP + DP): 40,4 %
HDP: 13,4 %
Zlomový den turecké politiky
Republikánská strana CHP nasadila jako lídra charismatického Muharrema Ínceho. Jde o stálého kritika Erdoganovy politiky. Jeho kandidatura na funkci prezidenta se ukazuje jako prozíravý tah. Podle pozorovatelů přímo z Turecka má Ínce jako jediný šanci porazit v případném druhém kole současného prezidenta.
V neděli večer bychom měli vědět, jak dalece má Erdogan politiku v Turecku „zajištěnou“. Předvolební průzkumy mu doposud ani zdaleka nedávaly jasnou prioritu. Ínce se pohyboval dost vysoko, za ním nacionalistka Meran Aksenerová, zvaná „vlčice“, a zhruba deseti až dvanácti procent může dosáhnout vězněný kandidát prokurdské HDP Selahattin Demirtas.
Ínce, bývalý učitel fyziky a dlouholetý poslanec za CHP, se ukázal jako dobrá volba i díky svým řečnickým schopnostem a často nezávislému postoji i vůči vedení vlastní strany. V minulosti byl zásadně proti zbavení imunity a uvěznění poslanců za HDP. Mimo jiné také slibuje navrátit zemi do stavu před spornými změnami ústavy a ukončit agrese vůči okolním zemím.
Otázka je, do jaké míry jsou turecké volby regulérní. Opoziční kandidáti zdaleka nedostávají stejný prostor v médiích jako Erdogan a často se musejí spoléhat na vysílání po sociálních sítích. Což ale na druhou stranu nemusí být nutně nevýhoda. Demirtas pak svůj jeden zákonem zaručený proslov do médií pronesl z vězeňské cely.
Opozici nahrává i zhoršující se ekonomická situace. Turecká lira strmě klesá a stejně klesají i zahraniční investice. Vojenská dobrodrodružství v Sýrii a severním Iráku, kde Erdogan válčí proti „terorismu“ – tedy Kurdům – stojí obrovské množství peněz. Erdogan z toho obviňuje „zahraniční agenty“. Ekonomové se však shodují, že vinu na zhoršující se ekonomické situaci nese především jeho expanzivní osmanská politika. A pak všudypřítomná korupce. Zahraniční investory v poslední době odrazuje i potlačování opozice, které dříve či později hrozí vyústit v občanský konflikt – na což jsou zahraniční investoři citliví.
V předvolební kampani všichni opoziční kandidáti zdůrazňovali, že v prvním kole se má každý volič rozhodnout pro toho, který jim nejvíce vyhovuje. Zároveň však více či méně otevřeně připouštěli, že v případném druhém kole podpoří toho, kdo bude stát proti Erdoganovi. Současný turecký prezident je z této situace velmi nervózní. Snaží se dosáhnout toho, aby žádné druhé kolo nebylo. Aby byl zvolen už v prvním kole. Za každou cenu. I za cenu zatýkání členů volebních komisí a jejich nahrazování vojáky.
V předvečer voleb panují v Turecku velké obavy z falšování voleb. Podobně jako v případě referenda o nové ústavě. Podle opozičních členů volebních komisí bylo nelegálně započítáno asi 1,3 milionu hlasů pro novou ústavu. Velká část z nich nebyla na předepsaném a orazítkovaném volebním lístu ani v řádné volební obálce. Přesto byly ústřední volební komisí uznány za platné. Nová ústava byla v referendu potvrzena o necelého půl milionu hlasů. Pozorovatelé z OBSE i Rady Evropy, kteří byli referendu přítomni, průběh hlasování zhodnotili tak, že nevyhovoval mezinárodním standardům pro demokratické hlasování.
Evropský dvojí metr
Tím se dostáváme ke dvojímu metru, kterým Evropa a její mainstreamová média měří. Dovede si někdo představit, že by v Rusku zavřeli prezidentského kandidáta a desítky poslanců jeho strany? A že by se o tom v evropských médiích ani neceklo? Tak tohle přesně se děje ve vztahu k Turecku. Jednou z výjimek je Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). V článku „Prezident jde do své nejtěžší zatáčky“ vyčísluje novinář Bülent Mumay perzekuce v zemi „pokročilé demokracie“ – což je Erdoganův výraz pro režim, který zavedl po nezdařeném pokusu o puč v roce 2016.
„Počet zatčených stoupl od té doby o čtvrtinu. V poměru zatčených na počet obyvatel obsadilo Turecko druhé místo za Ruskem. Ve vazbě či vězení je 135 novinářů, 2 500 jich přišlo o práci – v tom je Turecko dokonce ‚mistr světa‘. Téměř sto televizních a rozhlasových stanic, novin a internetových stránek bylo zakázáno. Z práce bylo z politických důvodů propuštěno 5 822 vědců, 33 497 učitelů a 114 729 zaměstnanců veřejných služeb. Jen v posledních dvou týdnech před volbami bylo obviněno 1 199 uživatelů sociálních sítí – proti 643 z nich bylo zahájeno trestní řízení,“ napsal Bülent Mumay ve FAZ.
Dovedete si něco podobného představit v Rusku, kde sledujeme každého Babčenka, v jakém zdravotním stavu se právě nachází? A tady zavřeli 135 novinářů a neslyšela jsem žádného jejich kolegu z našeho chrabrého mainstreamu, že by se o tom nějak zmínil, nedej bože se rozhořčil. Mnoho z nich, mezi nimi i ženy, odsoudili přitom Erdoganovi soudci za „podporu terorismu“ ke dlouhodobým trestům odnětí svobody!
Bülent Mumay zmiňuje i to, že země se od doby pokusu o puč nachází ve výjimečném stavu, a volby proto nemohou být regulérní. Příslušníci ozbrojených složek budou moci vstupovat přímo do volebních místností, tedy i zatýkat. Členy volebních komisí budou v mnoha případech pouze příslušníci vládní AKP... Některé volební místnosti byly zejména v kurdských oblastech přesunuty z „bezpečnostních důvodů“ i o desítky kilometrů, takže budou pro mnohé obyvatele těžko dosažitelné.
Turecká pátá kolona
Přitom Evropu by to zajímat mělo. Hranice Turecka totiž zdaleka nekončí na Bosporu. Marc Brost, Michael Thumann a Vera Weidenbach zveřejnili v Zeit online 11. 4. 2018 článek „Posláni Erdoganem napřed“, kde popisují chování turecké „páté kolony“ v Německu. U nás o tomto tématu už dlouho píše Yekta Uzunoglu. Popisují, jak se novináři, kteří po roce 2016 utekli z Turecka a kteří píší kriticky o Erdoganovi, AKP a jejich režimu, dostávají do hledáčku tureckých tajných služeb. A hrozí jim smrt. Jako příklad uvádějí novináře Hayko Bagdata, který se jednoho dne dozvěděl, že je na něj najatý profesionální zabiják... Za stejný zločin, za který „sedí“ jeho kolegové novináři v Turecku – za kritiku tureckého prezidenta. Musí mít ochranku stejně jako mnozí další včetně politiků a poslanců. Jsou na „seznamu smrti“. Bagdat je i kabaretiér, a tak při svých vystoupeních musí nosit neprůstřelnou vestu.
Pod policejní ochranou je už tři roky i poslanec za Zelené Cem Özdemir. Začal dostávat výhrůžky smrtí poté, co v Bundestagu hlasoval pro uznání arménské genocidy. Další politik strany Die Linke byl napaden na ulici za pokřikování „Zrádce národa!“. Jistý právník musel za pomoc uprchlému kurdskému starostovi čelit výhrůžkám i vůči svému synovi. Příkladů je mnoho.
A bát se musejí nejen prominenti, ale i obyčejní občané.
Zvláštní kapitolu turecké „diplomacie“ v Evropě tvoří „rockerské“ uskupení „Osmané Germánie“. Oficiálně se prezentují jako boxerský klub, který se věnuje volnočasovým aktivitám mládeže. Ve skutečnosti rekrutují mladistvé pro své nelegální činnosti – obchod se zbraněmi a drogami. Nejednají ale na vlastní pěst – mají přímé napojení na Ankaru. Sebastian Fiedler, předseda svazu německých kriminalistů v Severním Porýní-Westfálsku, popisuje „modus operandi“ turecké vlády a Osmanů. Jmenuje klíčové postavy včetně jejich napojení přímo na Erdogana. Mehmet Bakci, prezident Osmanů, a Metin Külünk, oficiální pověřenec turecké vlády pro Turky v Německu. Fiedler říká, že síť je rozvětvená a německé bezpečnostní orgány nemají ani z půlky tušení, co se v ní děje. (Zato mají spoustu času na šikanu kurdských aktivistů a organizací.) Přitom je podle Fiedlera jasné, že „Osmané Germánie“ jsou jen špičkou ledovce, a on se sám děsí toho, jak to dopadne v případě eskalace.
Erdoganova opora
Volby mohou v krajním případě rozhodnout zahraniční Turci. Podobně jako v případě „referenda“ o nové ústavě. Jen v Německu jich žijí asi tři miliony. Další milion v Rakousku. A odhadem dva miliony ve Francii. Další v Belgii a v Nizozemsku. Často mají dvojí občanství. Země, kde žijí, a turecké. Právě na ně cílila obrovská masáž tureckých médií, které jsou dnes už všechna v rukou Erdogana a jeho spojenců.
Opět – dovedete si představit podobnou situaci ve vztahu k Rusku? Ruské agenty vidíme všude, turecké nikde. Přitom „profízlováno“ mají nepochybně i u nás, jak ukázala nedávná kauza se zatčením kurdského politika Sáliha Muslima v Praze.
Tyto volby rozhodnou o mnohém. Někteří k nim vzhlížejí s obavami, někteří s nadějí. Někteří naši i světoví politici se rozhořčují, že Erdogan se paktuje s Putinem a chce od něj nakupovat systémy protivzdušné obrany. Já to mám naopak. Já mám za zlé Putinovi, že se paktuje s Erdoganem a jde mu na ruku nejen v případě agrese do Afrínu, ale i v prodeji zbraní.
Německý novinář Jan Jessen popsal nedávno na svém facebookovém profilu slepotu Evropy a Německa vůči skutečnému nebezpečí:
„V současném politickém chaosu je zcela zapomenuto to, co v současné době dělá náš spojenec a obchodní partner NATO, konkrétně Turecko. Tam jsou v neděli volby a Sultánovi je každý prostředek dobrý, aby vyhrál volby. Před pár dny vyzval své funkcionáře z AKP k tomu, aby zakročovali proti příznivcům HDP charismatického kandidáta na prezidentský úřad Selahattina Demirtase. Krátce po této výzvě byli tři zastánci HDP, otec a jeho dva synové, brutálně zabiti v Surucu během volebního turné poslance za AKP. Zveřejněná pitevní zpráva svědčí doslova o násilných orgiích proti těm třem mužům,“ napsal Jensen. Dodal, že v Patnosu byla nyní zatčena zpěvačka jménem Jiyan, protože se ve své písni objevilo slovo ‚Kurdistán‘.“
Turecká armáda pokračuje v etnických čistkách v Afrínu a v útoku na Kandil v severním Iráku. Jan Jessen shrnuje: „To vše se děje s tichým souhlasem naší spolkové vlády. Neměli bychom zapomenout.“
A obzvláště my ne, protože zatímco k aktuálním problémům a zločinům Frau Merkel mlčí, má plno starostí o Němce, odsunuté z Čech před 70 lety. Její slepota je poslední fází jejího boje o přežití. Někdo by ale měl vidět jasně.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jana Maříková
