Doma se německá vláda snaží o některé kroky, které by regulovaly azylové podmínky v zemi. Parlament přijal nový návrh azylového zákona, který znamenal zpřísnění podmínek azylu, především pro sjednocení rodiny, které mají evidentně zabránit nebo spíš odložit další vlnu příchozích do Německa. V podobném duchu se nese i mise ministra vnitra Thomase de Maiziera v severní Africe, která chce dát severoafrickým zemím jako je Tunisko, Maroko a Alžírsko status bezpečných zemí bez nároku na udělení azylu pro jejich občany. Německá policie rovněž ohlásila některé pokroky v boji proti široce medializovaným přistěhovaleckým gangům. Naproti tomu oficiální informace o tom, že Německo „neví“ o asi 130 tisících lidí, kteří do země přišli a následně zmizeli mimo evidenci německých úřadů, ukazuje na další doprovodný problém. Nové otazníky vznikají i kolem potřebných investic do integrace neurčitého počtu přistěhovalců vzhledem k rozpočtové politice Německa.
Právě striktní rozpočtová politika ministra Schäubleho budí rozpaky například u sociálních demokratů a podporuje třenice v koalici. Jádrem sporu je fakt, že Schäuble chce tyto obrovské (a svojí konečnou výší zatím neodhadnutelné) investice v podobě výdajů rozpočtu platit z rozpočtových přebytků a daní dnešních Němců, zatímco půjčka by platby rozdělila na delší časový úsek a zatížila by také budoucí generace.
Prognóza německé centrální banky Bundesbank optimisticky konstatovala, že díky současné příznivé ekonomické situaci v zemi má být v rozpočtu Německa dost prostoru pro absorbování těchto výdajů. Nutno ale dodat, že další názory odborníků upozorňují na to, že přes robustní pracovní trh dostávají přistěhovalci horší práci, a to i navzdory kvalifikaci a znalosti němčiny, a jejich platy jsou výrazně nižší. To naznačuje, že v Německu existuje klasická diskriminační mzdová propast mezi přistěhovalci a Němci, která může být překážkou v požadované integraci. Ta se bez rovných příležitostí neobejde. Konečně, výzkumy veřejného mínění zatím svědčí jen o mírném nárůstu skepse: podle Deutsche Welle si v lednu 2016 myslelo, že krizi Německo nezvládne 51 % Němců, zatímco v říjnu 2015 šlo o 48 % dotázaných Němců. A naopak 44 % si myslí, že Německo krizi zvládne, což je ve srovnání s říjnem 2015 o 5 % méně. Dodejme, že únorový rating podpory kancléřky Merkelové se zlepšil (ze 46 % na 54 %), ale neplatí to pro hodnocení vlastní migrační a azylové politiky. Zde celkem 59 % dotázaných vyjádřilo svou nespokojenost.
Německo a evropská politika
Německá politika má ale významnou evropskou dimenzi. V rámci Evropské unie vznikly názorové (a de facto i hodnotové) dělicí čáry mezi Německem a zeměmi Visegrádu, Německem a Rakouskem, zeměmi Visegrádem a jihem, hlavně Řeckem, které je díky zeměpisným podmínkám jednou ze vstupních bran do Evropy. Nejvýraznějším zhmotněním těchto dělicích čar je částečné uzavírání hranic na západním Balkáně, které už podpořilo Rakousko. Berlín sice tyto kroky kritizuje, ale fakticky z nich má užitek v omezení přílivu dalších azylantů, které bylo jedním z požadavků domácích kritiků Angely Merkelové.
Nedobrá zpráva je, že propast vzniká i na ose Paříž – Berlín, která měla doposud v EU strategický a doslova „eurotvorný“ význam. Imigrační politika Francie nebyla v posledních měsících německy vzorová a francouzskému prezidentovi navíc svázaly ruce události v listopadu 2015. Není tak divu, že někteří už mluví, snad trochu přehnaně, o izolování Německa v Evropské unii. Aby toho nebylo málo, je dalším destabilizačním faktorem EU situace kolem britského referenda a tzv. brexit čili odchod Británie z Evropské unie. A to všechno korunují ledové vztahy s Moskvou a „evropská“ Ukrajina v hluboké sociální, ekonomické, státoprávní a nyní také už vládní krizi. Tedy faktický krach evropské východní politiky z hlediska jejího proklamovaného cíle – stabilita východního sousedství Evropské unie. Kancléřka Merkelová minulou neděli řekla v nedělním rozhovoru pro ARD, že její práce jako politika je řešit problém, nikoliv ho popisovat. Jenže bez adekvátního popisu problému se žádné odpovídající řešení najít nedá.
Současným horkým bodem uprchlické krize je vývoj na politicky relativně křehkém Balkáně a také v Řecku, přes které proudí i nadále tisíce utečenců hlavně ze zemí Blízkého východu, ale také například z Afghánistánu či Pákistánu. Je to v podstatě geografie, která stojí za neúměrným tlakem na evropský Jih a která vedla ke kolapsu dublinského azylového systému a vnější schengenské hranice. Kolaps Dublinu zaplnilo legální vakuum a bezzubé řešení kvótami, které se v praxi nerealizuje, což je výmluvná vizitka současné EU.
Už měsíce je stále zřetelnější, že Evropská unie nebyla na podobný – svou podstatou nadnárodní – problém připravena (i když válka v Sýrii, endemická nezaměstnatnost mladých na celém Blízkém východě a situace v řadě afrických zemí spolu s pádem Kaddáfího režimu v Libyi nespadly z nebe). Lídrovská role Německa prochází velkým testem tváří v tvář pokračující nejistotě a stále viditelnějším asymetriím, včetně kulturních a zkušenostních odlišností uvnitř EU jako faktického konglomerátu národních států v globálním prostředí risků a nejistot. Jenže jedním ze základních strategických důvodů existence Evropské unie jako projektu tzv. nového regionalismu bylo právě to, že Unie měla čelit společně globálním výzvám a nikoliv být jenom morálním pilířem neoliberálně spravovaného světa či dokonce neakceschopnou osikou v globální vichřici, kterou teď spíš připomíná.
Evropské řešení a žádný plán B
V tomto kontextu a za rostoucích obav z „německé“ Evropy kancléřka stále pracuje na evropském řešení, odmítá uzavírání hranic, které vidí jako protievropský krok a snaží se o tom přesvědčit německé voliče i další oponenty a partnery v EU. Nejde ovšem o nelogickou politiku. Stále hrozící krach Schengenu bude znamenat krach evropského pilíře volného pohybu osob a snad i počátek rozpadu EU, jak jsme ji znali.
Angela Merkelová v neděli 28. února zopakovala, že s žádným plánem B nepočítá a že uzavírání hranic považuje za chybu, která neodpovídá jejímu vidění Evropy jako solidárního místa. Nelze se ubránit dojmu, že její nejnovější deklarovaná podpora Řecku zní tak trochu prázdně vzhledem k její roli při vyjednávání s řeckou Syrizou minulý rok, kdy nesolidární a nedemokratické řešení bylo Řecku fakticky proti jeho vůli nadiktováno. Důsledkem je země před permanentním krachem kvůli splátkám fakticky nesplatitelných dluhů a se značně omezenými možnosti ve zvládání přílivu uprchlíků. Je to výbušný koktejl, jehož jednu z ingrediencí pomohlo nepochybně namíchat právě Německo.
Evropská unie jako celek i po více než roce kontinuálního přílivu imigrantů tápe a toto tápání bohužel ukazuje na nejméně dva fundamentální problémy. Prvním je strategický vztah euro-Evropy k okolnímu světu a podcenění dlouhodobě destabilizačního vývoje v bezprostředním okolí eurasijského poloostrova Evropa, které je mimo jiné dílem strategického spojence EU a světové velmoci č. 1 USA. Druhým je potom její vlastní vnitřní uspořádání, a to včetně role Německa jako nejsilnější ekonomiky Unie a také vztahu mezi nadnárodním a národním. Angela Merkelová doufá v evropské řešení a spoléhá na pomoc Turecka (která nebude zadarmo – ve hře je zrušení víz do EU), zatímco plán B v národním provedení je už de facto v první fázi realizace. Summit EU a Turecka 7. března bude dalším testem jejího plánu A bez dalších alternativ a spolkové volby ve třech zemích Německa vnitropolitickou zkouškou dosavadního kurzu její migrační a azylové politiky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vss
