Farah Alyová přichází do čekárny Červeného kříže ve čtvrti Nickelsdorf v jihovýchodní části Vídně, aby se informovala, jaké má možnosti. Převaděči zaplatila 1500 eur za to, aby jí a jejího malého syna dostal do Německa. Po patnáctidenním cestování však byli společně s dalšími 29 členy skupiny ponecháni svému osudu na poli v Rakousku. Následně je objevily rakouské policejní hlídky. Místo, aby byla vděčná, že dostane najíst a napít, zračí se v jejích očích zoufalství. Její syn má vrozenou vadu a ona se domnívá, že jej mohou zachránit jen němečtí lékaři. „Musím jet do Německa. Tady zůstat nemohu,“ vypráví se slzami v očích.
„Když jí říkám, že rakouské zdravotnictví je stejné jako to německé, tváří se pochybovačně. Ona i další členové skupiny doma v Bagdádu o Rakousku nikdy neslyšeli. Německo je podle Farah skvělá země. Je přesvědčena, že jen v Německu mohou lékaři zajistit, aby se pravá ruka jejího syna opět hýbala. Její názor rozhodně není ojedinělý a sdílí jej většina ze 34 000 uprchlíků, kteří dočasně uvízli v Rakousku. Když se policie v pondělí snažila odvést patnáct Syřanů, kteří přišli z Maďarska, do improvizovaného uprchlického centra, všichni sborově křičeli Německo, Německo, Německo,“ píše reportérka německého média Langleyová.
Skupina Syřanů se nakonec nechala podle Langleyové policisty přesvědčit, ale další nikoli. Ihned poté, co dorazili do Vídně, ptali se, kdy jede nejbližší vlak do Německa. Dále německá novinářka hovořila s Kaffaou, jež vyrazila do Evropy se svým manželem a malou dcerkou, která je nemocná. „V Německu nebudeme mít žádné problémy. Němci nás do své země vezmou,“ je přesvědčena Kaffaa. Někteří z uprchlíků se těší, že se v Německu shledají se svými rodinami. Pět iráckých mužů spících na nádraží se obává, že je rakouská policie vrátí na základě dublinských pravidel zpět do Maďarska. Chtějí se dostat do Velké Británie.
Celý text v angličtině máte k dispozici ZDE
Podle dohody z Dublinu musí požádat uprchlíci o azyl v první zemi Evropské unie, kam se dostanou. Většina z nich však nechce zůstávat v Maďarsku, které považují za chudou zemi. Chtějí prý jít do zemí, kde budou vítáni. Ale ani Rakousko pro ně nepředstavuje kýžený cíl cesty. Čtyřicetiletý Ahmet Hussein říká, že chce žít v Belgii. „Tam mi dají dům. V Belgii také budou moje děti moci studovat. Také v Německu je hodně pracovních příležitostí, pokud člověk mluví německy,“ dodává Ahmet. Další z uprchlíků, etnický Kurd z Iráku Omar Sirwan, vyrazil do Evropy 29. července. Když dorazil do Istanbulu, zaplatil převaděčům 8000 eur, aby jej dostali do Velké Británie.
„Mám rád tamější lidi. Mám pár informací o Velké Británii a umím trochu anglicky. O Rakousku nevím nic. Až tam dorazím, dostanu každý měsíc peníze do té doby, než si najdu práci. Stát mi zajistí bydlení,“ cituje Langleyová Omarovy představy a dodává, že ubytování, sociální dávky a možnost učit se jazyk zajišťují pro uprchlíky také rakouské úřady. „Tak proč nechtějí zůstat v Rakousku?“ pokládá si německá novinářka zásadní otázku. Uprchlíci jí tvrdí, že o Rakousku slyšeli mnoho negativního. „Tady v Rakousku není žádná práce a peníze nestačí na slušné živobytí,“ vypráví Ahmet.
Někteří však na základě vlastních zkušeností začínají o Rakousku smýšlet jinak. „V Srbsku jsem musel dát policistům 100 eur, aby mě nechali jít dál. Rakouští policisté se chovali slušně,“ říká Kirwan. Patnáctiletý Hamza Alsawah se zde nakonec rozhodl zůstat, byť původně také mířil do Německa. Byl zachycen v Rakousku, ale nyní toho dle svých slov vůbec nelituje. „Všichni Rakušané, se kterými jsem se setkal, jsou milí a přátelští,“ pochvaluje si svoji současnou situaci Hamsa.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pro
